33 Cdo 1324/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na
Rybníčku 332, proti žalovaným 1) Ing. T. H., a 2) L. Z., zastoupeným Mgr.
Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o
zaplacení 227.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 54 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228, jímž byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve
vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba, aby každý žalovaný byl povinen
zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9.288,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3168/28.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C
160/2004-107, uložil každému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
113.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 16. 12. 2003 do zaplacení
(výrok I.), vůči I. H. žalobu zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu o
zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 227.280,- Kč od 1. 1.
2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od
1. 1. 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že K. K. jako prodávající uzavřel dne 30. 3. 1998
s žalovanými a I. H. jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva k 2/5 nemovitostí, a to domu čp. 572 a pozemku č. parc. 1470, zapsaných na LV č. 869 v k. ú. H., obec P. (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“); 1/5 předmětných nemovitostí nabyli žalovaný Ing. T. H. a I. H. do společného jmění manželů a další 1/5 nabyl žalovaný L. Z. Na
sjednanou kupní cenu ve výši 759.000,- Kč kupující zaplatili 322.830,- Kč při
podpisu smlouvy a zbývající část ve výši 436.170,- Kč se zavázali splácet po
6.330,- Kč měsíčně s tím, že poslední splátka bude zaplacena 15. 12. 2003. Pro
případ prodlení s úhradou měsíční splátky si smluvní strany dohodly smluvní
pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
9 bylo manželství žalovaného Ing. T. H. a I. H. pravomocně rozvedeno a žalovaný
na základě smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po
rozvodu nabyl 1/5 předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví. Od ledna
2001 přestali žalovaní kupní cenu splácet. K. K. dne 30. 5. 2002 zemřel a
dědictví po něm nabyla žalobkyně jako jediná dědička na základě závěti. Okresní
soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 80 D 660/2002,
které nabylo právní moci 24. 11. 2003, její dědictví potvrdil. Soud prvního
stupně neuvěřil tvrzení žalovaných, že dlužnou část kupní ceny ve výši
227.280,- Kč prodávajícímu uhradili tak, že ji v listopadu 2000 předali jeho
synovi P. K., který k tomu byl zmocněn. Z takto zjištěného skutkového stavu
soud prvního stupně dovodil, že K. K. uzavřel se žalovanými a I. H. kupní
smlouvu v souladu s § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož I. H. pozbyla spoluvlastnické
právo k předmětným nemovitostem, dovodil, že není v tomto sporu pasivně věcně
legitimována. Protože závazek žalovaných zaplatit kupní cenu nezanikl splněním,
každému z nich uložil povinnost zaplatit poměrnou část kupní ceny připadající
na jejich spoluvlastnické podíly žalobkyni, která je jedinou dědičkou po
zemřelém K. K. Úroky z prodlení ve výši 2 % z nedoplatku kupní ceny přiznal až
ode dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky, tedy ode dne 16. 12. 2003, neboť ke dni 1. 1. 2001 nebyl celý nedoplatek splatný. Neopodstatněným
shledal požadavek na zaplacení smluvní pokuty z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 s tím, že žalobkyně by měla nárok na smluvní pokutu z celé dlužné částky
až od 16. 12. 2003. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co
29/2008-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé
(I.) změnil tak, že zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných byl povinen zaplatit
žalobkyni částku 113.640,- Kč, a ohledně 2 % úroků z prodlení od 16. 12. 2003
do zaplacení jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
V zamítavém výroku o
věci samé (III.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování a doplnění
dokazování zjistil, že žalobkyně do dědického řízení po K. K. nepřihlásila
pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, a ta není v usnesení Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D 660/2002-248, o
potvrzení dědictví uvedena v soupisu aktiv. Na základě toho dovodil, že
žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Okolnost, že v průběhu odvolacího
řízení podala návrh na dodatečné projednání sporné pohledávky v dědickém řízení
podle § 175x o. s. ř., považoval za nerozhodnou s odůvodněním, že aktivní
legitimaci k uplatnění nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny získá až právní
mocí usnesení o dodatečném projednání dědictví. Protože pro soud je rozhodující
stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), uzavřel, že žalobkyně
podala žalobu předčasně, neboť pohledávku dosud v dědickém řízení nenabyla. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 33 Cdo 774/2009-205,
rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn ve vyhovujícím výroku tak, že byla zamítnuta žaloba, aby každý žalovaný
byl povinen zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu o
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, která jako jediná dědička ze
závěti nabyla dědictví po K. K., přičemž dědické řízení bylo pravomocně
skončeno potvrzením jedinému dědici. Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně
nezávisela na tom, zda v dědickém řízení žalovanou pohledávku nabyla (ani na
tom, zda ji v dědickém řízení přihlásila), nýbrž na tom, zda je jedinou
dědičkou zůstavitele. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se zamítá
žaloba, kterou se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení částky
113.640,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování důkazů
výpověďmi svědkyň D. K. a M. K. a jejich zhodnocení (jednotlivě i ve vzájemné
souvislosti s ostatními provedenými důkazy) dospěl oproti soudu prvního stupně
ke skutkovému závěru, že žalovaní nedoplatek kupní ceny právnímu předchůdci
žalobkyně K. K. uhradili. Jejich závazek tak zanikl splněním (§ 559 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že v pořadí druhém
odvolacím řízení došlo ke změně senátu, aniž byla účastníkům dána možnost se k
této změně vyjádřit a aniž byl proveden podstatný obsah spisu. Odvolací soud
pochybil, jestliže za situace, kdy dospěl k jinému právnímu názoru než soud
prvního stupně, ji s tímto názorem neseznámil; nedal jí tak možnost doplnit
tvrzení a důkazy. Zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že
K. K. převzal od žalovaných doplatek kupní ceny. Žalovaní své tvrzení dokládali
nejprve dvěma výdajovými pokladními doklady z 15. 1. 2001, na nichž však podpis
příjemce, jak prokázal znalecký posudek z oboru grafologie, neodpovídá podpisu
P. K. (zmocněnce prodávajícího). Má za to, že již sama skutečnost, že žalovaní
prokazovali své tvrzení falzem, vyvrací jejich obranu a současně prokazuje
pravdivost jejího tvrzení, že doplatek kupní ceny uhrazen nebyl. Následné
tvrzení žalovaných, že kupní cenu doplatili jindy a jinak, považuje za účelové. Poukazuje na rozpor ve výpovědích svědkyně K. a prvního žalovaného, kdy
svědkyně uvedla, že peníze, které měly být údajně předány P. K., byly vybrány z
účtu společnosti ZH - Stavoservis s. r. o., kdežto první žalovaný uváděl, že se
tyto peníze nacházely v pokladně a do banky pro ně nemuseli. Výpovědi svědkyň
K. a K. považuje za nevěrohodné, poněvadž se svědkyně podílely na přípravě
falešných výdajových dokladů. Je přesvědčena, že výběr hotovosti 500.000,- Kč
dne 1. 11. 2000 nesouvisí s doplatkem kupní ceny a jeho úhradu nijak
neprokazuje. Připomíná, že ani jedna ze svědkyň nebyla přítomna přepočítání
předané hotovosti P. K.. Nevěrohodnost svědkyň dokládá i to, že P. K. byl v
době od 14. 11. 2000 do 15. 1. 2001 ve vazbě; nemohl tudíž v tomto a
bezprostředně předcházejícím období převzít platbu. Namítá, že odvolací soud
přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených
důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůrazňují, že až do jejich osobního setkání s P. K. v listopadu 2000 hradili
kupní cenu v pravidelných splátkách. Poté již žádné splátky nepoukazovali a o
jejich platby nikým urgováni nebyli. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.)
se dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné. Výhrada žalobkyně, že v odvolacím řízení ve dnech 9. 11. 2011 a 14. 12.
2011
(po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem)
rozhodoval o opravném prostředku senát odvolacího soudu v jiném složení,
zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nenaplňuje. O nesprávné
obsazení soudu jde jen tehdy, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda
senátu), kdy věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil
rozvrh práce, nebo kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční
čekatel nebo soudní tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů
oprávněn. Pojem „zákonný soudce“, jak je jeho existence předvídána a zaručována
ustanovením čl. 38 Listiny základních práv a svobod, je do praxe konkrétního
soudu inkorporován rozvrhem práce. V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v
senátech, se výrazem „zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srovnej § 36a
odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce
dotčeného soudu přidělena (srovnej § 36 odst. 2 o. s. ř.). V dané věci je určující rozvrh práce pro rok 2011 Městského soudu v Praze,
který je veřejně přístupný na serveru českého soudnictví portal.justice.cz. Z
jeho obsahu se podává, že senát 39 Co ve složení JUDr. J. C., JUDr. O. P. a
JUDr. M. Č. rozhoduje o opravných prostředcích ve věcech s cizím prvkem -
Slovensko včetně těchto věcí přikázaných Městskému soudu v Praze k rozhodnutí,
s výjimkou specializovaných věcí rozhodovaných senáty 14, 16, 24 Co. Je tudíž
zjevné, že výtka nesprávného obsazení soudu není opodstatněná. K námitce, že po
kasaci předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nebyl proveden podstatný obsah
spisu, lze jen odkázat na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem ze
dne 9. 11. 2011 (tj. jednání po zrušení rozsudku odvolacího soudu), při němž
odvolací soud postupoval v souladu s § 215 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 119
odst. 3 o. s. ř. Důvodnost nelze přiznat ani výtce žalobkyně (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že napadené
rozhodnutí je nepředvídatelné v důsledku absence jejího poučení podle § 118a o. s. ř. Prosazuje názor, že odvolací soud ji měl poučit, že zamýšlí věc
rozhodnout odlišně od soudu prvního stupně. V řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž
míří ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno
na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno
(tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej § 101 odst. 1
písm. a/ a b/, § 120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka, zda
žalovaní předali doplatek kupní ceny za podíl na předmětných nemovitostech P. K., zmocněnci právního předchůdce žalobkyně K. K., se stala v průběhu řízení
zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a k níž se obě
strany sporu opakovaně vyjadřovaly a navrhovaly k ní důkazy. Jestliže odvolací
soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně (výpovědi svědkyň D. K. a M.
K.), a na základě tohoto dokazování dospěl k opačnému skutkovému závěru
než soud prvního stupně (tj. že žalovaní předali finanční hotovost zmocněnci K. K.), nešlo o změnu právního náhledu na věc. Postup podle 118a o. s. ř. přichází
v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací
povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro žalobkyni nepředvídatelné, resp. překvapivé
(tedy že mohla být zaskočena jeho právním posouzením věci). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení
důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v
tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout. V posuzované věci pro právní závěr, zda povinnost žalovaných zaplatit kupní
cenu právnímu předchůdci žalobkyně zanikla splněním (§ 559 obč. zák.), bylo
podstatné zjištění, zda žalovaní nedoplatek kupní ceny předali P. K. -
zmocněnci právního předchůdce žalobkyně.
Odvolací soud oproti soudu prvního
stupně uvěřil obrannému tvrzení žalovaných, že na počátku listopadu 2000
předali P. K. částku 227.280,- Kč. Toto skutkové zjištění čerpal z výpovědi
svědkyň D. K. a M. K., které vyhodnotil jako věrohodné. Svědkyně potvrdily
skutkovou verzi žalovaných, že je P. K. požádal o doplacení kupní ceny, a
shodně vypověděly, že byly přítomny u předání peněžního obnosu žalovanými P. K. Pochybnost o věrohodnosti svědkyň, kterou se snažila vyvolat žalobkyně
tvrzením, že se svědkyně podílely na přípravě falešných výdajových dokladů,
považoval odvolací soud za neopodstatněnou, neboť svědkyně K. v rámci své
výpovědi uvedla, že pokladní doklady ze dne 15. 1. 2001 vystavila na žádost
prvního žalovaného a zanechala je na pracovišti, aniž by byla přítomna jejich
podpisu. Tím hodnověrně vyvrátila tvrzený podíl „na přípravě falešných
výdajových dokladů.“ Pravdivost výpovědí svědkyň nezpochybnilo ani tvrzení
žalobkyně, že si P. K. nemohl doplatek kupní ceny osobně převzít pro pobyt ve
vazbě od 14. 11. 2000, jelikož svědkyně vypověděly, že k předání peněz došlo
počátkem listopadu 2000. Rozdíly ve výpovědích prvního žalovaného a svědkyně K. ohledně způsobu získání peněžních prostředků pak odvolací soud logicky
vysvětlil tím, že peníze byly nejprve vybrány z bankovního účtu a později
uloženy do pokladny. Odvolací soud ve svém úsudku nepochybil, jestliže z pouhé
skutečnosti, že P. K. před svědkyněmi v obálce převzaté peněžní prostředky
nepřepočítal, nedovodil, že peněžní prostředky nebyly vůbec předány. Nepominul
totiž, že K. K. ani jeho zmocněnce P. K. nikdy poté žalované neurgovali o
doplacení kupní ceny. Jestliže žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že
svědkyně vypovídaly nepravdivě, a nebylo prokázáno, že některý ze žalovaných
podepsal P. K. na výdajových dokladech, nevykazují úvahy, jimiž se odvolací
soud řídil při vyhodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň K. a K., žádné logické
rozpory. Nelze přisvědčit žalobkyni, že žalovaní v průběhu řízení změnili svá
tvrzení ohledně způsobu a doby doplacení kupní ceny v závislosti na tom, že
bylo prokázáno znalecky, že podpis P. K. na výdajových dokladech není jeho
podpisem. Žalobci sice vskutku před zahájením řízení dokládali žalobkyni úhradu
kupní ceny výdajovými doklady, avšak po podání žaloby v průběhu celého řízení
zůstalo jejich obranné tvrzení beze změny včetně způsobu a doby doplacení kupní
ceny a okolností, za nichž se tak stalo a za nichž získali podepsané výdajové
doklady. Na podporu svého tvrzení pak od počátku navrhovali slyšet svědkyně K. a K. (viz např. vyjádření žalovaných na 7. 8. 2006 a 8. 8. 2006 na čl. 60 a 61,
odvolání žalovaných na čl. 111 až 117).
Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, které žalobkyně
výslovně napadla, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud proto dovolání směřující
proti této části rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), dovolací soud výši mimosmluvní odměny určil
podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ a §
12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“),
tj. částkou 14.752,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon
právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2 x 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3
advokátního tarifu) a částka 3.224,- Kč odpovídající 21% dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 o. s. ř.). S přihlédnutím k poměru účasti žalovaných na projednávané
věci bylo žalobkyni uloženo každému z nich zaplatit jednu polovinu těchto
nákladů, tj. částku 9.288,- Kč. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.