33 Cdo 774/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na
Rybníčku 332, proti žalovaným 1) Ing. T. H., a 2) L. Z., zastoupenému Mgr.
Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o
zaplacení 227.280,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 54 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9
ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1.
2001 do zaplacení, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve výroku
zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky
227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008, č. j.
39 Co 29/2008-178, se ve výrocích, jimiž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
9, ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, změněn ve vyhovujícím výroku
tak, že byla zamítnuta žaloba, aby každý žalovaný byl povinen zaplatit
žalobkyni 113.640,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaných a I. H. domáhala zaplacení nedoplatku kupní ceny s
příslušenstvím za nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi
žalovanými a I. H. jako kupujícími a K. K. jako prodávajícím, s odůvodněním, že
jako univerzální dědička vstoupila do práv a povinností zemřelého K. K.;
současně žádala zaplatit smluvní pokutu, která byla pro případ prodlení s
doplacením kupní ceny sjednána. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C
160/2004-107, uložil každému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů
od právní moci rozsudku částku 113.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 %
ročně od 16. 12. 2003 do zaplacení (výrok I.), ve vztahu k I. H. žalobu zamítl
(výrok II.), dále zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně
z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 %
denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že K. K. jako
prodávající uzavřel dne 30. 3. 1998 s žalovanými a I. H. jako kupujícími kupní
smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k 2/5 nemovitostí, a to
domu čp. 572 a pozemku č. parc. 1470, zapsaných na LV č. 869 v k. ú. H., obec
P. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Na základě této kupní smlouvy žalovaný
Ing. T. H. a I. H. nabyli 1/5 předmětných nemovitostí do společného jmění
manželů a žalovaný L. Z. rovněž jejich 1/5. Na sjednanou kupní cenu ve výši
759.000,- Kč kupující zaplatili 322.830,- Kč při podpisu smlouvy a zbývající
část ve výši 436.170,- Kč se zavázali splácet po 6.330,- Kč měsíčně s tím, že
poslední splátka bude zaplacena 15. 12. 2003. Pro případ prodlení s úhradou
měsíční splátky si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z
dlužné částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo manželství žalovaného
Ing. T. H. a I. H. pravomocně rozvedeno a žalovaný na základě smlouvy o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu nabyl 1/5
předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví. Od ledna 2001 přestali
žalovaní kupní cenu splácet. K. K. dne 30. 5. 2002 zemřel a dědictví po něm
nabyla žalobkyně jako jediná dědička na základě závěti. Okresní soud v Mladé
Boleslavi usnesením ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 80 D 660/2002, které nabylo
právní moci 24. 11. 2003, její dědictví potvrdil. Soud prvního stupně neuvěřil
tvrzení žalovaných, že dlužnou část kupní ceny ve výši 227.280,- Kč
prodávajícímu uhradili tak, že ji v listopadu 2000 předali jeho synovi P. K.,
který k tomu byl zmocněn. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že K. K. uzavřel se žalovanými a I. H. kupní smlouvu v souladu
s § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen
„obč. zák.“). Jelikož I. H. pozbyla spoluvlastnické právo k předmětným
nemovitostem, dovodil, že není v tomto sporu pasivně věcně legitimována.
Protože závazek žalovaných zaplatit kupní cenu nezanikl splněním, každému z
nich uložil povinnost zaplatit poměrnou část kupní ceny, připadající na jejich
spoluvlastnické podíly, žalobkyni, která je jedinou dědičkou po zemřelém K. K. Úroky z prodlení ve výši 2 % z nedoplatku kupní ceny přiznal až ode dne
následujícího po dni splatnosti poslední splátky, tedy ode dne 16. 12. 2003,
neboť ke dni 1. 1. 2001 nebyl celý nedoplatek splatný. Neopodstatněným shledal
požadavek na zaplacení smluvní pokuty z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 s
tím, že žalobkyně by měla nárok na smluvní pokutu z celé dlužné částky až od
16. 12. 2003. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co
29/2008-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé
(I.) změnil tak, že zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných byl povinen zaplatit
žalobkyni částku 113.640,- Kč, a ohledně 2 % úroků z prodlení od 16. 12. 2003
do zaplacení jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V zamítavém výroku o
věci samé (III.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval výslech svědkyně D. K. a
provedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 80 D
660/2002, z něhož zjistil, že žalobkyně do dědického řízení po K. K. nepřihlásila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, a ta není v
usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D
660/2002-248, o potvrzení dědictví uvedena v soupisu aktiv. Na základě
zjištěného skutkového stavu věci nepřisvědčil právnímu názoru prosazovanému
žalobkyní, že je ve věci aktivně legitimovaná, neboť je jedinou dědičkou K. K. na základě závěti, a že usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi o potvrzení
dědictví má pouze deklaratorní charakter. Okolnost, že žalobkyně v průběhu
odvolacího řízení dne 21. 7. 2008 podala návrh na dodatečné projednání sporné
pohledávky v dědickém řízení podle § 175x o. s. ř., shledal nerozhodnou,
jelikož aktivní legitimaci k uplatnění nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny
získá až právní mocí usnesení o dodatečném projednání dědictví. Protože pro
soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),
uzavřel, že žalobkyně podala žalobu předčasně, neboť pohledávku dosud v
dědickém řízení nenabyla. Zamítavý výrok III. soudu prvního stupně (týkající se
úroků z prodlení a smluvní pokuty) odvolací soud jako věcně správný potvrdil,
„i když z jiných než v něm uvedených důvodů.“ Výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, jímž bylo vyhověno žalobě v rozsahu úroků z prodlení ve výši 2 % z
částky 227.280,- Kč od 16. 12. 2003 do zaplacení, odvolací soud zrušil a řízení
zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek návrhu (§
211 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.). Konstatoval totiž, že žalobou bylo
požadováno zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % z dlužné částky od 1. 1. 2001 do zaplacení. Soud prvního stupně tím, že žalobu v tomto rozsahu zamítl
(viz jeho výrok III.), předmět řízení v tomto rozsahu vyčerpal.
Vyhověl-li pak
žalobě v rozsahu úroků z prodlení ve výši dalších 2 %, žalobu překročil v
rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. Proti rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně podala žalobkyně
dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku nepřípustně
opisoval ze spisu skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, nevyložil, z
jakého skutkového stavu věci vyšel, ani jak věc posoudil po právní stránce, což
činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Namítá rovněž nesprávnost postupu
odvolacího soudu, který ji při jednání dne 11. 6. 2008 poučil podle § 118a o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy k prokázání aktivní věcné
legitimace, avšak současně opakoval dokazování výslechem svědkyně, čímž je jeho
rozhodnutí nepředvídatelné. Zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o
nedostatku její aktivní věcné legitimace výhradou, že usnesení vydané soudem v
dědickém řízení podle § 175q o. s. ř. má deklaratorní charakter, tzn. že pouze
potvrzuje právní stav, jaký zde byl ke dni zůstavitelovy smrti. Práva a
povinnosti nenabyla na základě takového rozhodnutí soudu, nýbrž na základě
závěti a smrti zůstavitele. Pouhá absence specifikace pohledávky z titulu
nedoplatku kupní ceny v usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví nemůže
znamenat, že na ni jako univerzální dědičku žalovaná pohledávka nepřešla. Má za
to, že nezařazení majetku do aktiv či pasiv dědictví jí nebrání v tom, aby se
domáhala práva žalobou u soudu. Ke dni smrti zůstavitele na ni přešly „veškeré
práva a povinnosti bez rozdílu, zda o nich ví či neví.“ Není srozuměna ani s
potvrzujícím výrokem III. rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že i ve vztahu k
tomuto výroku je odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť zcela postrádá
uvedení právního závěru, který vyústil v zamítnutí této části žaloby. Žalobkyně
v dovolání napadla správnost rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodl o
smluvní pokutě v rozporu s hmotným právem, jestliže žalobu o zaplacení smluvní
pokuty zamítl jako celek a nepřiznal ji z celé žalované částky minimálně od 16. 12. 2003. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení a aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve výroku jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1.
2001 do zaplacení, tedy rozhodnutí, proti němuž nelze dovolání úspěšně podat. Protože funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně není dána, Nejvyšší soud dovolací řízení o takovém podání podle
§ 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dovolání - jako každé podání - je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně sice v dovolání ohlásila, že je podává „do celé výrokové
části napadeného rozsudku, kterým odvolací soud v části změnil, v části zrušil
a v části potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,“ z obsahu jejích dovolacích
námitek však vyplývá, že ve skutečnosti brojí výlučně proti výroku, jímž
odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že
žalobu o zaplacení 227.280,- Kč zamítl, a proti části výroku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení
smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do
zaplacení. Proti výrokům, jimiž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil ve vyhovujícím výroku ohledně 2 % úroků z prodlení (z částky 227.280,-
Kč) od 16. 12. 2003 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil, a potvrdil
v zamítavém výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky
227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení, žalobkyně žádné konkrétní výhrady
nevznáší. Je tudíž zjevné, že dovolání ve skutečnosti proti těmto částem
rozhodnutí odvolacího soudu nesměřuje.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
popř. jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení,
může být dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně ve vztahu k tomuto potvrzujícímu výroku namítla jen to, že odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, které se týká jejího nároku na smluvní pokutu,
neodpovídá § 157 odst. 2 o. s. ř. a je tedy nepřezkoumatelné. Touto výhradou
uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Přehlíží však,
že tento dovolací důvod sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy
otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního
předpisu. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná; nejde
bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo
založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence právní otázky
zásadního významu. Jelikož žalobkyně nepředložila k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního
právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud odmítl dovolání směřující proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu
prvního stupně ohledně smluvní pokuty (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku, je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení
otázky, zda je dovolání v tomto rozsahu důvodné. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a §
229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco existenci zmatečností žalobkyně netvrdí,
námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatňuje. Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je mimo jiné i
nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí soudu. Přezkoumatelné, tj. srozumitelné a řádně odůvodněné, je rozhodnutí, jež v
souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o
tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč
neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z
některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění
rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující
právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze námitce žalobkyně o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu přisvědčit. Odvolací soud se
dostatečně vypořádal se závěry soudu prvního stupně, popsal své skutkové
závěry, ke kterým dospěl po doplnění dokazování, a tyto závěry hodnotil po
stránce právní. Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by
jej činil nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo
1255/2006). O takový případ v projednávané věci nejde. Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné v
důsledku toho, že ji poučil podle § 118a o. s. ř. a předestřel tak účastníkům
svůj odlišný právní názor na otázku aktivní věcné legitimace, a zároveň
zopakoval důkaz výslechem svědkyně k tvrzené úhradě žalované částky. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení
postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým
je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. O takovou situaci zde
nešlo. Již v řízení před soudem prvního stupně žalovaní ve svých podáních ze
dne 8. 8. 2006 namítli nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím, že
neprokázala, že na ni přešlo právo na úhradu žalované pohledávky. Žalobkyně ve
vyjádření ze dne 8. 2. 2007 této námitce oponovala poukazem na dědické řízení,
jež proběhlo před Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 80 D 660/2002. Soud prvního stupně při jednání dne 8. 3. 2007 provedl důkaz pravomocným
usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D
660/2002-248, o potvrzení dědictví a z něho dovodil, že žalobkyně se stala
jedinou dědičkou po zemřelém K. K. (a že je tedy aktivně věcně legitimována).
Odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaných při jednání, při němž
zprostředkoval žalobkyni v rámci poučení podle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve
spojení s § 211 o. s. ř. svůj odlišný právní názor na otázku aktivní věcné
legitimace. Žalobkyně sice na svém právní názoru nejen při jednání odvolacího
soudu, ale i v písemném vyjádření ze dne 22. 7. 2008 setrvala, nicméně s
ohledem na zcela jasně vyjádřený odlišný právní názor odvolacího soudu podala
dne 22. 7. 2008 návrh na dodatečné projednání dědictví. Jestliže odvolací soud
za této situace posoudil od soudu prvního stupně odlišně otázku aktivní věcné
legitimace, není jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. Na tom nic
nemění okolnost, že zopakoval při jednání důkaz výslechem svědkyně k tvrzení
žalovaných, že nedoplatek kupní ceny uhradili. Z řečeného vyplývá, že řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně
napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že není ve sporu aktivně
věcně legitimována, neboť žalovaná pohledávka dosud nebyla projednána v
dědickém řízení. Podle § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být
předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti
dědice o tom, o jaké práva a povinnosti jde. I když právní úprava dědického
práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá
mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a
rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí
zůstavitele. V období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo
vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za
vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů, týkajících se
věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni
a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami
ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků - § 91
odst. 2 o. s. ř. (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972,
sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 42/1974, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo
2920/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 53, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 24/2002). Nejvyšší soud se opakovaně vyslovil k otázce
aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla
přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, tak, že nebyla-li pohledávka
zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami
ohledně této pohledávky, patřící do dědictví, postavení nerozlučných společníků
(§ 91 odst. 2 o. s.
ř.); proto podal-li žalobu pouze jeden z nich, není aktivně
věcně legitimován k uplatnění tohoto nároku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, pod č. 67/2000, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, a jeho
usnesení ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005). Otázku aktivní
legitimace jediného dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a její
nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku
ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura pod č. 124/2002. Dospěl k právnímu závěru, podle něhož jediný dědic
zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví legitimován k uplatnění
nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele. V rozsudku ze
dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1586/99, uveřejněném v časopise Právní
rozhledy pod č. 1/2001, s. 47, Nejvyšší soud pak dovodil, že dědic má právo
domáhat se vydání věci náležející do pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem
zadržuje; to platí i v případě, že dosud nebylo ukončeno řízení o projednání
dědictví, případně řízení o dodatečném projednání (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 2 Cdo 2501/98, uveřejněný v
Souboru pod č. C 51). V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá zaplacení části kupní ceny s
tvrzením, že ji žalovaní zůstaviteli (jejímu právnímu předchůdci) neuhradili. Žalobkyně uplatnila majetkový nárok, který nebyl v dědickém řízení přihlášen
(resp. byl přihlášen v průběhu odvolacího řízení). Jestliže bylo zjištěno, že
dědictví po zůstaviteli K. K. nabyla žalobkyně jako jediná dědička ze závěti a
řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno potvrzením jedinému dědici
(žalobkyni), pak vzhledem ke shora řečenému není správný právní závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Otázka
aktivní věcné legitimace totiž nezávisela na tom, zda žalobkyně v dědickém
řízení žalovanou pohledávku nabyla (ani na tom, zda ji v dědickém řízení
přihlásila), nýbrž na tom, zda je jedinou dědičkou zůstavitele. Protože žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta
žaloba o uložení povinnosti každému ze žalovaných zaplatit žalobkyni 113.640,-
Kč, zrušil (včetně nákladových výroků) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3
věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem, § 226 odst. o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu