25 Cdo 1458/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce a/ J. H., zastoupeného advokátem, b/ G. H., a c/ Ing. H. B., proti
žalovanému JUDr. P. L., o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 358/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, takto:
I. Dovolání žalobce a/ se odmítá.
II. Žalobce a/ a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na
náhradu škody způsobené jednáním žalovaného, který za dnes již zemřelé právní
předchůdce žalobců JUDr. V. H. a Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí objektu
jejich cihelny, aniž k tomu byl oprávněn. Soud zjistil, že žalovaný byl
pravomocně uznán vinným, že jako advokát v rozporu s dohodou o správě majetku
uzavřenou s klienty JUDr. V. H. a Ing. J. H. a proti vůli Ing. J. H. uzavřel s
obecním úřadem dohodu, že obec V. provede demolici objektu cihelny, a poté, co
v říjnu 1992 vypověděl plnou moc, jménem Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí a
v důsledku jeho jednání demolice cihelny byla v dubnu 1994 provedena, čímž
způsobil poškozenému Ing. J. H., resp. jeho právním nástupkyním škodu. Soud,
vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem a na základě
zjištění, že obě žalobkyně jsou dědičkami Ing. J. H., shledal důvodným nárok
obou žalobkyň, které se s nárokem na náhradu škody připojily k trestnímu
řízení. Oproti tomu dovodil, že žalobce jako dědic po svém otci JUDr. V. H.,
který zemřel, není ve sporu o náhradu škody aktivně věcně legitimován. Jak soud
zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 D 314/2003, dědictví po
zůstaviteli JUDr. V. H., zemřelém, bylo potvrzeno jeho synům, tj. žalobci a
PhDr. V. H., a dovodil, že s ohledem na nerozlučné společenství dědiců by měli
vystupovat oba v tomto řízení. Dospěl proto k závěru, že žalobci aktivní
legitimace z titulu dědění nesvědčí. Dále dovodil, že na základě darovací
smlouvy mezi žalobcem a jeho otcem z roku 1995 nárok na odškodnění na něho
nepřešel, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že její součástí není
nevyřešená náhrada škody způsobená znehodnocením nemovitostí, a ani postupní
prohlášení ze dne 10. 2. 1998 o postoupení nároků JUDr. V. H. ze škody vzešlé
škodním jednáním JUDr. P. L. na žalobce, není důkazem o převodu nároku, neboť
nebyl přeložen originál, podpis JUDr. V. H. byl zpochybněn a nebyla uvedena
výše pohledávky, což vede k závěru o neurčitosti tohoto právního úkonu. Na
základě zjištění, že JUDr. V. H. s demolicí cihelny souhlasil, souhlas vždy
uděloval ústně a ani k trestnímu řízení proti žalovanému se nepřipojil, soud
dovodil, že chybí jeden ze základních předpokladů pro přiznání náhrady škody
podle § 420 obč. zák., a to protiprávní jednání škůdce ve vztahu k poškozenému.
K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1.
2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení mezi nimi potvrdil. Ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve
výrocích o nákladech řízení ve vztahu k oběma žalobkyním rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho závěry, že žalobce neprokázal darování ani postoupení pohledávky, a
vzhledem k tomu, že předmětem dědického řízení nebyla pohledávka zůstavitele
vůči žalovanému, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11.
1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99 uzavřel, že aktivní legitimace svědčí všem
dědicům, kteří v řízení o právech a povinnostech vůči jiným osobám mají
postavení nerozlučných společníků, a nepodá-li některý z nich žalobu, musí být
žaloba ostatních dědiců pro nedostatek věcné aktivní legitimace zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a/ dovolání, jež odůvodňuje nesprávným
právním posouzením věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
který řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá, že oba soudy
oddělily jeho nárok od nároku dalších dvou žalobkyň, ačkoliv skutkový a důkazní
základ žaloby je u všech žalobců zcela shodný. Nesouhlasí s názorem obou soudů,
že k podání žaloby není aktivně legitimován, a uvádí, že bylo prokázáno, že se
stal dědicem veškerého majetku i pohledávek po svém otci a k přechodu tak došlo
ex lege v rámci dědického řízení. Pokud jde o postupní prohlášení ze dne 10. 2.
1998, uvádí, že jeho originál by měl být založen v trestním spise Okresního
soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 195/96. Žalobce je přesvědčen, že o celém nároku
proti žalovanému mělo být rozhodnuto stejně, neboť ani při rozhodování o vině
žalovaného v trestním řízení k takovému rozdělení nedošlo a soud je trestním
rozhodnutím vázán. Nesouhlasí s názorem o nerozlučném společenství dědiců v
řízení a poukazuje na Nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn.
III. ÚS 258/03 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97 o tom, že soud není vázán doslovným
zněním zákonného ustanovení a smí se od něj odchýlit. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v tomto rozsahu věc
vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam má
rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec, tedy jde-li o právní otázku, jejíž řešení se v soudní
praxi neustálilo nebo která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, popř. která
je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě je dovolání podáno pro otázku aktivní legitimace žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně je založeno na
závěru, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají
dědici ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky, patřící do dědictví,
postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), a žalobce, který
není jediným dědicem po zůstaviteli, není aktivně věcně legitimován k uplatnění
nároku na náhradu škody proti žalovanému.
Škoda, spočívající v hodnotě demolovaného objektu cihelny, vznikla ještě za
života otce žalobce JUDr. V. H. a jeho nárok na náhradu škody přešel po jeho
smrti na jeho právní nástupce – oba syny, kteří jsou dědici a kteří až do
vypořádání dědictví se považují za vlastníky celého majetku zůstavitele. V
řízení, v němž uplatňují nároky z dosud nevypořádaného majetku zůstavitele,
mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( § 91 odst. 2 o. s. ř.).
Otázka aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež
nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, je soudy řešena
jednotně, byla opakovaně řešena dovolacím soudem a právní názor, jaký zaujaly
soudy obou stupňů, je plně v souladu s publikovanou judikaturou i s rozhodovací
praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, roč. 1974, pod č. 24, roč. 2002, pod č. 49,
roč. 1974, dále rozsudek NS ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67, rozsudek NS ze dne
27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn.
25 Cdo 721/2005).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá z
hlediska otázky aktivní legitimace žalobce zásadní právní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.