33 Cdo 134/2025-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně FINFIX a.s., se sídlem Praha 5, Malá Strana, Plaská 622/3, identifikační číslo osoby 24822931, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Liberec, Moskevská 640/55, proti žalovanému Tomášovi Halíkovi, se sídlem Přibyslav, Lesnická 673, identifikační číslo osoby 88720578, zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Trutnov, Žižkova 498, za účasti L. H., zastoupené Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Trutnov, Žižkova 498, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 18 C 205/2023, o dovolání žalovaného a Lenky Halíkové proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2024, č. j. 47 Co 76/2024-64, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný a L. H. (dále též jen „dovolatelé“) dovolání z důvodu, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, a namítají, že nalézací soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť nebyla tvrzena ani prokázána existence nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, k jehož odstranění by návrh žalobkyně směřoval. Odvolacímu soudu dále vytýká, že převzal tvrzení žalobkyně o tom, že L. H. uzavřela se žalobkyní zástavní smlouvu, aniž by tato byla součástí spisu.
3. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
5. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
6. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání. Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
8. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel na mysli, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
9. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015).
10. K obligatorním náležitostem dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, a to tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován.
11. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
12. Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání. Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
13. Dovolání podané žalovaným a L. H. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání nevyhovuje; o tuto náležitost již nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolatelé prosazují, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, avšak žádnou takovou dostatečně určitě vymezenou právní otázku (ať již hmotného či procesního práva) neformulují a taková otázka neplyne z celého obsahu dovolání ani z jejich poukazu na usnesení ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou subjektivní přípustnosti odvolání žalovaného proti usnesení, jímž soud připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalobce, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí založeno. Jejich námitka, že nebyla tvrzena ani prokázána existence nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení, se míjí s důvodem, pro který bylo přistoupení další účastnice na straně žalované připuštěno – nalézací soudy účastenství L. H. připustily nikoliv z důvodu odstranění nedostatku věcné legitimace, ale z důvodu uplatnění nároku žalobkyní vůči ní z titulu ručitelského závazku. Výtkou, že odvolací soud vzal za prokázanou podle jejich mínění nepodloženou skutečnost, že žalobkyně s L. H. uzavřely zástavní smlouvu, dovolatelé nanapadají žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
15. Dovolatelé tak požadavku plynoucího z § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostáli, proto Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
16. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu