USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o 727.482,75 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 43/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2022, č. j. 14 Co 343/2022-401, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.939,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce (dále také „dovolatel“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Přes rozsáhlost svého dovolání, které představuje v podstatě jen polemiku s tím, jak ve věci postupoval a rozhodl odvolací soud, dovolatel sice formuluje tři dovolací otázky včetně dvou podotázek (tzn. celkem pět otázek), které uvozuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném právním posouzení věci, které částečně odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu a dále z důvodu, že dovolacím soudem otázky nebyly dosud vyřešeny,“ přičemž ve vztahu k žádné z pěti otázek nevymezuje, o jaký z případů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. jde, tzn. který z předpokladů „rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ či „dosud neřešené právní otázky“ je u nich naplněn. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Bez ohledu na to, co je uvedeno shora, sluší se dodat, že ačkoliv žalobce
ohlašuje přípustnost svého dovolání pro nesprávné právní posouzení věci, které „částečně odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu“, neuvádí konkrétní řešení otázky hmotného či procesního práva dovolacím soudem, od jejíhož vyřešení se odvolací soud odchýlil; tento povinný údaj se nepodává z celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí, pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Námitkou překvapivosti rozhodnutí dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení; k vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, přičemž tato podmínka v posuzovaném případě splněna není.
Výhradou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, a s jeho „zásadní argumentací“, kterou pominul, nenapadá opětovně dovolatel žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ostatně judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19.
2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)].
K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nutno poznamenat, že v nyní posuzovaném věci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poskytuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovanému jako R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož [M]ěřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo ve smyslu žalobkyní vznášených výhrad dostatečné.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu