Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 1399/2011

ze dne 2012-11-27
ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1399.2011.1

33 Cdo 1399/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K., proti žalované 1. faktorské s.r.o. se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Svatopluka Čecha 413 (identifikační číslo 26777355), zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č.j. 21 Co 676/2010-73, takto :

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2010, č.j. 14 C 52/2010-36, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi zrušil rozhodčí nález z 28. 8. 2009, sp. zn. 002 SRKCR-013/2009, vydaný Mgr. E. C. (a odložil jeho vykonatelnost), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno až uplynutím 31. 12. 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř). Zásadní právní význam ve smyslu shora uvedeného ustanovení je spjat zejména s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně, anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Žalovaná v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o půjčce z 3. 7. 2008 v celém rozsahu neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), neboť výběr rozhodce byl závislý jen na vůli smluvní strany, která podá rozhodčí žalobu. Výklad ustanovení § 2 odst. 1, § 7 odst. 1, § 13 a § 19 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu ke způsobu určení rozhodce (rozhodců) v rozhodčí smlouvě usměrnil Nejvyšší soud usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2011 pod č. 121. Na rozdíl od právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, dovodil, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle § 39 obč. zák. (srov. také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5-6/2010 pod č. 45). V projednávané věci se účastníci v článku IX, bodu 4 smlouvy o půjčce dohodli, že případný spor ze založeného právního vztahu projedná a rozhodne rozhodce (rozhodčí senát) zapsaný v seznamu rozhodců Smírčí a rozhodčí komory České republiky, občanského sdružení se sídlem Nad Úžlabinou 448, Praha 10-Malešice, že rozhodčí řízení bude zahájeno žalobou, kterou podá komoře kterákoliv strana, že se rozhodčí řízení bude spravovat právním řádem České republiky, jednacím a poplatkovým řádem Smírčí a rozhodčí komory České republiky, občanského sdružení, že rozhodce rozhodne na základě písemných podkladů bez ústního jednání podle zásad spravedlnosti a že rozhodčí řízení skončí vydáním nálezu (usnesení). Uzavřel-li odvolací soud, že neplatnost ujednání o dodatečném určení rozhodce pouze jednou smluvní stranou (tou, která podá rozhodčí žalobu) způsobuje neplatnost celé rozhodčí doložky, rozhodl v souladu se sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se dovolací soud nehodlá odchýlit. Námitka žalované, že soudy obou stupňů měly při výkladu Směrnice č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, postupovat podle § 109 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; k takové výtce však nelze přihlížet (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalobci, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. listopadu 2012

JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu