ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobců a) M. Č. a b) Ing. Z. Č., zastoupených Mgr. Jiřím Karpíškem,
advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti žalovanému Novému bydlení
Nymburk, družstvu se sídlem v Liberci 1, Zeyerova 891/35, PSČ 460 01,
identifikační číslo 25451588, zastoupenému Mgr. Janem Hraško, advokátem se
sídlem v Liberci 4, Revoluční 123/17, o 711.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 265/2005, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 2. října
2009, č. j. 30 Co 248/2009-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení 31.212,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám Mgr. Jana Hraško, advokáta se sídlem v Liberci 4, Revoluční
123/17.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. března 2008, č. j. 15 C 265/2005-68, ve znění opravného usnesení ze dne
30. dubna 2008, č. j. 15 C 265/2005-73, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě
šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům 711.000,- Kč s 3% úrokem
z prodlení ročně od 20. 12. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný jako investor výstavby devíti bytových domů v
Nymburku uzavřel dne 18. 10. 2002 s žalobci smlouvou o budoucí smlouvě kupní. V
ní se zavázal prodat jim: blíže identifikovanou bytovou jednotku č. 18, která
se bude nacházet částečně v I. nadzemním podlaží a částečně ve II. nadzemním
podlaží domu s byty, tak jak je vyznačena v příloze č. 2 smlouvy, s podílem na
společných částech domu a pozemku, dále nově geometricky oddělený pozemek,
který tvoří terasu přiléhající k uvedené bytové jednotce, a ideální
spoluvlastnický podíl odpovídající spoluvlastnickému podílu na společných
částech domu k tzv. předzahrádce, tj. pozemku, jenž vznikne oddělením od
pozemkové parcely. Současně dohodli kupní cenu bytové jednotky a
spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku ve výši
1.810.000,- Kč, cenu za převod vlastnictví k pozemku - terase částkou 7.000,-
Kč a cenu za tzv. předzahrádku částkou 3.000,- Kč. Podle čl. II bodu 1 smlouvy,
měla být kupní smlouva uzavřena nejpozději pátý den po nabytí právní moci
kolaudačního rozhodnutí, jímž bude povoleno užívání uvedeného bytu, nejpozději
však do 20. 11. 2003. Pro případ prodlení žalovaného se splněním povinnosti
uzavřít kupní smlouvu sjednali účastníci smluvní pokutu ve výši 0,1% z kupní
ceny, tj. 1.800,- Kč za každý den prodlení (čl. VI. bod 2). Jelikož žalovaný
svůj závazek nesplnil a smlouva o převodu vlastnictví k dotčené bytové jednotce
byla uzavřena až 20. 12. 2004 (poté, co nabylo téhož dne právní moci dílčí
kolaudační rozhodnutí), vznikl žalobcům nárok na zaplacení smluvní pokuty za
395 dnů prodlení, tj. za období od 22. 11. 2003 do 19. 12. 2004, ve výši
711.000,- Kč. Žalovaný sice již dne 1. 12. 2003 navrhl uzavření smlouvy, jejímž
předmětem byla rozestavěná (nezkolaudovaná) bytová jednotka č. 2353/2, avšak
žalobci takový návrh smlouvy odmítli akceptovat a trvali na splnění závazku
převést do jejich vlastnictví až zkolaudovanou bytovou jednotku. Za použití §
35 odst. 2 obč. zák. při výkladu obsahu čl. II smlouvy soud prvního stupně
dovodil, že jejím obsahem nebyl závazek žalobců uzavřít realizační kupní
smlouvu, jejímž předmětem bude pouze rozestavěná bytová jednotka, nýbrž bytová
jednotka způsobilá k užívání a zkolaudovaná, a že žalovaný svůj závazek včas
nesplnil. Poněvadž žalovaný netvrdil, že zpoždění nezavinil, s odkazem na § 544
odst. 5 a § 545 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), soud prvního stupně žalobě vyhověl. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. října 2009,
č. j. 30 Co 248/2009-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zcela zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Připomněl, že smlouva o smlouvě budoucí kupní podle § 50a odst. 1 obč. zák. vyžaduje, aby se její účastníci dohodli na podstatných náležitostech budoucí
realizační (hlavní) smlouvy. V případě budoucího převodu vlastnictví k bytové
jednotce a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, včetně podílu k
pozemku, na němž je budova s byty postavena, to znamená dohodu o těch
náležitostech, které vyžaduje § 5 odst. 1 a § 6 zákona č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické
vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o
vlastnictví bytů). Jde zejména o určení společných částí budovy, které budou
společné vlastníkům všech jednotek a určení společných částí budovy, které
budou společné vlastníkům jen některých jednotek, stanovení spoluvlastnických
podílů vlastníků jednotek na společných částech budovy, označení pozemku, který
je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv podle § 21, údaji
podle katastru nemovitostí. Poněvadž současně s převodem jednotky dochází i k
převodu spoluvlastnického podílu k pozemku, musí být dohodnuta i velikost
nabývaného spoluvlastnického podílu. Smlouva ze dne 18. 10. 2002 nestanoví,
které části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, výši
spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu včetně
stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech
domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, a která práva k
pozemku přecházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky. Ujednání, že vlastník bytové jednotky se stane spoluvlastníkem společných částí
domu a pozemku podle poměru podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech
jednotek v domě, považoval odvolací soud za neurčité se zřetelem k tomu, že ve
smlouvě není uvedena celková plocha obytného domu, ani není jasné, na jaké
části pozemku původně parc. č. 279/94 má devět obytných domů s bytovými
jednotkami stát. Tuto okolnost si smluvní strany uvědomovaly, a proto smlouva
obsahuje čl. VII., podle něhož (mimo jiné) po geometrickém zaměření stavby domu
uzavřou dodatek, v němž sjednají konkrétní znění kupní smlouvy. Shora uvedené
nedostatky mají za následek neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. a
tedy i neplatnost ujednání o smluvní pokutě.
V dovolání, jehož přípustnost žalobci dovozují ze znění § 237 odst. 1 písm. a)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
uplatňujíce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.], odvolacímu soudu vytýkají chybný závěr o neurčitosti (a
tedy neplatnosti) smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 2002. Uvedený závěr
vychází z toho, že smyslem a účelem smlouvy o smlouvě budoucí byl následný
prodej bytové jednotky, ačkoli fakticky šlo o budoucí prodej domu. Zdůrazňují,
že předmětem budoucího převodu byl tzv. řadový rodinný dům, a nikoli bytová
jednotka podle zákona č. 72/1994 Sb. Každá z vystavěných „bytových jednotek“ je
fakticky samostatnou budovou se samostatným venkovním vchodem, uzavřenou
obvodovými stěnami a střechou, má samostatnou plynovou, vodovodní a kanalizační
přípojku a není vnitřně propojena se sousedními budovami. Se zbývajícími
„bytovými jednotkami“ má společné jen boční části obvodového zdiva a některé
střešní prvky. Tyto skutečnosti se podávají zejména z projektové dokumentace k
územnímu řízení i z dílčího kolaudačního rozhodnutí. Proto posouzení určitosti
smlouvy ze dne 18. 10. 2002 optikou požadavků zákona o vlastnictví bytů je
nesprávné. Odmítají argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. července
2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, se zřetelem k tomu, že se toto rozhodnutí týkalo
již existující bytové jednotky. Připouštějí, že k datu 18. 10. 2002 nebyl v
katastru nemovitostí zapsán jak pozemek, který měl být předmětem budoucí koupě
(k jeho oddělení došlo teprve na základě geometrického plánu dne 22. 5. 2003),
tak samozřejmě neexistovala (ani jako rozestavěná) budoucí bytová jednotka; k
prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb. došlo až 18. 8. 2003. Mezi
účastníky smlouvy nikdy nebylo pochyb o tom, co je obsahem jejich právního
vztahu s přihlédnutím k textu smlouvy, k jejím přílohám, k projektové
dokumentaci a k pravomocnému územnímu rozhodnutí. S vědomím toho, že mohou být
pochybnosti o předmětu budoucí kupní smlouvy, si v čl. VII. smlouvy ze dne 18. 10. 2002 dohodli, že po geometrickém zaměření stavby a schválení geometrického
plánu katastrálním úřadem, zaplacení druhé splátky budoucí kupní ceny, vydání
prohlášení vlastníka budovy dojde k uzavření dodatku, jímž dohodnou konkrétní
znění kupní smlouvy. K uzavření takového dodatku pro nečinnost žalovaného,
který jediný měl podklady pro předložení kvalifikovaného návrhu doplňku
smlouvy, nedošlo. Dovolatelé prosazují názor, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 2004 je „dodatkem“ ke smlouvě ze dne 18. 10. 2002, který doplňuje v ní
chybějící údaje. S tímto odůvodněním navrhli zrušit rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl na základě vlastní polemiky dovolání žalobců zamítnout. Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné. Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může
soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím
řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v
dovolacím řízení přišli žalobci s (novým) tvrzením, že vůlí účastníků smlouvy
ze dne 18. 10. 2002 a kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2004 byl prodej celého
(samostatného) domu a nikoli převod bytové jednotky s podílem na společných
částech domu a převod spoluvlastnického podílu ke stavebnímu pozemku. K tomuto
tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo -
nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli
žalobci uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak
neučinili. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným
dovolacím důvodem. Dovolatelé považují za chybný závěr odvolacího soudu, že smlouva o smlouvě
budoucí je pro neurčitost předmětu budoucí koupě neplatným právním úkonem se
zřetelem k požadavkům, jaké musí mít budoucí kupní smlouva, dochází-li k
prodeji bytové jednotky. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech. Podle § 6 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů smlouva o převodu
vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat
a) označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí, číslo jednotky
včetně jejího pojmenování a umístění v budově,
b) popis bytu nebo nebytového prostoru, jejich příslušenství, jejich podlahová
plocha a popis vybavení bytu nebo nebytového prostoru, které jsou smlouvou
převáděny,
c) určení společných částí domu včetně určení, které části domu jsou společné
vlastníkům jen některých jednotek,
d) stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech
domu (§ 8 odst. 2) včetně stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky
na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jen některých
jednotek,
e) označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem
jiných práv ve smyslu § 21, údaji podle katastru nemovitostí,
f) práva a závazky týkající se domu, jeho společných částí a práva k pozemku,
která přecházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky. Podle § 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů společné části domu jsou v
podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem
vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Podle § 13 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vlastník jednotky se podílí na
správě domu v rozsahu, který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu na
společných částech domu, není-li mezi vlastníky jednotek dohodnuto jinak. Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty
smluvní (kontraktační) povinnost. Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností
písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou
smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout; dohoda musí
postihnout všechny nezbytné obsahové i formální náležitosti budoucí smlouvy
odpovídající smluvnímu typu, ke kterému se vztahuje, což znamená, že v případě
(budoucí) smlouvy o převodu vlastnictví jednotky musí být dosaženo dohody o
předmětu plnění a popř. o ceně (§ 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího
projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých
případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze
zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho
obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho
obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák. Pokud nelze
uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. S
ohledem na povahu kontraktační povinnosti předepisuje zákon písemnou formu
smlouvy o smlouvě budoucí, která musí pod sankcí neplatnosti obsahovat ujednání
jak o podstatných náležitostech budoucí smlouvy, tak o době, do kdy má být tato
smlouva uzavřena.
Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná
forma (tak jako v případě smlouvy o smlouvě budoucí), musí být určitost projevu
vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že
účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to
seznatelné z jejího textu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované
v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 1075). Určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat
důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného
smluvního vztahu. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá,
že žalovaný jako budoucí prodávající byl investorem výstavby devíti bytových
domů podle územního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 22. července 2002, č. j. Výst. 1270/2002-Ša, a současně výlučným vlastníkem dosud nerozděleného
pozemku parc. č. 279/94 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 14.522
m2. Smyslem smlouvy byl budoucí „převod vlastnického práva k bytové jednotce č. 18 spolu s podílem na společných částech domu a pozemku ve smyslu zákona o
vlastnictví bytů v platném znění na budoucího kupujícího za vzájemně dohodnutou
kupní cenu 1,800.000,- Kč“ (čl. II. bod 1 smlouvy ze dne 18. 10. 2002). Současně s tím mělo dojít k prodeji „pozemku nově geometricky odděleného, který
tvoří terasu přiléhající k bytové jednotce č. 18 za vzájemně dohodnutou kupní
cenu 7.000,- Kč“ (čl. II. bod 2. téže smlouvy). Smluvní strany se zavázaly
uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem bude „koupě id. spoluvlastnického
podílu odpovídajícího spoluvlastnickému podílu na společných částech domu na
nově oddělené p. p. tvořící tzv. předzahrádku prodávané bytové jednotky č. 18
za vzájemně dohodnutou kupní cenu 3.000,- Kč“ (čl. II bod 3. tamtéž). Smlouva
obsahuje identifikaci bytové jednotky jejím umístěním v domu podle přílohy č. 2
smlouvy, popis jednotlivých místností s uvedením jejich výměr, celkovou
podlahovou plochu, vybavení bytu a uvedením toho, čím je ohraničena a co je
její součástí (viz čl. II. body 4, 5, 6 tamtéž). Zároveň určuje, že společnými
částmi domu jsou střešní plášť, klempířské prvky střechy a fasáda, rozvody
slaboproudu s tím, že právo je užívat, jakož i povinnost podílet se na jejich
opravách a údržbě mají všichni spoluvlastníci z titulu svého spoluvlastnického
práva. „Spoluvlastnické podíly vlastníků bytových jednotek na společných
částech domu a pozemku se řídí vzájemným poměrem podlahové plochy jednotek k
celkové ploše všech jednotek v domě“ (čl. II. in fine). Již v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, který ostatně
zmiňují obě procesní strany, Nejvyšší soud uzavřel, že „byt samotný (uvedený v
§ 2 písm. b/ zákona) nemůže být předmětem převodu vlastnického práva podle
ustanovení občanského zákoníku.
Platná právní úprava umožňuje smluvní převod
pouze podle režimu zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění. Tomu odpovídá
důsledek, aby rovněž závazek ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, odpovídal
požadavkům uvedeného zákona. Současně platí, že k platnosti smlouvy o smlouvě
budoucí stačí dohoda účastníků o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy,
přičemž požadavku určitosti vyhovuje, je-li její předmět označen tak, aby nebyl
zaměnitelný s jiným předmětem; smlouva nemusí nutně obsahovat všechny formální
náležitosti budoucí smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99). Obligatorní (podstatné) náležitosti
smlouvy o převodu bytové jednotky, tj. takové, o kterých musí být dosaženo
dohody již v rámci smlouvy o smlouvě budoucí, vyjmenovává ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Bez dohody o nich by nemohla být uzavřena platná
smlouva o převodu bytové jednotky ani smlouva o budoucí převodní smlouvě. Je
tomu tak proto, že v souvislosti s převodem jednotky musí být upraveny poměry
ke společným částem domu. Určení společných částí domu včetně určení, které
části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, stanovení
spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu včetně
stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech
domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, je významné pro
závěr o tom, v jakém rozsahu se vlastník bytové jednotky bude podílet jak na
správě, tak i na nákladech údržby společných částí domu. Není pochyb o tom, že např. v případě smlouvy o smlouvě budoucí o převodu
spoluvlastnického podílu na nemovitosti musí být dohodnuto, v jakém rozsahu
(jak veliký) se spoluvlastnický podíl v budoucnu převede realizační smlouvou,
přičemž absence takového údaje či jeho neurčitost má bezprostředně za následek
neplatnost smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. Smlouva ze dne 18. 10. 2002 sice obsahuje popis (budoucího) bytu, jeho
příslušenství, vybavení, velikost podlahové plochy (čl. II. bod 4, 5 a 6),
určení společných částí domu (čl. II. in fine), avšak nemá ujednání o tom, že
by některé části domu byly společné vlastníkům jen některých jednotek a
postrádá stanovení spoluvlastnického podílu žalobců na společných částech domu. Neurčitým je ujednání, podle něhož velikost spoluvlastnických podílů na
společných částech domu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy
jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě (čl. II. in fine smlouvy), které
je pouhou reprodukcí § 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, nevypovídá nic o
faktické velikosti jejich spoluvlastnického podílu na dotčených částech domu se
zřetelem k tomu, že není exaktním způsobem vyjádřena velikost podlahové plochy
všech bytových jednotek v domě ani co smluvní strany do „podlahové plochy“
započítávají (k tomu srovnej „Pokyny č. 24 Českého úřadu zeměměřického a
katastrálního ze dne 4. 8. 2000, č. j. 2648/2000-23 k realizaci zákona č. 72/1994 Sb. publikované na jeho internetových stránkách www.cuzk.cz).
Z pohledu
těchto důvodů tak obstojí závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy o
smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 2002. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jejich dovolání podle
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jsou neúspěšní žalobci povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího
řízení, které představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění], stanovená podle
§ 3 bodu 5., § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
platném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) částkou 25.760,-
Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., v citovaném znění, ve výši 300,- Kč a částka 5.212,- Kč odpovídající dani
z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).