33 Cdo 1438/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému I. H., zastoupenému Mgr. Bc. Martinou Šotkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 2, Krkonošská 1557/8, o zaplacení 114 113 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 249/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 282/2021-89,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 260 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 42 C 249/2020-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 114 113 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 8. 2. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 70 Co 282/2021-89, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako pojistitel a žalovaný jako pojistník (současně i jako pojištěný) uzavřeli dne 11.
7. 2016 smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem specifikovaného vozidla. Žalovaný dne 23. 1. 2017 prodal zmíněné vozidlo J. K., který se v kupní smlouvě zavázal požádat o zápis změny vlastníka vozidla v registru silničních vozidel, což neučinil. Dne 27. 4. 2017 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil neznámý řidič zmíněného vozidla, žalobkyně zaplatila poškozeným náhradu újmy v celkové výši 114 113 Kč. Žalovaný neprokázal, že bez zbytečného odkladu oznámil žalobkyni změnu vlastníka zmíněného vozidla.
Odvolací soud právně věc posoudil podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). K námitce žalovaného, že není dána jeho pasivní legitimace, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že porušení povinnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli změnu vlastníka vozidla a poskytnout mu v této souvislosti nezbytnou součinnost má za následek odpovědnost pojištěného, vyplývající z pojistné smlouvy a ze zmíněného zákona.
Vzhledem k tomu, že žalovaný povinnost vyplývající z § 12 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. nesplnil, pojistný vztah trval (nezanikl podle § 12 odst. 1 téhož zákona). Odvolací obranu žalovaného shledal rozpornou, neboť v řízení před soudem prvního stupně se žalovaný bránil tím, že dotyčné vozidlo 23. 1. 2017 prodal, avšak v odvolacím řízení tvrdil, že mu bylo ještě před dopravní nehodou odcizeno. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud (i soud prvního stupně) se „nezabýval splněním podmínek pro uplatnění náhrady vyplacené škody proti žalovanému“ a rovněž se nezabýval otázkou „zda ve věci bylo žalobkyni jednáním žalovaného ztíženo šetření pojistné události“ a „zda předmětné jednání (které však nebylo žalobkyní specifikované ani doložené) bylo porušením bez zřetele hodného důvodu“, čímž se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, sp. zn. 23 Cdo 5132/2015 a sp. zn. 23 Cdo 2842/2014.
Soudům obou stupňů vytýká, že „nereflektovaly ustálenou judikaturu dovolacího soudu ve smyslu, že je na žalobkyni, aby doložila, že jeho konkrétním jednáním“ jí byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.
Prosazuje, že v době dopravní nehody dotyčné vozidlo „neměl ve své držbě“ a byla způsobena řidičem, který „z místa nehody ujel“. V tom, že odvolací soud mu „neumožnil“ doložit skutková tvrzení o zmíněných skutečnostech, spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že nebyl účastníkem dopravní nehody, nemohl opustit místo dopravní nehody a ani nemohl jinak znemožnit zjištění skutečné příčiny jejího vzniku; § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. Tedy na danou situaci aplikovat nelze.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. V usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1471/2005, Nejvyšší soud vyložil, že skutečnosti, že pojištěný v rozhodnou dobu nebyl provozovatelem vozidla a že vozidlo v rozhodnou dobu neřídil, jsou právně irelevantní. Určujícími skutečnostmi jsou ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., že pojištěného je nutno považovat za provozovatele vozidla až do doby, dokud změnu vlastnictví vozidla neoznámí pojistiteli, poněvadž až do doby oznámení změny trvá pojistný vztah a z něj vyplývající odpovědnost pojištěného.
Porušení povinnosti změnu vlastníka vozidla oznámit a bez zbytečného odkladu podle § 12 odst. 2 zákon č. 168/1999 Sb. poskytnout v této souvislosti pojistiteli nezbytnou součinnost, má za následek odpovědnost pojištěného, vyplývající z pojistné smlouvy a z uvedeného zákona. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný (jako pojistník a současně pojištěný) bez zbytečného odkladu neoznámil žalobkyni změnu vlastníka dotyčného vozidla (ve smyslu § 12 odst. 2 zákon č. 168/1999 Sb.). Uzavřel-li za daného skutkového stavu odvolací soud, že žalovaný nesplnil povinnost stanovenou v § 12 odst. 2 zákon č. 168/1999 Sb., a proto pojistný vztah dále trval (čímž je dána pasivní legitimace žalovaného), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Tím „zda ve věci bylo žalobkyni jednáním žalovaného ztíženo šetření pojistné události“ a „zda předmětné jednání (které však nebylo žalobkyní specifikované ani doložené) bylo porušením bez zřetele hodného důvodu.“ se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, neboť skutečnosti, že žalovaný v rozhodnou dobu neměl dotyčné vozidlo v držbě a že dotyčné vozidlo v rozhodnou dobu (v době nehody) neřídil, jsou právně irelevantní. Žalobkyně postihové právo opírala o skutečnost, že žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni škodnou událost a znemožnil tak její šetření § 10 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 8 odst. 1 až 3 citovaného zákona, což žalovaný v průběhu řízení nijak nezpochybňoval.
Proto je nerozhodné, zda žalovaný ztížil šetření pojistné události tím, že bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. Ze stejného důvodu nejsou přiléhavé poukazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015, ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3349/2009, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5132/2015 a ze dne 9.
4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2842/2014, jež se týkala řešení otázky, zda došlo k naplnění podmínek pro uplatnění postižního práva ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 22. 9. 2016. O takovou situaci v projednávané věci nejde. Napadá-li žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, tak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu