ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců 1) L. H. a 2) M. S.,
obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Halahijou, advokátem se sídlem Brno,
třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované DUSTMAT s. r. o., se sídlem Praha,
Kbely, Martinická 987/3, identifikační číslo osoby 02609096, zastoupené Mgr.
Matyášem Svobodou, advokátem se sídlem Brno, Palackého třída 3048/124, o
zaplacení 72 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 67 C 82/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 53 Co 388/2021-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na nákladech dovolacího řízení 6 732 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokáta JUDr. Martina Halahiji.
Žalobci - zájemci o koupi nemovitosti v postavení spotřebitelů - se domáhají
vrácení rezervačního poplatku, který si žalovaná - realitní kancelář v
postavení podnikatele – ponechala s odůvodněním, že jej započetla vůči své
pohledávce za smluvní pokutou, neboť žalobci odmítli uzavřít realitní smlouvu
podle zákona ř. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně
souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování).
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
8. 2021, č. j. 67 C 82/2021-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům
částku 72 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. 2. 2021 do
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 53 Co 388/2021-81, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, jeho nákladový výrok změnil jen tak, že určil výši náhrady nákladů
řízení částku 53 020 Kč; jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 19. 11. 2020 byla mezi žalovanou
(realitní zprostředkovatel), M. G., H. H., a M. T. jako vlastníky a převodci a
žalobci jako zájemci uzavřena trojstranná smlouva o rezervaci. Předmětem
rezervace byla část (nezapsaná v katastru nemovitostí) blíže označeného
pozemku. Žalobci v souladu s rezervační smlouvou uhradili žalované tzv. rezervační poplatek ve výši 72 600 Kč, měli vážný zájem o uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí kupní (za účelem koupě stavebního pozemku pro stavbu rodinného
domu), k jejímuž podpisu však z důvodu na straně žalované nedošlo; nezajistila
totiž zápis předmětného pozemku do katastru nemovitostí, ani nevyřešila problém
s chybějícími přípojkami a přístupovou cestou, jak garantovala v e-mailu ze dne
11. 12. 2020. Dne 29. 1. 2021 zástupce žalobců zaslal žalované odstoupení od
smlouvy o rezervaci a současně ji vyzval k vrácení rezervačního poplatku. Po právní stránce odvolací soud s poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon
o realitním zprostředkování), a komentářovou literaturu (Slanina, L., Pazdera,
M., Grygar T. Zákon o realitním zprostředkování. Praha: Leges, 2020 a Kříž J. K
definici smlouvy o realitním zprostředkování. Obchodní právo. Praha: Wolters
Kluwer, 2020) shledal nepřijatelným názor žalované, která prosazovala, že
strany uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí, nikoliv smlouvu spadající pod režim
zákona o realitním zprostředkování. Nepřisvědčil výkladu žalované, podle něhož
by se v rámci trojstranného vztahu (prodávající, kupující, zprostředkovatel),
typického pro podnikání v oblasti prodeje realit, ochrana poskytovaná tímto
zákonem nevztahovala na jednu ze stran realitní smlouvy, povětšinou na
kupujícího, často pak v pozici spotřebitele; je zřejmé, že záměrem zákonodárce
bylo, aby se některá ochranná ustanovení vztahovala právě na takové smlouvy, v
nichž bude spotřebitel v pozici kupujícího. Ustanovení § 14 zákona o realitním
zprostředkování výslovně stanoví, že ve smlouvě o realitním zprostředkování
nelze zájemci uložit povinnost uzavřít realitní smlouvu, popř. smlouvu o
uzavření budoucí realitní smlouvy, přičemž podle důvodové zprávy jde o reakci
na nežádoucí praxi realitních zprostředkovatelů, kteří se obdobné povinnosti
snaží ve smlouvách uvádět, přestože to odporuje povaze zprostředkovatelských
smluv. Jde o reakci na závěry ustálené soudní judikatury, která obdobná
ujednání označuje jako neplatná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002). Stejné platí u ustanovení § 16 nebo § 19 odst. 3 zákona o realitním zprostředkování, jež rovněž míří na rezervační smlouvy
uzavírané se spotřebiteli.
Některá ustanovení pak mohou být aplikována pouze na
uvedené rezervační smlouvy (zákaz stanovený v § 15, povinnost upravená v § 11
či informační povinnosti v § 12 zákona o realitním zprostředkování). Podle
odvolacího soudu bylo účelem posuzované smlouvy uzavření realitní smlouvy
(popř. smlouvy o smlouvě budoucí realitní); žalovaná se jako realitní
zprostředkovatel ve smlouvě zavázala (v čl. II. 2.) vykonávat činnost směřující
k uzavření realitní smlouvy, tudíž jako realitní zprostředkovatel vystupovala
nejen ve vztahu k prodávajícím, s nimiž měla uzavřenu ještě jinou smlouvu, ale
i ve vztahu k žalobcům coby zájemcům o koupi nemovitosti. Tomu, že se jedná o
smlouvu o realitním zprostředkování, rovněž svědčí žalovanou ve smlouvě uváděná
terminologie zákona o realitním zprostředkování (žalovaná sama sebe ve vztahu k
dalším účastníkům, včetně žalobců, označuje jako realitního zprostředkovatele,
účelem posuzované smlouvy je uzavření realitní smlouvy, a to i v podobě smlouvy
o smlouvě budoucí). Jelikož speciální právní úprava má přednost před obecnou
(zakotvenou v občanském zákoníku), jde o smlouvu o realitním zprostředkování,
nikoli o smlouvu jinou - nepojmenovanou. Z toho plyne, že se na posuzovanou
smlouvu vztahuje i ustanovení § 14 zákona o realitním zprostředkování
zapovídající uložení povinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít realitní
smlouvu, popř. smlouvu o budoucí realitní smlouvě. Nelze-li podle § 1812 odst. 2 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“), k tomuto ujednání přihlížet, nelze za jeho
porušení sjednat smluvní pokutu (jak je sjednána v čl. V. 1 smlouvy). Ponechala-li si žalovaná rezervační poplatek jako smluvní pokutu za nesplnění
neexistentní povinnosti (uzavřít realitní smlouvu či smlouvu o budoucí realitní
smlouvě), je povinna ho žalobcům vydat jako bezdůvodné obohacení v souladu s §
2991 a § 2993 o. z., včetně odpovídajícího úroku z prodlení. Žalovaná na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu
závisí na otázce hmotného práva, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešena, a to zda-li na třístrannou smlouvu, účelem které je krom jiného
vytvoření právního vztahu mezi prodávajícím a kupujícím a definovaní podmínek
budoucí realitní smlouvy mezi těmito stranami, byť za účasti realitního
zprostředkovatele, který má řádně uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu se
stranou prodávající, dopadá zákon o realitním zprostředkování či nikoliv. Žalobci v písemném vyjádření navrhli dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal podle úpravy zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, že se jedná o smlouvu o realitním
zprostředkování, za nesprávný „en bloc“. V praxi by tak docházelo ke zcela
absurdní situaci, kdy strana kupující bude blokovat jiným zájemcům možnost
koupi nemovitosti, ačkoliv se sama nemůže ke koupi platně zavázat a ani není
povinna transakci dokončit. Na posuzovaný právní vztah založený rezervační
smlouvou ani na rezervační smlouvu jako takovou se zákon o realitním
zprostředkování nevztahuje, neboť žalobci, jako třetí strana, nebyli klienty
žalované a ta pro ně žádnou zprostředkovatelskou činnost nevykonávala;
vykonávala ji pouze pro zájemce – vlastníky. Odvolací soud rozsudek odůvodnil
„absolutně“ nepřiléhavou judikaturou týkající se dvoustranných smluv mezi
realitním zprostředkovatelem a zájemcem o zprostředkování, kdy právě absence
přímého závazku prodávajícího způsobuje neplatnost těchto smluv. Tato
judikatura naopak potvrzuje názor žalované, že závazek mezi žalobci a vlastníky
platně vznikl (včetně jeho zajištění smluvní pokutou), jelikož oba byli
účastníky rezervační smlouvy. Na podporu své argumentace poukázala na důvodovou
zprávu k § 3 odst. 1 a § 14 zákona o realitním zprostředkování a komentářovou
literaturu. Dále namítá, že důvody pro odstoupení od rezervační smlouvy nebyly
naplněny, když žalobci byli před jejím uzavřením upozorněni na vady pozemku a
seznámeni s jeho právním a faktickým stavem. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, zda se zákon o realitním zprostředkování
vztahuje na trojstrannou rezervační smlouvu (označenou jako smlouva o
rezervaci), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle § 2 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně
souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování), ve znění účinném k
datu uzavření smlouvy (19. 11. 2020) - dále opět jen „zákon o realitním
zprostředkování“, se pro účely tohoto zákona rozumí
a) realitním zprostředkováním činnost, jejímž účelem je zprostředkovat
uzavření realitní smlouvy,
b) realitním zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje realitní
zprostředkování,
c) smlouvou o realitním zprostředkování smlouva o zprostředkování, kterou se
realitní zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření realitní
smlouvy,
d) realitní smlouvou smlouva o nabytí
1. vlastnického práva k nemovité věci, nebo
2. práva, jež obsahuje nebo s nímž je spojeno oprávnění užívat nebo požívat
nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor, ledaže se jedná o ubytování. Podle § 3 zákona o realitním zprostředkování realitní zprostředkování zahrnuje
vždy vyhledání toho, kdo má zájem o uzavření realitní smlouvy se zájemcem
(odst. 1).
Realitní zprostředkování zahrnuje zpravidla a) poskytnutí inzertní
služby, b) posouzení stavu nemovité věci a zpracování návrhu nabídkové ceny, c)
zpracování marketingu nemovité věci, d) zajištění prohlídky nemovité věci, e)
obstarání stavebně technické dokumentace související s nemovitou věcí, f)
zprostředkování poskytnutí právních služeb, g) zprostředkování úschovy za
účelem zajištění plnění z realitní smlouvy (odst. 2). Podle § 14 zákona o realitním zprostředkování ve smlouvě o realitním
zprostředkování nelze uložit zájemci, který je spotřebitelem, povinnost uzavřít
realitní smlouvu nebo smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy. Podle § 15 věty první zákona o realitním zprostředkování smlouva o realitním
zprostředkování nesmí být obsažena ve stejné listině jako realitní smlouva. Důvodová zpráva k § 2 písm. a) zákona o realitním zprostředkování mj. uvádí, že
realitním zprostředkováním se pro účely tohoto zákona rozumí činnost, jejímž
účelem je zprostředkovat jiným osobám uzavření některé ze smluv uvedených v § 2
písm. b), přičemž tyto smlouvy jsou pro účely zákona souhrnně vymezeny jako
„realitní smlouva“. Poměrně široké vymezení činnosti slovy „jejímž účelem“ je
zvoleno zcela záměrně, a to s ohledem na specifický charakter realitního
zprostředkování. Tím je pokryt široký rozsah činností realizovaných v rámci
realitního zprostředkování a je minimalizován prostor pro případné obcházení
zákona (...). S využitím ustanovení § 3, případně s přihlédnutím k obecným
ustanovením zprostředkování bude možno dovodit, že jde o realitní
zprostředkování v případě, kdy činnost prokazatelně směřuje ke zprostředkování
realitního obchodu (uzavření realitní smlouvy) a tato služba je úplatná. Požadavek úplatnosti smlouvy, v jejímž rámci je služba poskytována, je odrazem
subsidiárního uplatnění ustanovení o zprostředkování v o. z. pro realitní
zprostředkování. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, s odkazy
na právní teorii připomněl, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez
ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Uvedl, že
„ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování.“ „Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních
jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje
(a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní
jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel
být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží
toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými
slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž
soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná,
tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních
jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně
znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba
vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout
též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018). V projednávaném případě žalobci - zájemci o koupi nemovitostí (potencionální
kupující) vyhledaní žalovanou uzavřeli s žalovanou (označenou jako realitní
zprostředkovatel) a s vlastníky dotyčných nemovitostí smlouvu označenou jako
smlouva o rezervaci, v níž ujednali (viz čl. II. 2) následující: „Realitní
zprostředkovatel se zavazuje, že po dobu rezervace bude vykonávat činnost
směrující k uzavření realitní smlouvy, a to to tím, že (i) nebude k nemovitosti
po uzavření této smlouvy sjednávat další rezervační smlouvy; (ii) po uhrazení
rezervačního poplatku dle podmínek uvedených v této smlouvě a zároveň poté, co
obdrží všechny dostačující informace spojené s převodem vlastnického práva k
nemovitosti, zajistí vypracování návrhu realitní smlouvy nebo smlouvy o budoucí
realitní smlouvě (pokud je některou ze stran požadována), advokátní úschovu
kupní ceny, zajištění ověření podpisu převodce i zájemce na realitní smlouvě a
podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí osobou k tomu
oprávněnou, a to P. U.; všechny tyto úkony jsou hrazeny z uhrazeného
rezervačního poplatku“. V čl. II. 4 ujednali: „Zájemce se zavazuje, že
nejpozději do skončení doby rezervace uzavře za účasti realitního
zprostředkovatele s převodcem smlouvu budoucí o realitní smlouvě a následně ve
lhůtě dle této budoucí smlouvy realitní smlouvu nebo rovnou realitní smlouvu“. V čl. III.
2 ujednali: Strany sjednávají, že rezervační poplatek bude v případě
uzavření realitní smlouvy nebo smlouvy o budoucí realitní smlouvě mezi
převodcem a zájemcem s výslovným souhlasem zájemce v plné výši použit na úhradu
provize realitního zprostředkovatele za zprostředkování: a) uzavření realitní
smlouvy, jestliže byla uzavřena realitní smlouva, přičemž je provize realitního
zprostředkovatele v takovém případě splatná v den uzavření realitní smlouvy;
nebo b) zprostředkování příležitosti uzavřít realitní smlouvu v případě
uzavření smlouvy o budoucí realitní smlouvě.“ Rezervační poplatek ve výši 72
600 Kč žalobci uhradili na účet žalované v souladu s čl. III. 1 smlouvy. Ve světle úpravy zákona o realitním zprostředkování lze z citovaných ujednání
smlouvy (zejména z čl. III. 2) zcela bez pochybností dovodit, že žalovaná se
jako realitní zprostředkovatel zavázala poskytnout žalobcům jakožto zájemcům o
nabytí vlastnického práva k nemovité věci (srov. § 11 a 12 zákona o realitním
zprostředkování) realitní zprostředkování za úplatu [ve smyslu § 2 písm. b)
zákona o realitním zprostředkování], kterou žalobci uhradili ve formě
rezervačního poplatku. Posuzovaná smlouva - oproti mínění dovolatelky - je
smlouvou o realitním zprostředkování [§ 2 písm. c) zákona o realitním
zprostředkování]. V této souvislosti je vhodné dodat, že samotný text smlouvy
obsahuje v čl. III. 2. písm. b) odkaz na zákon o realitním zprostředkování
(„Realitní zprostředkovatel v souladu s ustanovením § 19 zákona o realitním
zprostředkování poučuje zájemce a převodce…). Argumentuje-li dovolatelka
ustanovením § 3 odst. 1 zákona o realitním zprostředkování, pak její úvaha
vychází z izolované aplikace zmíněného ustanovení, přehlíží související
ustanovení tohoto zákona, zejména § 2 (jinak řečeno zmíněná úvaha nezohledňuje
kontext zákonné úpravy jako celku). Je tedy správný názor odvolacího soudu, že na posuzovanou smlouvu se vztahují
ustanovení zákona o realitním zprostředkování, a to včetně jeho ustanovení § 14
zapovídající možnost uložení povinnosti zájemci, je-li spotřebitelem, uzavřít
realitní smlouvu, popř. smlouvu o uzavření budoucí realitní smlouvy (tedy tak,
jak tuto povinnost žalobcům ukládá čl. II. 4 smlouvy). Namítá-li žalovaná, že účelem smlouvy bylo vytvoření přímého závazku mezi
prodávající a kupující stranou, a že výklad podaný odvolacím soudem
nereflektuje cíl zákonné úpravy, jímž je ochrana toho, pro koho realitní
zprostředkovatel svou činnost skutečně vykonává, pak tato její argumentace
zcela pomíjí, že jak podle dřívější judikatury, tak i podle nyní platné úpravy
povinnost uzavřít smlouvu (smluvní pokuta zajišťující tuto povinnost) může být
sjednána pouze pro osoby ve vzájemném postavení věřitele a dlužníka hlavního
závazku, jinak řečeno k uzavření budoucí smlouvy se mohou zavázat pouze její
budoucí účastníci, nikoliv že se k tomu zaváže zájemce ve zprostředkovatelské
smlouvě. I proto platí zákaz sjednání povinnosti uzavřít smlouvu ve
zprostředkovatelské smlouvě (§ 14) a možnost, aby smlouva o realitním
zprostředkování byla obsažena ve stejné listině jako realitní smlouva (§ 15).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto
dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) dovolání žalované zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování
advokátem ve výši 4 020 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k?dovolání)
podle § 7, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 citované vyhlášky, k tomu náhrada
hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, což je
celkem 6 732 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).