33 Cdo 152/2021-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) R. T., b)
P. T., c) T. T. a d) M. T., všech bytem XY, zastoupených Mgr. Tomášem
Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované EXIM
TOURS a. s., se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2, identifikační číslo 453 12
974, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7,
Argentinská 286/38, o zaplacení 20.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 92/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 96/2020-151, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 96/2020-151,
se v části, jíž byly změněny výroky II., III, IV. a V. rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 8 C 92/2018-131, tak, že se zamítá žaloba
ohledně částky 5.000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení
ve vztahu ke každému ze žalobců, a ve výroku o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. 8 C 92/2018-131,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 15.180 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 10. 2017 do
zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Výroky II.,
III., IV. a V. uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců jednotlivě
5.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.000 Kč
od 3. 10. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozhodnutí; současně
zamítl žalobu o zaplacení dalších 5.000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců
(výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 96/2020-151,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.; ve výrocích II., III, IV. a V. jej změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 5.000 Kč s 8,05 % úrokem z
prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému ze žalobců; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná se zavázala poskytnout
žalobcům zájezd (pro dva dospělé a dvě děti) do hotelu LTI Thalassa Sousse ****
v Tunisu v době od 29. 7. do 5. 8. 2017 za celkovou cenu zájezdu ve výši 60.720
Kč. Ačkoliv byl hotel deklarován za součást řetězce LTI a jako jeho
příslušenství byly inzerovány 2 bazény, 1 krytý bazén, dětský bazén, tobogány,
dětské hřiště a miniklub, z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný
hotel nebyl součástí řetězce LTI a jím vlastněný akvapark nesloužil pouze
hotelovým hostům, nýbrž i veřejnosti (což vedlo k tvoření front u tobogánů a
snížení komfortu jeho užívání). Žalobci žalované oprávněně a včas vytkli
následující vady pokoje a hotelových služeb: plíseň v koupelně, nefunkční
světlo v koupelně, rozbité světlo před vchodem, tekoucí sprchový kout, ulomený
držák na ručníky, špinavé zrcadlo, nefunkční odpad u umyvadla a netěsnící
záchod, neuklizené okno v koupelně, ulomená klika u balkonových dveří, rozbitý
nábytek a opotřebované a špinavé židle a ubrusy v restauraci. Reklamace žalobců
v místě nebyly úspěšné, neboť pořadatel zájezdu jim nemohl z důvodu
přeplněnosti hotelu v době hlavní sezóny zajistit jiný pokoj. Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná žalobcům
poskytla zájezd v souladu s § 2521 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, v rozhodném znění, (dále jako „o. z.“), a že žalobci u žalované
vytkli řádně a oprávněně shora jmenované vady zájezdu v souladu s § 2537 o. z. Zatímco existenci nároku žalobkyně na slevu z ceny zájezdu (§ 2540 o. z.)
posoudily soudy obou stupňů shodně a při určení výše slevy shodně vyšly z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, a z tzv. frankfurtské tabulky slev, v případě nároku žalobců na úhradu újmy za narušení
dovolené (§ 2543 odst. 1 o. z.) se jejich názory rozcházejí.
Soud prvního
stupně konstatoval, že dovolená je významnou částí pracovního roku, která je
potřebná pro odpočinek a načerpání energie pro zbytek pracovního roku; zákazník
volí dovolenou podle informací dostupných z katalogu a cestovní smlouvy,
přičemž oprávněně očekává, že dovolená bude odpovídat prezentovanému popisu. Žalobci absolvovali relativně krátkou a finančně nákladnou dovolenou, při níž
byla porušena podstatná část sjednaných podmínek smlouvy; zjištěné vady se
nepodařilo v průběhu zájezdu odstranit (např. z důvodu přeplněnosti hotelu v
hlavní sezóně nebylo možné zajistit žalobcům jiný pokoj). V důsledku toho byli
žalobci zklamaní a rozčarovaní, nezletilí žalobci zejména co se týče možnosti
využívat akvapark. Soud prvního stupně proto za adekvátní negativním pocitům
žalobců považoval nemajetkovou újmu ve výši 5.000 Kč pro každého z nich. Oproti
tomu odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 6. 2016, sp. zn. 20 Co 186/2016 (které ocitoval), uzavřel, že popsané vady
ve svém souhrnu nemohly způsobit kvalifikované narušení dovolené ve smyslu §
2543 odst. 1 o. z. Uvedl, že nemá důvodu odchylovat se od jím citovaných závěrů
Městského soudu v Praze, neboť vady spočívající převážně v opotřebovanosti
zařízení hotelového pokoje stejně jako více méně obtěžující a neúspěšné snahy
personálu hotelu o jejich odstranění nebyly s to přivodit žalobcům ztrátu
požitku z dovolené. V souvislosti se svými závěry odkázal rovněž na obdobné
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 25 Co 42/2019, a
rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 3. 2002 v případu ESD, C-168/00,
ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, v souvislosti s
nímž uvedl, že v projednávané věci nedošlo k obdobné situaci a žalobcům tudíž
nevznikl nárok na náhradu imateriální újmy ve smyslu § 2543 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva –
výkladu pojmu „narušení dovolené“ pro účely aplikace § 2543 odst. 1 o. z., při
jejímž řešení se odvolací soud podle jejich názoru odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že sice s
odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 20 Co
186/2016, dovodil, že posuzování míry intenzity, resp. okolností, které zasáhly
do průběhu zájezdu a negativně působily na jeho účastníky, je zcela
individuální a nelze na něj uplatňovat paušální kritéria, aby vzápětí
konstatoval, že v řízení zjištěné vady (stav, resp. poškození pokoje a
neúspěšné pokusy personálu hotelu o nápravu) nemohly přivodit ztrátu požitku z
dovolené. Mají za to, že uvedený závěr zcela popírá tezi, že každá dovolená a
požadavky jejích účastníků jsou individuální. Nadto odvolací soud chybně
interpretoval závěry dovozené v rozsudku Evropského soudního dvora ve věci
Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG. Podle jejich názoru z
uvedeného rozsudku vyplývá, že v případě, kdy poskytovatel zájezdu nesplní
všechny své povinnosti z cestovní smlouvy, má zákazník právo na imateriální
újmu. Žalobci tvrdili, že namísto relaxace řešili po celou dobu pobytu četné
vady zájezdu, možnost ubytování v jiném zařízení a užívání akvaparku, kdy lze
jen těžko očekávat, že by člověk v takovém případě dokázal relaxovat a užívat
si dovolenou. Zdůraznili, že dovolená představuje významnou událost v pracovním
a rodinném životě a že v jejich případě bezpochyby došlo ke zklamání celé
rodiny a značnému znepříjemnění pobytu. Svoji argumentaci podpořili odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015 (žalobci
chybně uvedli sp. zn. 33 Cdo 745/2015), od jehož dikce se odvolací soud podle
jejich názoru odchýlil. Ze shora uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnili žalobci právní závěr odvolacího
soudu, že jim nevznikl nárok na úhradu újmy za narušení dovolené podle § 2543
odst. 1 o. z., neboť nedošlo k natolik intenzivnímu narušení dovolené, které
bylo způsobilé přivodit ztrátu „radosti z dovolené“. Podle § 2543 odst. 1 o. z., při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí
pořadatel zákazníkovi bez zbytečného odkladu vedle škody také újmu za narušení
dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen. Podle § 2951 odst. 2 o. z., se nemajetková újma odčiní přiměřeným
zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li
jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Zatímco za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jako „obč. zák.“), v českém právu absentovala
výslovná úprava nároku účastníka zájezdu na imateriální újmu a její absenci
řešila výkladem § 852i obč. zák. dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (viz
rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, přihlížející k /dnes
již zrušené/ směrnici č. 90/314/EHS a rozhodnutí Evropského soudního dvora v
případu ESD, C-168/00, ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2017), nová právní úprava
tento nárok reflektuje právě ustanovením § 2543 odst. 1 o. z. Stávající
judikatura Nejvyššího soudu již konstatovala, že doposud prezentovaný právní
rozbor pojmu „imateriální újma“ je plně využitelný i v podmínkách nové právní
úpravy občanského zákoníku podle § 2543 o. z. (srovnej rozsudky ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1959/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2263/2019). Nejvyšší soud ve shora uvedených rozhodnutích formuloval a odůvodnil
právní závěr, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za
ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou,
popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv
nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní
kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně
znepříjemnit pobyt. Ustanovení § 2543 o. z. vymezuje jako příčinu narušení
dovolené zejména (ve významu hlavně, především) zmaření nebo podstatné zkrácení
zájezdu. Z toho vyplývá, že touto příčinou může být i jiná okolnost, avšak jen
taková, která zasáhne do průběhu zájezdu obdobnou intenzitou s důsledkem ztráty
požitku, tzv. radosti z dovolené. Samotné vady zájezdu, které takovou ztrátu
požitku z dovolené prokazatelně nezpůsobí, nárok na náhradu (nemajetkové) újmy
za narušení dovolené nezakládají (potud v teoretické rovině odpovídá
judikatorní praxi i výklad zaujatý Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne
16. 6. 2016, sp. zn.
20 Co 186/2016, na který se v dovoláním napadeném rozsudku
odkázal odvolací soud). Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce,
tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně
– vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální
újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá
„odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně
kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019). Uvedený výklad podrobně reflektuje i komentář nakladatelství Wolters
Kluwers k zákonu 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, v němž se mimo jiné uvádí,
že „podstatou újmy za narušení dovolené je zklamání, strádání, podráždění,
rozrušení, rozčarování nebo zmar z vadně poskytnutých služeb zahrnutých v
zájezdu (Havlíčková, Králová, 2015, s. 295), nebo utrpěné duševní útrapy
(případ Simone Leitner). Nemajetkovou újmou se rozumí příkoří, které se
projevuje jinde než na majetku, typicky spíše v osobní sféře. Nemateriální újma
se projeví v psychické sféře zákazníka, který vnímá nepříjemnosti způsobené
neplněním smlouvy o zájezdu, jejich vadným plněním nebo negativními okolnostmi
zájezd provázejícími. Spotřebitel od zájezdu očekává zejména odpočinek a
rekreaci, poznání nových míst a zážitky. Při zakoupení zájezdu investuje značné
finanční prostředky a vyhrazuje mu svůj volný čas (dovolenou), který je mnohdy
nejintenzivnějším obdobím na zážitky v roce. Účelem smlouvy o zájezdu je
úplatné poskytnutí zájezdu, tedy typicky jakéhosi cestovního zážitku
přinášejícího konzumentovi prostřednictvím souboru hmotných i nehmotných plnění
radost, poznání, vzrušení nebo jiné podobné benefity (NSS 7 As 61/2011). Proto
může být zmaření celého zájezdu nebo jeho části, a v důsledku toho i ztráty
požitku z celého zájezdu, tou největší ztrátou spotřebitele. V takovém případě
přichází člověk nejen o peníze, ale i o takto ztracený čas, případně o zážitky. Nejde přitom jen o to, že tento čas v lidském životě nelze nahradit, ale také o
to, že obecně čas vymezený odpočinku je omezený (Hulmák, 2009). Obvyklým účelem
zájezdu, jako placené služby, je zajištění dostatečného odpočinku, zvláště
jde-li o člověka, který se živí vlastní prací (NS 30 Cdo 3577/2006).“ (srov. KINDL, Tomáš, Alexander ŠÍMA a Martin ŠÍP. § 2543 [Nároky na náhradu škody]. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář,
Svazek VI, (§ 2521-3081) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2021-4-6]. ASPI_ID KO89_f2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.)
Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel. Skutečnost, že
se přiklonil k výkladu, který sám učinil ve skutkově obdobné věci projednané
pod sp. zn. 20 Co 186/2016, a končící rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, nezakládá
správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Rozsudek ze dne 16. 6. 2016, sp. zn.
20 Co 186/2016, nebyl podroben dovolacímu přezkumu (stejně jako další,
odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 25 Co 42/2019). Hodnocení toho, zda v řízení zjištěné okolnosti byly natolik závažné, že byly s
to zasáhnout do průběhu zájezdu s takovou intenzitou, že došlo ke ztrátě
„radosti z dovolené“, sice záleží zcela na individuálních okolnostech každého
zájezdu, dovolací soud však svým dosavadním výkladem poskytl dostatečný rámec
pro učinění takového závěru v jednotlivých případech. Odvolací soud nevzal v případě žalobců (a v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu) dostatečně v potaz význam dovolené v rámci pracovního roku ani to, že
žalobci jeli na finančně nákladnou rodinnou dovolenou, která trvala 7 dní
včetně transferů, přičemž značný čas, který měl sloužit primárně k rekreaci,
strávili (neúspěšným) řešením vad zájezdu. Těžko lze očekávat, že by se jejich
rozladění nepromítlo do způsobu, jakým strávili a vnímali zbytek dovolené. Zejména nezletilé děti žalobců byly zklamány nad vytížeností akvaparku, který
byl (nepravdivě) inzerován jako výhradně hotelový, což muselo umocnit
rozčarování jejich rodičů. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že v již projednávaných věcech shledal
oprávněnost nároku na imateriální újmu podle § 2543 o. z. např. v případech,
kdy cestovní kancelář nezajistila klientům ubytování ve dvou oddělených
pokojích, ačkoliv se k tomu zavázala, přičemž na místě konání dovolené
pochybení nenapravila (viz rozsudek ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo
1959/2017), nebo v případě, kdy klienti vytýkali cestovní kanceláři řadu vad
pokoje, jídelny a množství podávaného jídla a dále čistotu a veřejné využití
hotelového bazénu (viz rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2263/2019),
případně též v situaci, kdy cestovní kancelář klientům v rozporu s cestovní
smlouvou nezajistila pokoje s výhledem na moře a namísto toho je ubytovala v
pokojích otočených do rušné ulice (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33
Cdo 747/2015). Protože závěr odvolacího soudu, že žalobcům nevznikl nárok na úhradu újmy za
narušení dovolené podle § 2543 odst. 1 o. z., je v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
nejen přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil v dovoláním dotčené části, tj. v té části výroku I., jíž byly změněny
výroky II., III, IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2020, č. j. 8 C 92/2018-131, tak, že se zamítá žaloba ohledně částky 5.000 Kč s
8,05 % úrokem z prodlení od 3. 10. 2017 do zaplacení ve vztahu ke každému ze
žalobců, a v navazujícím výroku II. o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů, (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud zváží všechny specifické okolnosti
projednávané věci (zejména přihlédne k délce dovolené, k ceně zájezdu, k tomu,
po jakou její část žalobci bezúspěšně řešili reklamace, o kolik vad se jednalo
a nakolik byly způsobilé znepříjemnit žalobcům pobyt, a jaký měla dovolená pro
žalobce význam a účel) i konkrétní negativní dopady zjištěných vad na ztrátu
radosti z dovolené. Na základě toho určí výši imateriální újmy. Při stanovení
výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985
vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější
nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze
orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1959/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2263/2019)
Přestože žalobci v dovolání výslovně uvedli, že se dovolávají proti rozsudku
odvolacího soudu jako celku, žádné konkrétní výhrady proti části rozsudku, jíž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., v dovolání
neuplatnili. Ostatně proti této části napadeného rozsudku by dovolání ani
nebylo (subjektivně) přípustné. I u dovolání totiž platí, že k jeho podání je
subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018). Zrušení části rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobcům oprávněným
společně a nerozdílně 15.180 Kč s příslušenstvím by totiž nemohlo přivodit pro
žalobce (dovolatele) příznivější výsledek než ten, k jakému již odvolací soud
dospěl. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu