33 Cdo 1959/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
T. G., proti žalované ANCORA - cestovní kancelář s. r. o. se sídlem Šumperk,
Fialova 416/3, identifikační číslo 268 66 641, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou,
advokátkou se sídlem Česká Lípa, Pátova 394/4, o 15.000 Kč, vedené u Okresního
soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 196/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, č. j. 12 Co
209/2016-129, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 29.400 Kč z titulu porušení smlouvy o
zájezdu, sestávající z částky 14.400 Kč (sleva z ceny zájezdu pro jeho vadu) a
15.000 Kč (za narušení dovolené). Okresní soud v Šumperku (poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 15. 6. 2015, č. j. 8 C 196/2014-57, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 7. 2015, č. j. 8 C 196/2014-60, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil
usneseními ze dne 29. 10. 2015, č. j. 12 Co 392/2015-78, a ze dne 29. 10. 2015,
č. j. 12 Co 393/2015-83, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 8 C 196/2014-96, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2016, č. j. 8 C 196/2014-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do
tří dnů od právní moci rozsudku 15.000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části
požadující zaplacení 14.400 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků (výrok III) a státu (výroky IV a V). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 12 Co 209/2016-129, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku II potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutkový stav zjištěný soudem
prvního stupně, podle něhož žalobce uzavřel dne 6. 8. 2014 s žalovanou smlouvu
o zájezdu, jejímž předmětem bylo zajištění pobytu pro pět osob (dva dospělé a
tři děti) na ostrově K. v Ř. v termínu od 14. 8. 2014 do 21. 8. 2014 za cenu
72.750 Kč. Smluvní strany sjednaly ubytování ve dvou dvoulůžkových pokojích s
tím, že jeden z nich bude opatřen přistýlkou. Po příjezdu do cílové destinace
byla rodina ubytována v jednom rodinném čtyřlůžkovém pokoji s přistýlkou. I
když žalobce ihned po příjezdu ubytování reklamoval u delegátky žalované Š. A.,
náprava zjednána nebyla. Žalobce sepsal dne 15. 8. 2014 žádost o kompenzaci ve
výši 10.000 Kč, kterou žalované předal dne 16. 8. 2014 prostřednictvím její
delegátky. Vedení hotelu žalobci k jeho dotazu sdělilo, že žalované již při
rezervaci pobytu bylo potvrzeno ubytování ve čtyřlůžkovém pokoji. Žalovaná
žalobce o této skutečnosti neinformovala. Dopisy ze dne 21. 8. 2014 a 8. 10. 2014 žalobce bezvýsledně upomínal žalovanou k úhradě žádané kompenzace. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu o zájezdu ve smyslu § 2521
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen
„o. z.“), v níž se žalovaná zavázala obstarat pro žalobce a jeho rodinu (mimo
jiné) ubytování ve dvou dvoulůžkových pokojích s tím, že v jednom z nich měla
být umístěna přistýlka. Protože žalovaná tento závazek nesplnila, vzniklo
žalobci právo na úhradu újmy z narušené dovolené podle § 2543 odst. 1 o. z. Vzhledem k jednostranné změně typu pokoje a k dalším zjištěným okolnostem,
jakož i s přihlédnutím k tzv. kompenzační tabulce (T-ITQ-1550), shledal
odvolací soud přiměřenou žalobcem požadovanou úhradu imateriální újmy ve výši
15.000 Kč odpovídající 20 % z ceny zájezdu. Dovolání, jímž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu, není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“),
přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání napadeného rozhodnutí vázán uplatněným
dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Při zkoumání, zda
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního
práva a zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Oproti přesvědčení žalované není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné k
vyřešení otázky aplikovatelnosti tzv. kompenzační tabulky (T-ITQ-1505) při
stanovení výše náhrady nemajetkové újmy u cestovních smluv, kterou považuje v
rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou. Obdobně vymezenou
otázkou se totiž Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 58/2017. V něm formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož právo - ať
už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na
náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené -
nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu
dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové
intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt, přičemž při stanovení
výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985
vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější
nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze
orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu (tabulka je k dispozici na
webových stránkách Evropského spotřebitelského centra při České obchodní
inspekci www.evropskyspotrebitel.cz/files/frankfurtskatabulka.pdf).Citovaným
rozhodnutím navázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33
Cdo 3661/2013, v němž s přihlédnutím k rozhodnutí Evropského soudního dvora v
případu ESD, C-168/00, ve věci S. L. proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, k
závěrům odborné literatury (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
2402 - 2404), jakož i k judikatuře členských států
Evropské unie, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „ pokud v důsledku
porušení povinností ze strany cestovní kanceláře vznikla zákazníkovi škoda,
svědčí mu vedle práva na vrácení rozdílu v ceně také právo na náhradu škody
podle § 852i obč. zák. (...) ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno
nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského
soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena
osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou. Prezentovaný právní
názor je plně využitelný i v podmínkách nové právní úpravy občanského zákoníku
podle § 2543 o. z. Odvolací soud rozhodl v intencích zmiňované judikatury dovolacího soudu. Při
stanovení výše úhrady újmy z narušené dovolené podle § 2543 o. z. zohlednil
jednak okolnosti, že žalovaná porušila závazek obstarat pro žalobce a jeho
rodinu ubytování ve dvou oddělených pokojích, že přes neprodlenou reklamaci
žalobce po příjezdu do destinace žalovaná pochybení nenapravila, ani nenabídla
jinou kompenzaci, jakož i okolnost, že žalovaná bezprostředně po uzavření
smlouvy věděla, že je pro žalobce rezervován čtyřlůžkový pokoj s přistýlkou, a
přesto o tom žalobce neinformovala, a jednak - podpůrně - přihlédl k tzv. kompenzační tabulce; ta stejně jako tzv. frankfurtská tabulka slev (zmiňovaná
ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu) představuje určité orientační
vodítko pro určení kompenzace za nejčastěji se vyskytující nedostatky při
plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy. Namítá-li žalovaná, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, nenapadá žádný
právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je
rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však
dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či
nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o
otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky
případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jen mimo rámec řečeného lze poznamenat, že
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013,
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Je zřejmé, že v
daném případě se tak nestalo, neboť odůvodnění odvolacího soudu umožňovalo
přezkum otázky, kterou žalovaná v dovolání vznesla. Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu