ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré věci žalobkyně M.
R. (dříve H.), zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v
Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným 1) S. Š., zastoupené JUDr. Josefem
Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 1, a 2) K. B. (dříve Š.), o
zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9
C 1916/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
1. listopadu 2007, č.j. 24 Co 23/2007-192, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.
listopadu 2007, č.j. 24 Co 23/2007-192, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu
Praha-západ ze dne 5. února 2004, č. j. 9 C 1916/2001-61, ve vztahu k prvé
žalované tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky
710.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002, 6% úroku z prodlení z částky
573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a 6% úroku z prodlení z částky
136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení, a proti části výroku rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č.j. 24 Co 23/2007-192, jíž
byl ve vztahu k druhé žalované změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze
dne 5. února 2004, č. j. 9 C 1916/2001-61, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení
10% úroku z prodlení z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002, a
4,5% úroku z prodlení z téže částky od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu
2007, č.j. 24 Co 23/2007-192, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení se
odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 9 C 1916/2001-61, uložil prvé žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 710.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do
zaplacení do 6 měsíců od právní moci rozsudku; žalobu na zaplacení dalšího 5%
úroku z prodlení z této částky zamítl (výrok I.). Dále uložil druhé žalované,
aby zaplatila žalobkyni ve stejné lhůtě částku 150.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení, a žalobu, jíž se žalobkyně domáhala
proti této žalované dalšího 5% úroku z prodlení z uvedené částky, zamítl (výrok
II.). Výroky III. a IV. pak rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co
251/2004-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k prvé
žalované „se žaloba zamítá co do částky 136.667,- Kč s 10% úrokem z prodlení od
30. 11. 2000 do zaplacení a dále co do úroků z prodlení ve výši 10% z částky
573.333,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve
výši 6% z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení“ (výrok I.). Ve
vztahu ke druhé žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu „co do úroků z prodlení ve výši 10% z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 4,5% z částky
150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do zaplacení“ (výrok II.). Výrokem III. odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovující části výroku I. a ve
vyhovující části o úrocích z prodlení ve výroku II.“ potvrdil a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 33 Odo 1384/2004-142,
odmítl dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, a zrušil jej v měnících
výrocích I. a II. a ve výroku IV. o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na základě 143 odst. 1 písm. b), § 145
odst. 3, § 149 odst. 2 věty třetí a § 511 odst. 1 obč. zák. vyložil, že
žalobkyně byla oprávněna požadovat splnění celého společného závazku po
kterémkoli z dlužníků, t. j. jak vůči prvé žalované, tak vůči dědicům
zůstavitele. Poměr, v jakém dědici nabyli dědictví, může mít význam jedině pro
způsob, jakým se vzájemně vypořádají poté, co bude část závazku připadající na
zůstavitele splněna (např. pokud by prvá žalovaná splnila celý dluh, měla by
podle poměru dědických podílů nárok na úhradu třetiny z toho, co připadalo na
podíl zůstavitele, proti druhé žalované a na úhradu třetiny proti nezletilé M. Š.). Na místě bylo aplikovat § 145 odst. 3 a nikoliv § 149 odst. 2 obč. zák. V
otázce počátku prodlení žalovaných shodně s odvolacím soudem souhlasil s
názorem, že žalované byly povinny plnit prvního dne poté, kdy je o to žalobkyně
požádala, neboť doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena, a že k tomuto
okamžiku, kdy byly o plnění požádány, se váže počátek jejich prodlení. V rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
mu ovšem dovolací soud vytkl,
že nepřihlédl k tomu, že z přednesů stran při jednání soudu prvního stupně dne
13. listopadu 2003 se podává, že žalobkyně a prvá žalovaná spolu jednaly
bezvýsledně o smírném řešení již v průběhu dědického řízení, přičemž ve spisu
Okresního soudu v Kladně sp. zn. D 1567/99, týkajícího se vypořádání dědictví
po zemřelém H. Š., je založen (na č. l. 32) dopis tehdejšího právního zástupce
žalobkyně Mgr. Jana Hynšta. z 1. 11. 1999, který se jménem žalobkyně „připojil
k projednání dědictví“ s pohledávkou za zůstavitelem ve výši 660.000,- Kč za
prodej rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Dědičky zůstavitele
(žalované) tuto pohledávku neuznaly (viz protokol o jednání u notářky JUDr. Zdeňky Vyhnalové dne 8. února 2000, č. l. 104) a přesto, že není k dispozici
jednoznačný důkaz o tom, kdy byly vyzvány k zaplacení dluhu a v jaké lhůtě tak
měly učinit, je zřejmé, že svůj požadavek na plnění uplatnila žalobkyně dříve,
než podala žalobu, a že tento požadavek došel (ve smyslu § 45 odst. 1 obč. zák.) do sféry žalovaných, neboť o něm následně bylo mezi účastnicemi (byť
bezvýsledně) jednáno. Jelikož tyto zjištěné skutečnosti odvolací soud při
hodnocení důkazů pominul - ač byly pro určení okamžiku prodlení žalovaných
podstatné - není závěr odvolacího soudu, že žalobkyně vyzvala žalované k plnění
až doručením žaloby, založen na hodnocení důkazů odpovídajícím § 132 o. s. ř.;
dovolací soud dospěl k závěru, že mimo naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 24 Co
23/2007-192, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo ve výroku I. rozhodnuto o povinnosti první žalované zaplatit částku 573.333,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 4% z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a s
úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 573.333,- Kč od 5. 3. 2005 do zaplacení,
a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), zrušil jej ve výroku II. o
povinnosti druhé žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 5,5% z
částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do 8. 5. 2003 a úrok z prodlení ve výši 10%
z částky 150.000,- Kč od 11. 10. 2004 do zaplacení, a řízení v tomto rozsahu
zastavil (výrok II.), v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti první
žalované zaplatit částku 136.667,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky
710.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002, s 6% úrokem z prodlení z částky
573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a s 10% úrokem z prodlení z
částky136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky
710.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8. 2002, 6% úroku z prodlení z částky
573.333,- Kč od 28. 8. 2002 do 4. 3. 2005 a 6% úroku z prodlení z částky
136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do zaplacení, přičemž povinnost k plnění první
žalované stanovil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok IV.).
Dále rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku II., jíž byla druhé žalované uložena
povinnost zaplatit 10% úrok z prodlení z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do
29. 5. 2002, 4,5% úrok z prodlení z téže částky od 30. 5. 2002 do 8. 5. 2003 a
10% úrok z prodlení z téže částky od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, změnil tak, že
zamítl žalobu o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002, a 4,5% úroku z prodlení z téže částky od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, a že povinnost k plnění se druhé žalované ukládá ve lhůtě tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku, jinak jej ve výroku II. potvrdil (výrok V.);
současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem
odvolacím. Částečné zastavení řízení (výroky I. a II.) odůvodnil dispozitivním
úkonem žalobkyně vycházejícím z toho, že prvá žalovaná dne 4. 3. 2005 uhradila
částku 632.576,- Kč představující část žalované jistiny podle rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, a
4% úroku z prodlení za dobu od 28. 2. 2002 do 4. 3. 2005, a že druhá žalovaná
dne 11. 10. 2004 uhradila částku 157.779,50 Kč, tj. jistinu ve výši 150.000,-
Kč a 5,5% úrok z prodlení z této částky od 30. 5. 2002 do 8. 5. 2003. Ve věci
samé se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž
žalobkyně nechala poukázat na sporožirový účet zůstavitele H. Š. č. 158677
vedený u České spořitelny a. s. pobočky v Kladně částku 810.000,- Kč, kterou
získala prodejem svých nemovitostí v obci P. Částka byla na uvedený účet
připsána dne 27. 9. 1999. Z tohoto účtu dne 1. 10. 1999 zůstavitel vybral pro
žalobkyni částku 150.000,- Kč. Dne 2. 10. 1999 H. Š. zemřel. K datu úmrtí
zůstatek na jeho sporožirovém účtu představoval částku 663.633,30 Kč. Mimo
částku 660.000,- Kč měla žalobkyně vůči zemřelému pohledávku ve výši 200.000,-
Kč. Šlo o půjčku, kterou mu poskytla na úhradu kupní ceny nemovitostí v obci D. podle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 28. 8. 1999 uzavřené mezi zůstavitelem a
N. P. V rozsahu částky 660.000,- Kč právní vztah mezi žalobkyní a zůstavitelem
odvolací soud posoudil podle § 853 a § 747 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako tzv. nepravidelnou úschovu (úschovu věcí druhově určených), z něhož
- s odkazem opět na ustanovení § 853 a § 750 obč. zák. - zůstaviteli plynula
povinnost na požádání peníze žalobkyni vrátit, neboť nebylo prokázáno, že byla
dohodnuta doba úschovy. Na základě doplnění skutkových tvrzení žalobkyně
ohledně okamžiku, kdy požádala dědice zůstavitele o plnění, který spojovala
výlučně s dopisem svého právního zástupce Mgr. Jana Hynšta ze dne 1. 11. 1999,
jímž měl nárok uplatnit v dědickém řízení, odvolací soud uzavřel, že tento
dopis adresovaný soudní komisařce JUDr. Zdeňce Vyhnalové není výzvou věřitele
dlužníkovi, aby splnil svůj dluh. Výzva podle § 563 obč. zák. musí (jako
jednostranný právní úkon) splňovat obecné požadavky na právní úkony, zejména
adresnost a musí vyjadřovat úmysl věřitele založit splatnost sporné pohledávky
ve výši 860.000,- Kč.
Nelze přehlédnout, že v případě žalobkyně šlo o
(procesní) úkon žalobkyně v dědickém řízení podle § 175m o. s. ř., jímž se
domáhala, aby její pohledávka byla zařazena do pasiv dědictví. Jestliže ani
přes výzvu soudu netvrdila - natož prokazovala -, že žalované před podáním
žaloby vyzvala k úhradě dluhu, odvolací soud opětovně zaujal názor, že za
adresnou a určitou výzvu k plnění je potřeba považovat žalobu, přičemž až s
jejím doručením je možno spojovat okamžik počátku prodlení žalovaných podle §
563 obč. zák. (prvé žalované byla žaloba doručena dne 27. 8. 2002 a opatrovníku
druhé žalované dne 29. 5. 2002).
V dovolání směřujícímu proti těm částem výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ve vztahu k prvé žalované
zamítá žaloba o zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 710.000,- Kč od 30. 11.
2000 do 27. 8. 2002, 6% úroku z prodlení z částky 573.333,- Kč od 28. 8. 2002
do 4. 3. 2005 a 6% úroku z prodlení z částky 136.667,- Kč od 28. 8. 2002 do
zaplacení, a že se ve vztahu k druhé žalované zamítá žaloba o zaplacení 10%
úroku z prodlení z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002, a 4,5%
úroku z prodlení z téže částky od 9. 5. 2003 do 10. 10. 2004, jehož přípustnost
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
odvolacímu soudu vytýká, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení
spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud v rozsudku ze dne 1. listopadu 2007,
č. j. 24 Co 23/2007-192, nerozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení vedeného
pod sp. zn. 33 Odo 1384/2004. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. je dáno chybným určením okamžiku počátku prodlení žalovaných
se zaplacením sporných částek. Není srozuměna se závěrem, že dopis Mgr. Jana
Hynšta ze dne 1. 11. 1999 není výzvou ke splnění dluhu. Toto podání považuje -
oproti názoru odvolacího soudu – za jednostranný adresný právní úkon, jímž
žalobkyně projevila vůči dědicům vůli k „vrácení svých finančních prostředků
složených (…) na účtu znějícímu na jméno zůstavitele“, a uplatnila jím
požadavek, aby dědici zaplatili dluhy zůstavitele do výše nabytého dědictví. Neobstojí proto názor, že k prodlení žalovaných došlo až doručením žaloby. Vznášíc výhrady i vůči výroku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy
obou stupňů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského
soudu v Praze a věc vrátil „příslušnému soudu“ k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Přestože dovolatelka avizuje uplatnění všech dovolacích důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) a podle § 241a odst. 3 o. s. ř., obsahově (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) uplatnila jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu,
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry. Podle § 517 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení
s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění
úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z
prodlení (odst. 2). Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dovolatelkou zpochybněném závěru, že
dopis zástupce žalobkyně Mgr. Jana Hynšta ze dne 1. 11. 1999 není výzvou ke
splnění dluhu podle § 563 obč. zák., a proto považoval za kvalifikovanou výzvu
k plnění žalovaným doručenou žalobu. Nutno zdůraznit, že po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu
2006, č. j. 33 Odo 1384/2004-142, žalobkyně nedoplnila skutková tvrzení a
neprokazovala, že mimo dopisu Mgr. Jana Hynšta ze dne 1. 11. 1999 adresovaného
JUDr.
Je nesporné, že žalovaná částka sestává jednak z finančních prostředků, které
žalobkyně složila v rozsahu částky 660.000,- Kč na sporožirový účet č. 158677
zůstavitele H. Š., vedený u České spořitelny a. s. pobočky v Kladně (původně ve
výši částku 810.000,- Kč), a z částky 200.000,- Kč z titulu půjčky poskytnuté
zůstaviteli. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně ve vztahu k částce
200.000,- Kč nepřednesla tvrzení, že prostřednictvím Mgr. Jana Hynšta uplatnila
i tuto pohledávky v dědickém řízení. Jím vyhotovená listina ze dne 1. 11. 1999,
adresovaná notářce JUDr. Zdeňce Vyhnalové ve věci dědického řízení po zemřelém
H. Š., totiž obsahuje následující text: „v zastoupení mé klientky, paní M. H.,
dovolte mi, abych se připojil k projednání dědictví za zemřelým panem H. Š.., a
to s pohledávkou ve výši 660.000,- Kč za prodej rodinného domu ve výlučném
vlastnictví mé klientky. Vzhledem k tomu, že vztahy se zemřelým byly velmi
blízké, bylo by nejvhodnější, abych Vás podle Vašich dispozic osobně navštívil,
nárok s Vámi projednal a do spisu založil důkazy.“ Minimálně v rozsahu půjčky
ve výši 200.000,- Kč je proto správný závěr odvolacího soudu, že dopis ze dne
1. 11. 1999 nelze považovat za výzvu k jejímu zaplacení.
Doba splnění (splatnost) může být stanovena dohodou, právním předpisem nebo
určena v rozhodnutí (např. podle § 564 obč. zák.). Má význam z hlediska
prodlení, možnosti uplatnit právo u soudu, a na počátek běhu obecné promlčecí
doby podle § 101 obč. zák. Nutno zdůraznit, že smyslem a účelem soudního řízení o dědictví je zjištění
okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zanechaného
zůstavitelem. Řízení končí usnesením o dědictví, jímž se s účinností ke dni
smrti zůstavitele deklarují právní vztahy. Řízení o dědictví není právním
prostředkem pro řešení sporů mezi dědici a třetími osobami (viz Drápal, L.,
Bureš, J., a kol., Občanský soudní řád I., edice Velké komentáře, C. H. Beck,
2009, str.1248). Věřitel zůstavitele není automaticky účastníkem dědického
řízení; jeho účast je omezena jen na určité části dědického řízení a jen na
určité úkony. Jedná se o případy, kdy jde o přenechání předluženého dědictví
věřitelům na úhradu dluhů (§ 175p o. s. ř.), o likvidaci dědictví (§ 175t až
175v o. s. ř.), nebo jestliže dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví,
podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §
470 obč. zák. Zákon v těchto případech povolává zůstavitelova věřitele za
účastníka řízení, neboť výsledek řízení o dědictví může mít vliv na jeho práva,
popřípadě na jeho právní postavení. Jestliže výzva dlužníkovi ke splnění dluhu, jehož splatnost nebyla dohodnuta,
nevyplývá z právního předpisu ani nebyla určena v rozhodnutí, je hmotněprávním
úkonem, potom musí být adresná, srozumitelná, určitá a musí z ní vyplývat
požadavek věřitele vůči dlužníku zaplatit dluh. Přihlášení pohledávky do
dědického řízení je přitom procesním, a nikoli hmotněprávním úkonem, jenž je
činěn vůči soudu (soudnímu komisaři) v rámci dědického řízení. Zařazení dluhu do pasiv dědictví neprokazuje jeho existenci, nezakládá právo
věřitele na jeho vymáhání ani dědicům nebrání např. v tom, aby následně (ve
sporném řízení) namítali jeho promlčení. Samotné přihlášení pohledávky do
dědictví nečiní z věřitele účastníka řízení, nezakládá jeho nárok na to, aby
byla pohledávka zařazena do pasiv dědictví a uhrazena, a nestaví běh promlčecí
doby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 21
Cdo 5145/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2009). Hodnocením obsahu dopisu ze dne 1. 11. 1999 nelze než dospět k jednoznačnému
závěru, že jím žalobkyně uplatnila požadavek, aby pohledávka ve výši 660.000,-
Kč byla zařazena do pasiv dědictví, nebyla adresována žalovaným ani nesměřovala
k vyvolání její splatnosti. Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním vymezeném rozsahu správné
(§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), a dovolání žalobkyně
zamítl. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, pro
nesprávně určenou výši nákladů řízení před soudy všech stupňů, nepřichází podle
§ 237 odst. 1 o. s. ř.
v úvahu, neboť výrok o nákladech řízení, který má vždy
povahu usnesení (byť je začleněn do rozsudku soudu), není rozhodnutím ve věci
samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003). Přípustnost dovolání není založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.,
neboť napadené nákladové výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání proti
výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pro jeho nepřípustnost
odmítnout [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti
žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.