33 Odo 1384/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H.,
proti žalovaným: 1) S. Š., a 2) nezletilé K. B., o zaplacení částky 860.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C
1916/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
20. července 2004, č.j. 24 Co 251/2004-115, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č. j. 24 Co
251/2004-115, se v měnících výrocích I. a II. a ve výroku IV. o nákladech
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
února 2004, č. j. 9 C 1916/2001-61, uložil prvé žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 710.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do
zaplacení do 6 měsíců od právní moci rozsudku; žalobu na zaplacení dalšího 5%
úroku z prodlení z této částky zamítl (výrok I.). Dále uložil druhé žalované,
aby zaplatila žalobkyni ve stejné lhůtě částku 150.000,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení, a žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na
této žalované dalšího 5% úroku z prodlení z uvedené částky, rovněž zamítl
(výrok II.). Výroky III. a IV. pak rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně si v roce 1999 uložila na účet svého přítele H. Š.,
manžela prvé a otce druhé žalované, částku 810.000,- Kč. H. Š. zemřel v říjnu
1999. Ještě před jeho smrtí bylo z účtu vybráno 150.000,- Kč a spolu s dalšími
50.000,- Kč, které si žalobkyně půjčila od své matky, byla celková částka
200.000,- Kč předána N. P. jako záloha na kupní cenu v souvislosti se
zamýšlenou koupí jejích nemovitostí. Ke dni úmrtí H. Š. (dále jen „zůstavitel“)
bylo na jeho účtu 663.633,30 Kč, N. P. pak vrátila celou přijatou částku
200.000,- Kč do dědictví. Z těchto prostředků získala prvá žalovaná na základě
vypořádání společného jmění se zůstavitelem a na základě dědictví celkem
713.632,- Kč a druhá žalovaná jako dědička 150.000,- Kč; dědičkou pak byla i
nezletilá dcera H. Š. a prvé žalované M. Š. Jelikož se jednalo o prostředky
žalobkyně a nikoli o prostředky zůstavitele, který byl pouze schovatelem, obě
žalované se jejich přijetím na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatily a žaloba
domáhající se vydání tohoto bezdůvodného obohacení je po právu.
K odvolání všech účastnic Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 20. července 2004, č. j. 24 Co 251/2004-115, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že ve vztahu k prvé žalované „se žaloba zamítá co do částky
136.667,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení a dále co do
úroků z prodlení ve výši 10% z částky 573.333,- Kč od 30. 11. 2000 do 27. 8.
2002 a dále co do úroků z prodlení ve výši 6% z částky 573.333,- Kč od 28. 8.
2002 do zaplacení“ (výrok I.). Ve vztahu ke druhé žalované změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „co do úroků z prodlení ve výši 10%
z částky 150.000,- Kč od 30. 11. 2000 do 29. 5. 2002 a dále co do úroků z
prodlení ve výši 4,5% z částky 150.000,- Kč od 30. 5. 2002 do zaplacení“ (výrok
II.). Výrokem III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovující
části výroku I. a ve vyhovující části o úrocích z prodlení ve výroku II.“
potvrdil a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale na jejich základě
dospěl k poněkud jiným závěrům právním. Z hlediska vypořádání dědictví po
zůstaviteli existovala na jedné straně jeho pohledávka za peněžním ústavem na
vyplacení částky 663.633,30 Kč z jeho účtu, na druhé straně závazek vyplatit
žalobkyni na požádání částku 660.000,- Kč. Tento závazek považoval odvolací
soud za společný závazek zůstavitele a prvé žalované a vzhledem k zásadě, že
závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou manželé povinni splnit
rovným dílem (§ 149 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“), odpovídá za tento
závazek z poloviny prvá žalovaná. Za druhou polovinu závazku odpovídají podle
poměru odpovídajícího tomu, co z dědictví nabyli, dědici zůstavitele, tedy vždy
z jedné třetiny prvá žalovaná, druhá žalovaná a nezletilá M. Š. Stejná zásada
se pak uplatní i u nároku žalobkyně z titulu závazku zůstavitele (a prvé
žalované) vydat jí částku 200.000,- Kč převzatou do dědictví od N. P. Na prvou
žalovanou tak připadá k zaplacení částka 573.333,- Kč, přičemž část, kterou je
povinna platit z titulu odpovědnosti za dluhy dědictví (143.333,- Kč)
nepřesahuje výši dědictví, jež prvá žalovaná nabyla. Jelikož závěr soudu
prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčen, je správný (tato otázka není
předmětem dovolacího přezkumu), byl výrok o platební povinnosti prvé žalované
změněn tak, že byla žaloba částečně zamítnuta. Částečné zamítnutí žaloby se pak
týká i úroku z prodlení, neboť splatnost dluhu nastala až okamžikem doručení
žaloby, což mělo vliv nejen na počátek doby prodlení, ale i na výši úroku.
Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně s odkazem
na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání. V něm především
vytkla odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v
mezích, v nichž se toho domáhala, neboť pominul její odvolání proti výroku o
lhůtě plnění ve vztahu ke druhé žalované. Tím bylo podle názoru žalobkyně
řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Kromě toho napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Odvolací soud sice na jedné straně (správně) dovodil, že se závazky
zůstavitele v celkové výši 860.000,- Kč, jež vznikly za trvání jeho manželství
s prvou žalovanou, řídí ustanoveními občanského zákoníku o společném jmění
manželů, ale na druhé straně chybně věc posoudil podle § 149 ObčZ upravujícího
postup při vypořádání společného jmění. Toto ustanovení dopadá výlučně na
vztahy mezi bývalými manžely při vzájemném vypořádání, ale nemůže se týkat práv
třetích osob. Vztah vůči třetím osobám upravuje § 145 odst. 3 ObčZ, podle
kterého závazky tvořící společné jmění plní oba manželé společně a nerozdílně.
Proto prvá žalovaná odpovídala za oba závazky zůstavitele společně a nerozdílně
s ním. Žalobkyně vznesla výhrady i proti závěru odvolacího soudu, že splatnost
závazků nastala až doručením žaloby, když poukázala na to, že již v průběhu
dědického řízení označila zcela konkrétně důvod a výši svých pohledávek za
zůstavitelem, obě žalované byly o jejích nárocích informovány, ale přesto
vytvářely překážky k tomu, aby mohla svými prostředky disponovat. Závěrem
žalobkyně zpochybnila správnost výroků o lhůtě k plnění a o nákladech řízení a
navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Druhá žalovaná vyslovila přesvědčení, že kdyby žalobkyně již v průběhu
dědického řízení svůj nárok řádně doložila, nemusely nastat průtahy s
vyplacením částky 150.000,- Kč, způsobené prodlevou při zrušení vinkulace
vkladní knížky, na niž byla částka mezitím uložena. Druhá žalovaná považuje za
nemravné, aby platila i úroky z prodlení, které představují téměř 60.000,- Kč,
a proto by jí mělo být uloženo vydat jen to, co skutečně získala.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalobkyně napadá dovoláním jak meritorní výroky rozsudku odvolacího soudu
(výroky I. a II. v celém rozsahu a výrok III. v rozsahu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. ohledně povinnosti
prvé žalované zaplatit jistinu a příslušenství a ve vyhovující části výroku II.
ohledně povinnosti druhé žalované zaplatit úroky z prodlení), tak i výroky,
které povahu výroků ve věci samé nemají (výrok III., pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroků I. a II. ohledně lhůty
ke splnění platební povinnosti obou žalovaných, a výrok IV. o nákladech
řízení). V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobkyně se mýlí, když
vytýká odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i ve
výroku o lhůtě ke splnění platební povinnosti druhé žalované. Z odůvodnění
napadeného rozsudku (strana 6, čtvrtý odstavec shora) je zřejmé, že odvolací
soud shledal správným stanovení delší než zákonné třídenní lhůty k plnění „s
ohledem na výši finanční povinnosti uložené oběma žalovaným“, a pokud je ve
výroku III. tohoto rozsudku specifikováno, že se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje ve výroku II. „ve vyhovující části o úrocích z prodlení“, je to pouze
proto, že zatímco výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti
prvé žalované byl odvoláním této žalované napaden v celém rozsahu, odvolání
druhé žalované se týkalo pouze její povinnosti zaplatit žalobkyni příslušenství
pohledávky, nikoli povinnosti zaplatit samotnou jistinu 150.000,- Kč.
Potvrzující výrok III. tedy zahrnuje ve vztahu k oběma žalovaným jak meritorní
výroky rozsudku soudu prvního stupně v tam vymezeném rozsahu, tak výroky o
lhůtě ke splnění uložené platební povinnosti, a odvolací řízení vytýkanou
procesní vadou netrpí.
Pokud jde o napadené výroky ve věci samé, je dovolání přípustné proti výrokům,
jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ ].
Naproti tomu k dovolání proti potvrzujícímu meritornímu výroku (což je část
výroku III. týkající se samotné platební povinnosti obou žalovaných) není
žalobkyně subjektivně oprávněna. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, totiž Nejvyšší
soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u
dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v
jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že
bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání).
Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 154. V této věci byly výrokem III.
potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žalovaným uložena
platební povinnost, t. j. jimiž bylo žalobě vyhověno. Žalobkyni tedy tímto
výrokem nevznikla žádná újma odstranitelná jeho zrušením a její dovolání proti
němu tak není subjektivně přípustné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než je v
tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnout.
Výroky o lhůtě k plnění a o nákladech řízení, jež nemají charakter výroků ve
věci samé, mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, kdy jsou začleněny do
rozsudku, a přípustnost dovolání proti nim je proto nutno zvažovat z hlediska §
238 až § 239 OSŘ. Uvedené výroky nelze podřadit pod žádný z případů, jež jsou v
těchto ustanoveních taxativně vyjmenovány, a dovolání proti nim tedy není
přípustné (srovnej blíže, pokud jde o výroky o lhůtě k plnění, usnesení
dovolacího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněné v
Souboru pod č. C 1928, pokud jde o nákladové výroky usnesení dovolacího soudu
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto dovolání žalobkyně směřující
proti výroku o lhůtě k plnění bylo rovněž odmítnuto [§ 243b odst. 5 věta prvá,
§ 218 písm. c) OSŘ]. Pokud jde o nákladový výrok, musel být vzhledem k tomu, že
– jak bude dále uvedeno – dovolací soud zrušil některé meritorní výroky
napadeného rozsudku, na nichž je tento výrok ve smyslu § 242 odst. 2 písm. b)
OSŘ závislý, rovněž zrušen, aniž ovšem (v důsledku nepřípustnosti dovolání
proti němu) mohla být jeho správnost podrobena dovolacímu přezkumu (srovnej
přiměřeně např. rozsudek ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999).
Z uvedených důvodů dovolací soud přezkoumal podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ pouze
měnící výroky ve věci samé. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
případně (s výjimkou výhrady proti rozsahu odvolacího přezkumu, která, jak bylo
shora vysvětleno, není důvodná) jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když
nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto
se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je v rozsahu,
v jakém je přípustné, i opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ společné jmění manželů tvoří (mimo jiné)
závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za
trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží
výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle § 145 odst. 3 ObčZ závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba
manželé společně a nerozdílně.
Podle § 511 odst. 1 ObčZ jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu
stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že
více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel
oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden
dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle § 149 odst. 2 věty třetí ObčZ se při vypořádání společného jmění manželů
po jeho zániku vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou manželé povinni splnit rovným dílem.
V souzené věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval
závazek zůstavitele vůči žalobkyni za závazek tvořící společné jmění
zůstavitele a prvé žalované. Tento závěr odvolacího soudu žádná z účastnic
nezpochybnila a nepodléhá proto dovolacímu přezkumu. Za této situace však
odvolací soud skutečně pochybil, když při úvahách, kdo je tento závazek povinen
splnit, vycházel ze zásad uvedených v § 149 odst. 2 ObčZ. Ustanovení § 149
odst. 2 věty třetí ObčZ je zdůrazněním principu rovnosti podílů solidárních
dlužníků ve vzájemném poměru, který je obecně upraven v § 511 odst. 2 větě prvé
ObčZ. Žalobkyni je ale nutno přisvědčit, pokud namítá, že tento princip se
uplatní výlučně ve vztahu mezi solidárními dlužníky, ať už poté, co jeden z
nich společný dluh splnil, nebo – jako v dané věci – při vypořádání společného
jmění manželů. To, jakým způsobem se solidární dlužníci (zde manželé) vzájemně
vypořádají, se nikterak nedotýká oprávnění věřitele požadovat plnění na
kterémkoli z nich, které mu dává § 511 odst. 1 ObčZ. Pro tento případ to
znamená, že žalobkyně byla oprávněna požadovat splnění celého společného
závazku na kterémkoli z dlužníků, t. j. jak na prvé žalované, tak na dědicích
po zůstaviteli. Poměr, v jakém dědici nabyli dědictví, může mít význam jedině
pro způsob, jakým se vzájemně vypořádají poté, co bude část závazku připadající
na zůstavitele splněna (např. pokud by prvá žalovaná splnila celý dluh, měla by
podle poměru dědických podílů nárok na úhradu třetiny z toho, co připadalo na
podíl zůstavitele, proti druhé žalované a na úhradu třetiny proti nezletilé M.
Š.). Odvolací soud tedy při právním posouzení věci použil § 149 odst. 2 ObčZ,
ač správně měl postupovat podle § 145 odst. 3 ObčZ, a naplnil tím dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Podle § 517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v
prodlení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého
dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení,
není-li podle občanského zákoníku povinen platit poplatek z prodlení; výši
úroků i poplatku z prodlení stanoví zvláštní předpis.
Podle § 563 ObčZ není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem
nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen plnit prvního dne poté, kdy byl o
plnění věřitelem požádán.
V daném případě jde o prodlení s plněním peněžitého závazku, a tak je
nepochybně dána povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni vedle dluhu i úroky z
prodlení. Pokud jde o počátek prodlení, který má (vzhledem ke znění § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. před novelou provedenou nařízením vlády č.
163/2005 Sb.) vliv i na výši úroku, odvolací soud správně vycházel z názoru, že
žalované byly povinny plnit prvního dne poté, kdy je o to žalobkyně požádala,
neboť doba splnění nebyla dohodnuta ani stanovena, a že na okamžik, kdy byly o
plnění požádány, se váže počátek jejich prodlení. Tento názor ostatně žalobkyně
v dovolání nezpochybňuje. Za okamžik splatnosti dluhu pak odvolací soud
považoval den, kdy žalovaným byla doručena žaloba, neboť až ta byla podle jeho
přesvědčení první určitou a adresnou výzvou ke vrácení žalovaných částek,
kterou žalobkyně vůči nim učinila. Právě tento jeho závěr žalobkyně v dovolání
zpochybnila námitkou, že vyzvala žalované k plnění již v průběhu dědického
řízení.
Tato námitka směřuje proti skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud vybudoval
právní posouzení věci, a představuje tak svým obsahem uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ. Podle tohoto ustanovení lze dovolání v
případech, kdy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně
podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve
vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy,
neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Forma žádosti věřitele o plnění (jeho výzvy dlužníkovi, aby plnil) podle § 563
ObčZ není předepsána; nejčastěji jde o písemnou upomínku, stačí však ústní
projev. Vždy se však musí jednat o určitý projev vůle věřitele, který je
adresovaný dlužníkovi a který mu dojde (§ 45 odst. 1 ObčZ). Břemeno tvrzení i
důkazní břemeno ohledně skutečností podstatných pro vznik splatnosti pohledávky
(t. j. existence výzvy k plnění a dojití tohoto projevu vůle dlužníkovi) nese
věřitel, který se v soudním řízení domáhá plnění. V této věci žaloba postrádá
tvrzení, že, případně kdy byly žalované vyzvány k plnění. Soud prvního stupně
vycházel z názoru, že žalované se ocitly v prodlení následující den poté, co
nabylo právní moci usnesení o vypořádání dědictví, a otázkou, kdy je žalobkyně
požádala o plnění, se blíže nezabýval. Z přednesů stran při jednání soudu
prvního stupně dne 13. listopadu 2003 se podává, že žalobkyně a prvá žalovaná
spolu o případném smírném řešení jednaly bezvýsledně již v průběhu dědického
řízení. Ve spisu Okresního soudu v Kladně D 1567/99, týkajícím se vypořádání
dědictví po zemř. H. Š., je založen (na č. l. 32) dopis tehdejšího právního
zástupce žalobkyně Mgr. J. H. z 1. 11. 1999, který se jménem žalobkyně
„připojil k projednání dědictví“ s pohledávkou za zůstavitelem ve výši
660.000,- Kč za prodej rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Tuto
pohledávku dědičky po zůstaviteli neuznaly (protokol o jednání u notářky JUDr.
Z. V. dne 8. února 2000, č. l. 104). I když tedy není k dispozici jednoznačný
důkaz o tom, kdy byly žalované vyzvány k zaplacení dluhu a v jaké lhůtě tak
měly učinit, je zřejmé, že svůj požadavek na plnění uplatnila žalobkyně dříve
než podala žalobu a že tento požadavek došel (ve smyslu § 45 odst. 1 ObčZ) do
sféry žalovaných, neboť o něm následně bylo mezi účastnicemi (byť bezvýsledně)
jednáno. Tyto zjištěné skutečnosti odvolací soud při hodnocení důkazů pominul,
ač byly pro určení okamžiku prodlení žalovaných podstatné, a tak závěr
odvolacího soudu, že žalobkyně vyzvala žalované k plnění až doručením žaloby,
není založen na hodnocení důkazů odpovídajícím § 132 OSŘ. Proto je dán i
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek v
přezkoumávaných meritorních výrocích a v závislém výroku o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (viz výše) podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
OSŘ zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. listopadu 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu