33 Cdo 1642/2024-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně PASSVILAN plus a.s. se sídlem ve Zlíně, Hořejší 5626, identifikační číslo osoby 25326406, zastoupené JUDr. Ĺubomírem Vankem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Bratislavská 3004/2, proti žalovanému K. L., zastoupenému JUDr. Petrem Aulickým, advokátem se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy 3940/2, o 198 766,03 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 176/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2024, č. j. 38 Co 154/2022-202, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 360 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Petra Aulického, advokáta.
Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení 198 766,03 Kč (s příslušenstvím) s tím, že mu podle smlouvy o zápůjčce uzavřené 18. 4. 2016 poskytla částku 1 500 000 Kč, kterou měl vrátit do 31. 12. 2016, což neučinil a dluh uhradil teprve 31. 5. 2018. Vzniklo jí tak právo požadovat úroky z prodlení za 516 dnů prodlení, které vyčíslila částkou 198 766,03 Kč. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 38 Co 154/2022-202, potvrdil rozsudek ze dne 21. 6. 2022, č. j. 22 C 176/2021-166, jímž Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 198 766,03 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1.
6. 2018 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli 18. 4. 2016 smlouvu, podle které žalobkyně žalovanému poskytla za úplatu (smluvený úrok) ve výši 20 000 Kč zápůjčku 1 500 000 Kč splatnou do 31. 12. 2016. Dne 31. 5. 2018 poukázal žalovaný na bankovní účet označený ve smlouvě o zápůjčce částku 1 500 000 Kč, na stejný účet posléze zaslal 25 000 Kč, neboť na tuto částku byl dohodou žalovaného s jednatelem žalobkyně zvýšen smluvený úrok.
V listině z 17. 5. 2021 označené jako „předžalobní upomínka“ se uvádí, že zápůjčka ve výši 1 500 000 Kč měla být vrácena do 31. 12. 2016 a protože ji žalovaný vrátil teprve 31. 5. 2018, vyzývá ho žalobkyně k zaplacení úroků z prodlení ve výši 9,25 % ročně za 516 dnů prodlení, které kapitalizuje částkou 196 150,68 Kč, resp. 198 766,03 Kč. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně a s podporou závěrů dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, a ze dne 16.
1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uzavřel, že při plnění (jednostranném právním jednání) žalovaný jako dlužník dostatečně projevil vůli (samostatnou) platbou 1 500 000 Kč splnit jistinu dluhu a platbou 25 000 Kč smluvené úroky ze zápůjčky. Z předžalobní výzvy, kterou žalovanému zaplala žalobkyně, je pak zřejmé, že si jeho projev vůle takto vyložila i sama žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud své rozhodnutí nepřiléhavě podpořil jeho rozhodnutím sp. zn. 20 Cdo 1291/2003. Je přesvědčena, že uvedené rozhodnutí dopadá pouze na situaci, kdy dlužník poskytl věřiteli plnění ve výši, jež odpovídá právě výši jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů. O takovou situaci v nyní souzené věci nešlo, neboť žalovaný měl vůči žalobkyni jediný dluh (dluh ze zápůjčky).
Tím, že odvolací soud vztáhl závěry přijaté dovolacím soudem pro případ určení jednoho (a nikoli i jiného) z více dluhů téhož dlužníka vůči témuž věřiteli na řešení jediného dluhu dlužníka vůči věřiteli, nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale naopak se od ní odchýlil. Respektováno podle dovolatelky nebylo ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 525/2006, podle něhož musí být úkon určení plnění zcela určitý a srozumitelný, např. formou běžného sdělení, zprávy adresované věřiteli apod. Žalovaný žádný z těchto způsobů nezvolil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1291/2003 považuje za zcela přiléhavý, neboť obnos, který poukázal na dohodnutý bankovní účet, se rovnal jistině dluhu a druhá platba smluveným úrokům ze zápůjčky; plněním přesných částek vyjádřil zřetelně vůli, na co plní. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o.
s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „o. z.“), má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky, a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. Pochybení odvolacího soudu shledává dovolatelka především v tom, že svůj závěr dovozující, že žalovaný při plnění dluhu vyjádřil dostatečně vůli prvně jím poukázanou platbou splnit jistinu dluhu a druhou platbou smluvené úroky, podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003. Tato výtka není namístě. Byť se v označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci § 330 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jsou nadále použitelné jeho závěry, že určí-li dlužník při plnění dostatečně srozumitelně, na jakou svou dílčí povinnost (tj. zda na jistinu nebo na příslušenství) plní, je toto určení rozhodující a věřitel tomu nemůže odporovat; pouze pokud dlužník neurčí, na co plní, nastupuje pořadí určené zákonem. Protože způsob, jakým má dlužník určit, na jaký závazek plní, není zákonem stanoven, stačí, když je z projevu vůle dlužníka, jímž závazek plní, dostatečně patrné, že chce, aby se plnění započetlo na konkrétní závazek.
Dovolatelka neinterpretuje závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu správně, dovozuje-li, že platí pouze tehdy, kdy dlužník má vůči věřiteli více dluhů z různých právních titulů. Nic takového se z citovaného rozhodnutí nepodává. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že poukázal-li žalovaný jako dlužník žalobkyni (věřitelce) v pořadí první platbou obnos rovnající se jistině dluhu (tj. výši zápůjčky) a v pořadí druhou platbou obnos rovnající se smluveným úrokům ze zápůjčky, vyjádřil dostatečně srozumitelně svou vůli, jaké své dílčí povinnosti platbami plní.
Tak to ostatně vnímala sama žalobkyně, pakliže v písemnosti z 17. 5. 2021 (předžalobní upomínce) žalovaného vyzvala k úhradě úroků z prodlení, které vyčíslila částkou 196 150,68 Kč, resp. 198 766,03 Kč. Ještě v době předžalobní upomínky tedy měla sama za to, že jí žalovaný splnil jak jistinu dluhu, tak smluvené úroky, a dluží jí úroky z prodlení, protože zápůjčku nevrátil včas, tedy ve sjednané době splatnosti. Vůle žalovaného vtělená do právního jednání, jehož obsahem bylo i určení toho, kterou z dílčích povinností platbami plní, byla projevena dostatečně určitě a srozumitelně a byla objektivně pochopitelná, tj. žalobkyně v postavení adresáta ji mohla bez rozumných pochybností o jejím obsahu přiléhavě vnímat, což ostatně také učinila (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2065/2009). Skutečnost, že žalovaný svou vůli neprojevil formou běžného sdělení nebo zprávy adresované věřitelce, tedy způsoby, které Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 525/2006 příkladmo zmínil, neznamená, že ji neprojevil určitě a srozumitelně. Výtka, že odvolací soud nerespektoval posledně zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu, tak neobstojí. Dovolací soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, že plněním částky 1 500 000 Kč projevil žalovaný vůli splnit jistinu dluhu (tedy vrátit žalobkyni zápůjčku) a plněním částky 25 000 Kč projevil vůli zaplatit jí smluvené úroky ze zápůjčky, se nevymyká ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (odvolací soud se jím od této praxe neodchýlil).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu