33 Cdo 1679/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palackého 71, proti žalovanému L. M., bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, o 211.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 19/2022, o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2023, č. j. 26 Co 65/2023-191, t a k t o:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2023, č. j. 26 Co 65/2023-191, se zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnil hrozbou závažné a nezvratné újmy. Uvedl, že nedisponuje peněžními prostředky pro náhradu nákladů řízení žalovanému, a tak mu hrozí exekuce, která povede k dalšímu zvýšení jeho nákladů. Nadto, v případě zrušení napadeného rozhodnutí po zaplacení nákladů, by se – vzhledem k nízké bonitě žalovaného a jeho trvalému pobytu na Městském úřadě v Náchodě – peněžní prostředky nemuselo podařit vymoci zpět.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 4/. O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v daném případě splněn není, neboť podle obsahu spisu je úspěšnost dovolání nepravděpodobná.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatele o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
Po doplnění a upřesnění žalobcova tvrzení vyšel odvolací soud z toho, že na doporučení B. P. vyhledal 14. 3. 2021 žalovaného, protože byl informován, že by mu mohl obstarat automobil výrobní značky a typu, o který měl zájem. Po osobním jednání žalovaného pověřil, aby mu takové vozidlo z veřejné nabídky na internetu vyhledal a poslal jeho fotografie. Žalovaný zadání splnil a žalobce mu prostřednictvím elektronické komunikace přes aplikaci WhatsApp sdělil: „Beru ho“. Současně ho pověřil, aby mu vybraný automobil přivezl z ciziny a na účet mu poslal peníze na úhradu kupní ceny.
V noci 14. 3. 2021 odjel žalovaný do Německa, kde vůz prohlédl, zaplatil hotově cenu a s německými registračními značkami převezl na vleku do České republiky. Převozní značky ani dočasné povinné pojištění proto nepotřeboval. Dne 19. 3. 2021 předal vozidlo (s německými registračními značkami) žalobci, který jej převzal. Zápis vozidla do registru silničních vozidel žalovaný zajistil 23. 3. 2021. Dopisem z 1. 10. 2021 žalobce z důvodu vad vozidla odstoupil od smlouvy a žalovaného vyzval k vrácení 211.000 Kč. V rozsudku ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle § 555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace [v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Svazek I. (§ 1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou]. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013), k tomu uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení.
(…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v § 35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v § 266)“. Ustanovení § 555 odst. 1 o.
z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věta první o.
z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019. Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednání zohlednil úmysl smluvních stran. Žalobce věděl, že žalovaný k prodeji své vozidlo nenabízí, byl-li v intencích jeho pokynů pověřen jen výběrem, resp. uskutečněním kroků k tomu, aby vytipované vozidlo pro něho získal (koupil) a přivezl z ciziny, a vůlí žalovaného, který příkaz přijal, bylo obstarat záležitost podle žalobcových pokynů.
Smluvní ujednání vyložil odvolací soud v souladu s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 o. z. i s interpretačními zásadami, které již dříve formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že smlouvu příkazní podle § 2430 o. z. lze charakterizovat jako smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli smlouvu o výsledku a z této podstaty je nezbytné vycházet (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 14.
8. 2001, sp. zn. II. ÚS 474/2000). Příkazní smlouva tedy umožňuje příkazci, aby určitou záležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil k obstarání příkazníkovi. To se jeví zvlášť praktické v případech, kdy příkazce není, na rozdíl od příkazníka, nadán znalostmi nebo schopnostmi potřebnými k obstarání záležitosti, a má tak možnost příkazníkovu kvalifikaci ke splnění příkazu využít. Příkaz bývá realizován formou přímého nebo nepřímého zastoupení příkazce příkazníkem.
Přímé zastoupení znamená jednání jménem a na účet příkazce s tím, že zástupčí oprávnění bývá navenek typicky demonstrováno plnou mocí, kdežto v případě nepřímého zastoupení jedná příkazník vlastním jménem na účet příkazce. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétní individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009). K výhradám, které jsou obsahem otázek formulovaných v dovolání, dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že jsou vystavěny na jiných než dokazováním zjištěných skutkových okolnostech, případně že nejde o otázky, na nichž odvolací soud své právní hodnocení skutkového stavu založil. Neobstojí ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Takovým je rozhodnutí „které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). V projednávaném případě všechny skutečnosti, ze kterých při svém právním posouzení věci odvolací soud vyšel, byly žalobci známy. Skutkově se odvolací
soud od soudu prvního stupně nijak neodchýlil, odlišné bylo pouze jeho právní posouzení, resp. kvalifikace právního jednání smluvních stran. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu