33 Cdo 1707/2022-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Na Přesypu s. r. o., se sídlem v Olomouci, Babíčkova 1123/6, identifikační číslo 089 23 116, zastoupené JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, proti žalovaným 1) Perspektiv Development s. r. o., se sídlem v Praze 7, V Závětří 1478/6, identifikační číslo 241 30 117, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, a 2) B. Š., bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 406/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. 23 Co 2/2022-336, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 1. 2022, č. j. 23 Co 2/2022-336, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 8. 2021, č. j. 24 C 406/2013-294, kterým bylo určeno, že v řízení bude pokračováno se společností Na Přesypu s. r. o. jako právní nástupkyní původního žalobce M. Š. Oba soudy vyšly ze zjištění, že M. Š. se domáhal určení, že vlastníkem ideální 1/6 v žalobě určených nemovitostí v k. ú. XY není žalovaná 1), ale žalovaný 2).
Řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 119/2016, neboť v něm byla řešena otázka vlastnictví podílu o velikosti ideální 1/2 na totožných nemovitostech mezi M. Š. a T. Š. V průběhu řízení T. Š. zemřela. Její pozůstalý syn J. Š. smlouvou o zcizení dědictví zcizil své dědictví ve prospěch obchodní společnosti BOBBEL HOLD, s. r. o. Řízení vedené pod sp. zn. 13 C 119/2016 bylo skončeno uzavřením smíru mezi účastníky, s tím, že společnost BOBBEL HOLD, s.
r. o. je vlastníkem podílu o velikosti ideální 1/2 na předmětných nemovitostech. Na základě fúze sloučením společnosti BOBBEL HOLD, s. r. o. se společností Na Přesypu s. r. o se nástupnickou společností stala společnost Na Přesypu s. r. o.
V řízení tak postupně došlo ke skutečnostem odůvodňujícím postup podle § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nejprve byla podána T. Š. žaloba, následně namísto ní bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude pokračováno s M. Š., který předmětné nemovitosti nabyl darem. Pro odvolání daru přešlo vlastnické právo zpět na T. Š. Řízení bylo následně přerušeno do skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 119/2016, které skončilo smírem, přičemž v důsledku výše uvedené fúze společnost BOBBEL HOLD s. r. o. ztratila způsobilost být účastníkem řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci posuzování přípustnosti procesního nástupnictví účastníka řízení, představované jeho usnesením ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že odvolání daru pro nevděk T.
Š. došlo ke zpětnému převodu (spolu)vlastnického práva z M. Š. na T. Š. Také má za to, že bylo-li v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 119/2016 určeno, že M. Š. není spoluvlastníkem v rozsahu ? sporných nemovitostí, pak to znamená, že pokud vůbec byl někdy aktivně legitimován v nyní probíhajícím řízení, pak aktivní legitimaci pozbyl, a podle jejího přesvědčení mělo být řízení o jeho žalobě „zastaveno“, pro „nezhojitelnou vadu“ řízení spočívající v absenci aktivní věcné legitimace žalobce M.
Š. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, případně i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Argumentačně rozvádí, proč na nyní souzenou věc nedopadají závěry dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009 (pro skutkovou odlišnost), a že první žalovaná směšuje otázky procesního nástupnictví a věcné legitimace.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost svého dovolání s řešením otázky procesního nástupnictví a věcné legitimace ve sporu, přehlíží, že na otázce aktivní věcné legitimace původního žalobce M. Š. rozhodnutí není založeno (na jejím řešení nezáviselo). Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle § 237 o. s. ř.
je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
Přípustnost dovolání proto otázka aktivní věcné legitimace původního žalobce nezakládá. Ačkoliv žalovaná cituje ve vztahu k přípustnosti svého dovolání část rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, pomíjí (ať již úmyslně nebo nikoliv), že toto rozhodnutí obsahuje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, podle níž „[N]ávrhu na realizaci procesního nástupnictví podle § 107a odst. 1 o. s. ř. lze vyhovět, jsou-li prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala po zahájení řízení.
Soud zkoumá, zda tato právní skutečnost je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o níž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzené právo či povinnost, které mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiného, existuje, nebo že opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se soud může zabývat jen v rozhodnutí ve věci samé, nikoliv při zkoumání procesního nástupnictví [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5400].
Podmínkou pro rozhodnutí o procesním nástupnictví je mimo jiné, že, po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde“. Musí jít tedy o takovou právní skutečnost, která má za následek změnu v hmotněprávních oprávněních a povinnostech stran; jde zejména o právní úkon a o konstitutivní rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu. Naopak deklaratorní rozhodnutí, která jen konstatují daný hmotněprávní stav, nemají za následek změnu hmotněprávních oprávnění a povinností, a proto nemohou mít za následek postup podle § 107a o.
s. ř. Také změna zápisu v katastru nemovitostí, provedená na základě deklaratorního rozsudku, jen uvádí stav katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem a nemá tak na hmotněprávní vztahy mezi účastníky vliv (ke vztahu stavu katastru nemovitostí a skutečnému hmotněprávnímu stavu tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, Soubor rozhodnutí č. C 7162, a další judikaturu tam uvedenou).“ Navíc ve věci sp. zn.
22 Cdo 3085/2009 „žalobci netvrdili ani neprokázali, že by došlo k takové právní skutečnosti, která by měla za následek převod nebo přechod práva, o které v řízení šlo.“ Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto
i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Václav Duda předseda senátu