33 Cdo 1780/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně GM Pro, s.
r. o., se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Na Fišerce 19/19 (identifikační číslo
osoby 246 65 517), zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České centrále cestovního ruchu – Czech
Tourism, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 2, Vinohradská
1896/46 (identifikační číslo osoby 492 77 600), zastoupené JUDr. Jaroslavem
Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení
145.365 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
26 C 29/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 3. 2021, č. j. 14 Co 83/2021-88, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 14 Co 83/2021-88,
potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. 26 C 29/2020-80, jímž Obvodní soud
pro Prahu 2 zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání
vyjádření k žalobě, k němuž ji vyzval usnesením ze dne 2. 3. 2020, č. j. 26 C
29/2020-13.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, konkrétně „co je dle
§ 2 odst. 4 lex covid omluvitelným důvodem spočívajícím v mimořádném opatření
proti epidemii, které žalované podstatně ztěžovalo vyjádření učinit“. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její návrh na prominutí zmeškání
lhůty podle § 2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., jestliže dovodil, že okolnosti,
díky nimž žalovaná a její právní zástupce zmeškali lhůtu k podání vyjádření
podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nejsou omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto
ustanovení. Prosazuje, že dostatečným omluvitelným důvodem byla již sama
skutečnost, že její právní zástupce ponechal ve své kanceláři, kterou 12. 3. 2020 narychlo opustil po vyhlášení nouzového stavu, jedinou kopii žaloby. Připomíná, že vláda vyhlásila nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v
souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru a právní zástupce žalované tak
jednal legitimně ve snaze ochránit své zdraví a zdraví své rodiny. Vzhledem k
tomu, že od 12. 3. do 16. 4. 2020 pracoval v omezeném režimu mimo svoji
kancelář, jsou zcela bezvýznamná zjištění odvolacího soudu, že měl k dispozici
veškeré komunikační prostředky. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Podrobně se
vyjádřila k žalovanou předložené problematice výkladu § 2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru
SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných
činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního
řádu (dále jako „lex covid“). S mnoha odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu podpořila právní názor odvolacího soudu, že neschopnost komunikace mezi
stranou soudního řízení a právním zástupcem, popř. soudem nemůže být v době
současných komunikačních možností omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto
ustanovení. I v případě vyhlášení mimořádného stavu a omezení běžného
pracovního režimu měli žalovaná a její právní zástupce k dispozici telefony,
e-mailové schránky, internet a datové schránky. Nejvyšší soud věc projednal podle § zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.;
dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen
dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Podle § 2 odst. 4 lex covid, zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle § 114b
odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v
mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně
ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí
zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3
občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i
odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se
nepřihlíží. Nejvyšší soud se problematikou promíjení zmeškaných lhůt v občanském soudním
řízení upravenou § 2 lex covid zabýval již v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, kde se vyjádřil k otázce, „zda je možné v rámci žádosti o
prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. posoudit jako omluvitelný
důvod omezení provozu činnosti kanceláře zástupce účastníka z důvodu vyhovění
opatřením vydaným v souvislosti s nouzovým stavem, který byl v České republice
vyhlášen“. Přijal a odůvodnil závěr, že personálně a organizačně omezený chod
advokátní kanceláře v době nouzového stavu nelze sám o sobě považovat za
omluvitelný důvod, který by spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který
by znemožnil či podstatně ztížil zástupci strany soudního řízení podat včas
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že se Nejvyšší soud
zaměřil na výklad ustanovení § 2 odst. 1 lex covid (zmeškáním lhůty pro podání
odvolání) není významná, neboť jazykovým výkladem uvedeného ustanovení nelze
dovodit nic jiného, než že zákonodárce předpokládá existenci omluvitelných
důvodů v případě odstavce 1) i odstavce 4) a že omluvitelné důvody v těchto
případech nelze rozlišovat. Z dosavadních závěrů Nejvyššího soudu lze v obecné
rovině dovodit, že ustanovení § 2 lex covid doplňuje okruh důvodů pro prominutí
zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, a
to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných
protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto
podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu,
tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii
koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně
ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný
důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., resp. § 114b o. s. ř. neobstál. Tehdy
lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje. Nejvyšší soud
zdůraznil, že soudy nemají přistupovat k prominutí zmeškání lhůty automaticky
toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v
každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho
zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů
„znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy
řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid)
mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit.
Opačný
přístup, který by samotné personální či organizační omezení chodu advokátní
kanceláře považoval za omluvitelný důvod k prominutí zmeškané lhůty, by narušil
právní jistotu ostatních účastníků řízení. Odvolací soud rozhodl v souladu s výše prezentovanými závěry Nejvyššího soudu,
jestliže uzavřel, že mimořádná opatření přijatá v souvislosti s epidemií sice
žalované a jejímu právnímu zástupci zkomplikovala do jisté míry možnost podat
kvalifikované vyjádření k žalobě, avšak zásadní dopad na jeho podání neměla. Žalovaná udělila svému právnímu zástupci procesní plnou moc k zastupování v
projednávané věci 5. 3. 2020, dva dny poté, kdy jí byla spolu s žalobou
doručena kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, a sedm dní před vyhlášením
nouzového stavu. Jak žalovaná, tak její právní zástupce mají zřízeny datové
schránky (do datové schránky žalované byla posléze doručena jak žaloba, tak
kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, přičemž právní zástupce žalované se do
své datové schránky v období od 12. 3. do 2. 4. 2020 téměř denně přihlašoval) a
mohli spolu komunikovat prostřednictvím e-mailu či telefonicky. Ačkoliv právní
zástupce žalované nepracoval v inkriminovaném období ze své kanceláře, nic mu,
ani žalované, nebránilo v tom, aby spolu projednali znění vyjádření k podané
žalobě a podali je v k tomu určené lhůtě. Nejvyšší soud doplňuje, že ve světle shora uvedených závěrů neobstojí námitka
zástupce žalované, že nemohl vypracovat vyjádření k žalobě proto, že její
jedinou kopii zanechal v narychlo opouštěné advokátní kanceláři. Právě proto,
že omezení chodu advokátní kanceláře nelze a priori považovat za omluvitelný
důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že v řízení nebyla tvrzena ani prokázána
objektivní nemožnost komunikace mezi žalovanou, jejím právním zástupcem a
příslušným soudem prvního stupně (a už vůbec ne nemožnost komunikace
zapříčiněná vyhlášením nouzového stavu nebo jiným protiepidemickým opatřením),
nelze přisvědčit zástupci žalované, že neměl možnost podat vyjádření k žalobě
včas. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu