33 Cdo 1857/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně I. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované M. G., zastoupené
advokátkou, o zaplacení 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 86/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 53 Co 435/2006-84, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007,
č. j. 53 Co 435/2006-84, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 15. června 2006, č. j. 5 C 86/2006-46, není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří
proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel,
je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud
vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím
soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004,
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp.
zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž námitky, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu
nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně výtky, že nevzal v
úvahu její dopis z 9. 11. 2005 a že vyjádřil pochybnosti o obsahu ujednání o
smluvní pokutě, aniž provedl, resp. doplnil potřebné dokazování. Jak již bylo
výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže
přípustnost dovolání v dané věci založit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalované, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v
tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s.
ř., neboť své rozhodnutí založil na závěru o nemožnosti započtení vzájemných
pohledávek, tedy změnil právní náhled na věc, aniž jí umožnil, aby se k němu
vyjádřila, popř. předložila nové důkazy, které z pohledu dosavadního náhledu
nebyly relevantní; porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a jeho rozhodnutí
je překvapivé.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení
je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu
procesního předpisu nesměřovaly, a nelze tak jimi založit přípustnost dovolání.
Navíc se sluší připomenout, že stěžejní pro právní posouzení dané věci byla
otázka, kterou soudy řešily jako otázku prejudiciální. Odvolací soud shodně
jako soud prvního stupně založil své rozhodnutí především na závěru, že
žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu a nemůže tudíž svou pohledávku z
titulu smluvní pokuty započíst proti pohledávce žalobkyně na vrácení části
kupní ceny. Pokud se teoreticky vyjadřoval k otázce možného zániku žalované
pohledávky započtením, činil tak pouze pro úplnost právního posouzení dané věci
a na těchto jeho úvahách jeho rozhodnutí nespočívá. Navíc dovolatelka
odvolacímu soudu podsouvá názor, který ve skutečnosti nedovodil. Odvolací soud
totiž ve svém rozhodnutí nevyjádřil názor, že žalovaná nemohla svou splatnou
pohledávku započíst na pohledávku nesplatnou; naopak konstatoval, že v
posuzovaném případě by nebylo započtení vzájemných pohledávek možné, neboť
žalovaná na splatnou pohledávku žalobkyně započetla svou pohledávku, která
nebyla v době jejího úkonu směřujícího k započtení ještě splatná. Tento názor
koresponduje se zákonem (§ 581 odst. 2 věta druhá obč. zák.) a není v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp.
zn. 32 Odo 1143/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 90/2006).
Způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihla
žalovaná pouze výhradami, že odvolací soud pochybil při výkladu kupní smlouvy,
v níž si účastnice ujednaly smluvní pokutu, dovodil-li, že žalované podle kupní
smlouvy nevzniklo proti žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty.
Již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, Nejvyšší soud
posuzoval případ, kdy vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl podle
smlouvy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti jedné ze smluvních
stran, tak na následné odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou, a dovodil,
že nárok na smluvní pokutu v takovém případě nevznikl, neboť měl (a mohl)
vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, přičemž
odstoupení od smlouvy má podle § 48 odst. 2 obč. zák. ten následek, že se
smlouva od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Navázal tím na svou předchozí judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne
31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaným v časopise Právní rozhledy č.
4/1999. I v posuzovaném případě je vznik nároku prodávající (žalované) na
smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč (článek II., bod 3 kupní smlouvy) a ve
výši 2,000.000,- Kč, tj. 50% z kupní ceny, kterou kupující (žalobkyně) uhradila
ke dni prodlení (článek II., bod 4, věta třetí kupní smlouvy) spojován teprve s
odstoupením od smlouvy („…v tom případě /tedy využije-li prodávající práva od
smlouvy odstoupit/ vzniká jí nárok na smluvní pokutu…“). Od závěrů, které
Nejvyšší soud dovodil ve věci sp. zn. 32 Odo 1113/2003, není důvodu odchylovat
se ani v posuzované věci. Protože odvolací soud zmiňované závěry respektoval,
nečiní závěr, na němž své rozhodnutí založil, toto rozhodnutí zásadně právně
významným.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady, které žalobkyně
vynaložila na sepis vyjádření k dovolání, nebyly s přihlédnutím k obsahu tohoto
podání shledány účelně vynaloženými. Vzata v úvahu přitom byla i skutečnost, že
kupní smlouva, z níž žalovaná dovozovala domnělý nárok na smluvní pokutu, byla
koncipována na hranici srozumitelnosti právě zástupcem žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu