33 Cdo 1861/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně Ampra a.s. se sídlem v Praze 9, Dr. Marodyho 5, identifikační číslo
25051946, zastoupené JUDr. Michaelem Víchem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Nám. Kinských 3, proti žalovanému M. S. (dříve S.), zastoupenému JUDr.
Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, o
zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 27 C 170/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co 441/2008-199, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co
441/2008-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím s
tím, že tuto částku si od ní žalovaný dne 1. 9. 2000 půjčil a půjčku ve
sjednané lhůtě nevrátil.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2008,
č. j. 27 C 170/2004-149, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do tří
dnů od právní moci rozsudku 950.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně
od 16. 11. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 25.
10. 2006, č. j. 27 C 170/2004-87, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne
18. 1. 2008, č. j. 14 Co 451/2007-129, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 14 Co
441/2008-199, změnil rozsudek soudu tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, o nákladech
řízení státu a o soudním poplatku z odvolání.
Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně půjčila žalovanému
dne 1. 9. 2000 částku 950.000,- Kč na pořízení družstevního bytu a on ji ve
sjednané lhůtě splatnosti, tj. do 15. 11. 2000 nevrátil, odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření půjčky, „když všechny důkazy ukazují
spíše na uzavření smlouvy komisionářské dle § 577 obch. zákoníku“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že jeho právní posouzení věci je nesprávné. Vadu řízení
spatřuje především v tom, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění
soudu prvního stupně, aniž sám zopakoval účastnické a svědecké výpovědi, z
nichž soud prvního stupně nepochybně čerpal. Dále odvolacímu soudu vytýká, že
ji nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř., v jakém rozsahu a proč hodlá rozsudek
soudu prvního stupně změnit a znemožnil jí skutkově a právně argumentovat ve
prospěch vlastního tvrzení. Připomíná, že soud prvního stupně v průběhu
vlekoucího se sporu svůj právní náhled na věc měnil a byl to právě odvolací
soud, kdo mu v rozhodnutí, jímž jeho v pořadí první rozsudek zrušil, vytkl, že
pokud měl jiný právní náhled na věc nežli žalobkyně, měl ji před zamítnutím
žaloby poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Ze strany soudu
prvního stupně se jí dostalo pouze formálního poučení, tento soud však uznal,
že ho „přesvědčila o své pravdě“. Odvolací soud nato uzavřel, že „přes poučení
ze strany soudu prvního stupně žádné další tvrzení ani důkazy nenabídla a v
řízení neprokázala uzavření smlouvy o půjčce, ani jiné konkrétní smlouvy“.
Žalobkyně má za to, že odvolací soud tímto postupem pochybil, neboť hodlal-li
rozsudek soudu prvního stupně změnit, byl povinen ji poučit v jakém rozsahu a
proč hodlá rozsudek změnit a vyzvat ji k „dotvrzení skutečností a důkazů“. Na
naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. usuzuje
dovolatelka z toho, že odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil v řízení
zjištěné skutečnosti. Je přesvědčena, že ačkoli listina z 1. 9. 2000 není
titulována jako smlouva o půjčce, dokazuje, jakou vůli smluvní strany při
jednání, při němž prokazatelně došlo k předání 950.000,- Kč, projevily a jakou
smlouvu uzavřely. Závěr odvolacího soudu, že byla uzavřena spíše komisionářská
smlouva, podle ní postrádá logiku a nemá oporu v provedeném dokazování. Z
uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. S rozhodnutím odvolacího
soudu je srozuměn, nesouhlasí však s jeho závěrem, že v řízení bylo prokázáno
předání peněz. Protože se v minulosti k této otázce již opakovaně vyjadřoval,
odkazuje na tato svá vyjádření. Je přesvědčen, že odvolací soud se řádně a
logicky vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy a hodnotil je v souladu
s § 132 o. s. ř. Připomíná, že vnitřně zcela konzistentní byla správně shledána
pouze jeho výpověď a výpověď svědkyně L., neboť statutární zástupce žalobkyně
svou výpověď soustavně měnil a upravoval podle aktuální potřeby. Zdůrazňuje, že
v trestním řízení byl obžaloby zproštěn a bylo prokázáno, že v tomto řízení
mluvil pravdu. Lichou shledává námitku, že odvolací soud zatížil řízení vadami
spočívajícími v tom, že žalobkyni se nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř. a
že nebyl dodržen postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla totiž
poučována soudem opakovaně a stěžejní důkazy odvolací soud zopakoval. Ačkoli
žalobkyně v dovolání uvádí, že uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., její argumentace svědčí spíše o uplatnění dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají jednak v tom, že odvolací
soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by
postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil, a dále v
absenci poučovací povinnosti. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
a může opakovat dokazování nebo je i doplnit. Tato zásada však neznamená, že by
se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,
zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů, účastníků řízení a
svědků. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 1.
2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod C 61, vyslovil
názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a
předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy
sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné
zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v rozhodném znění),
tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora
uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. V posuzované věci vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně s
žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce, na základě které předseda představenstva
žalobkyně V. K. předal žalovanému dne 1. 9. 2000 částku 950.000,- Kč na
„pořízení družstevního bytu“ a žalovaný se zavázal půjčku vrátit do 15. 11. 2000. Uvěřil tak skutkové verzi žalobkyně prezentované prostřednictvím výpovědi
V. K. s tím, že je podpořena výpověďmi svědkyň Z. O., jíž V. K. předložil
výdajový doklad k zaúčtování, a S. L., která - potvrzujíc přítomnost V. K. na
pracovišti žalovaného dne 1. 9. 2000 - uvedla, že žalovaný jí při odchodu z
kanceláře dal pokyn, aby na jím podepsaný list papíru dopsala text podle
diktátu V. K., jakož i listinnými důkazy, konkrétně výdajovým pokladním
dokladem z 1. 9. 2000, jednoduchým daňovým dokladem z 1. 9. 2000, účetním
deníkem žalobkyně a písemností označenou jako „Uznání dluhu dle § 558“, z níž
se mimo jiné podává, že „M. S., prohlašuje a uznává, že si dne 1. 9. 2000
půjčil částku 950.000,- Kč od společnosti AMPRA a.s. IČO 25051946… kterou jí do
15.11.2000 vrátí“. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že mu V. K. dne 1. 9. 2000 žádný finanční obnos nepředal (a žalobkyně tudíž ani nepůjčila) a že u
notáře JUDr. K. téhož dne složil ve prospěch údajných převodců členských práv v
družstvu částku 937.000,- Kč z peněz, které si vypůjčil od svých rodičů a od
jejich přítelkyně V. V. Výpověď žalovaného v daném řízení konfrontoval s údaji,
které žalovaný uváděl v trestním řízení, i s výpověďmi svědků Ch. S. (otce
žalovaného) a V. V., kteří měli žalovanému peníze na pořízení družstevního bytu
půjčit. Uzavřel, že údaje získané z trestního spisu a z výpovědí svědků S. a V. vylučují pravdivost obranného tvrzení žalovaného. Z obsahu trestního spisu
totiž vyplynulo, že žalovaný se dozvěděl o možnosti získat výhodně (tj. se
slevou cca 250.000,- Kč) členská práva k družstevnímu bytu od D. A. teprve v
týdnu od 28. 8. do 1. 9. 2000, resp. „někdy kolem 30. a 31. 8. 2000“ (viz. výpovědi žalovaného dne 15. 11. 2000 a dne 20. 4. 2001), následujícího dne po
podání informace si - doprovázen D. A. - v přítomnosti osob vydávajících se za
MUDr. D. a jejího bratra V. S. byt prohlédl a 1. 9. 2000 u notáře JUDr. K. složil 937.000,- Kč jako cenu za převod členských práv a povinností v družstvu. Svědek Ch. S.
vypověděl, že syn za ním přišel s tím, že chce koupit byt, a
proto mu ze svých peněz půjčil 400.000,- Kč a o 600.000,- Kč požádal paní V.,
která mu je předala v hotovosti v hospodě, kam si pro ně sám došel. Svědkyně V. V. pak uvedla, že o peníze byla otcem žalovaného žádána telefonicky asi týden
před tím, než mu je předala. Uvedené časové souvislosti vylučují, aby žalovaný
peníze, které 1. 9. 2000 složil do notářské úschovy, získal půjčkou od rodičů,
resp. od V. V. Za situace, kdy žalovaný v daném řízení tvrdil, že cenu za
převod členských práv v družstvu hradil ze svého, kdy podal proti notáři JUDr. J. K. žalobu o náhradu škody ve výši 935.000,- Kč a v trestním řízení uváděl,
že „osobně utrpěl jednáním pachatele škodu zhruba ve výši 1 mil. Kč“, uvěřil
soud prvního stupně výpovědi V. K., že částku 950.000,- Kč žalobkyně žalovanému
pouze nesvěřila k jí určenému účelu, nýbrž mu je půjčila. Tento závěr
neodporuje logickému myšlení; žalovaný dne 1. 9. 2000 prokazatelně složil do
notářské úschovy 937.000,- Kč, přičemž neprokázal, že si tuto částku půjčil od
rodičů, ani netvrdil, že ji získal jinak. Adekvátně nebrojil proti tomu, jakým
textem opatřil V. K. jím předem podepsaný list papíru, nepožadoval vydání,
případně zničení této písemnosti, ačkoli její obsah ho zavazoval k plnění
značně vysoké finanční částky, a z jeho výpovědí i chování vyplývá, že „ztrátu“
částky 937.000,- Kč, která skončila v rukách podvodníků, považuje za vlastní. Logicky se proto nabízí hodnotit tvrzení žalobkyně, že žalovanému peníze na byt
půjčila, jako pravdivé. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci soud
prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah ze smlouvy o půjčce
(§ 657 obč. zák.). Naproti tomu odvolací soud, který zopakoval pouze některé
listinné důkazy, konkrétně „Uznání dluhu dle § 558 obč. zák.“ ze dne 1. 9. 2000, další uznání dluhu sepsané JUDr. H. a část trestního spisu obsahující
jednu z výpovědí žalovaného (výpověď ze dne 20. 4. 2001), uzavřel, že „tvrzení
žalobkyně o uzavření půjčky neobstojí ve světle provedených důkazů“. Aniž
opakoval účastnické výpovědi, popř. výpovědi svědků, o něž opřel své skutkové
závěry soud prvního stupně, dospěl k závěru, že „všechny důkazy spíše ukazují
na uzavřené komisionářské smlouvy dle § 577 obch. zákoníku, neboť vztahy mezi
účastníky byly obchodní a předmětem činností byla zejména realitní činnost“. Tato úvaha však pomíjí údaje uváděné žalovaným v daném řízení a v trestním
řízení, z nichž se podává, že to byl on (nikoli žalobkyně), komu osoba, která
se vydávala za MUDr. D., podvodným jednáním způsobila škodu „zhruba 1 milion
Kč“. Odvolací soud nehodnotil všechny v řízení provedené důkazy ve vzájemných
souvislostech a postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými
je občanské soudní řízení ovládáno (při hodnocení důkazů účastnickými a
svědeckými výpověďmi totiž spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další
skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí -
nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání). Zatížil tak řízení vadou, která
mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
Jeho skutkové závěry navíc ignorují
vnitřní logické rozpory obranné skutkové verze žalovaného a podstatné rozpory v
jeho výpovědích. Lze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud změnil skutkový základ pro právní
posouzení věci, aniž by zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel
(tzn. aniž by dodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř.). Zatížil proto
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn
právem. Za této situace dovolací soud již nepovažoval za hospodárné zabývat se
další namítanou vadou řízení spočívající s porušení poučovací povinnosti soudu
a nehodnotil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu rovněž
uplatněného dovolacího důvodu, jímž bylo odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné,
resp. neúplné právní posouzení věci. Dovolací soud - aniž nařizoval jednání - rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta
prvá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.