33 Cdo 2000/2025-130
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně CREDITEX INVEST, s.r.o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 26170655, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem v Praze, Vinohradská 34/30, proti žalovanému F. Š., o 15 563,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 171/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2020, č. j. 25 Co 289/2020-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2020, č. j. 25 Co 289/2020-92, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2020, č. j. 11 C 171/2020-46, s výjimkou jeho vyhovujícího výroku I o věci samé a výroku IV o nedoplatku soudního poplatku, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 25 Co 289/2020-92, potvrdil zamítavý výrok o věci samé a nákladový výrok rozsudku ze dne 28. 7. 2020, č. j. 11 C 171/2020-46, jímž Okresní soud v Karových Varech (soud prvního stupně) zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 10 790,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 17. 6. 2020 do zaplacení, a úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 21 790,77 Kč od 16. 10. 2019 do 16. 6. 2020, a ohledně částky 4 772,18 Kč, rozhodl o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně (Kontex Trade International s.r.o.) distančním způsobem smlouvu o úvěru ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr do tří měsíců vrátit včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 084,27 Kč. Žalovaný uhradil pouze 4 000 Kč. Odvolací soud aproboval právní závěr soudu prvního stupně, že účastníky uzavřená úvěrová smlouva je neplatná „jako celek“ pro „nepřiměřenou výši ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru“, tudíž žalobkyni odepřel právní ochranu s odkazem na § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
4. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek práva hmotného i práva procesního, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu i od vlastní judikatury. Některé otázky „především hmotného práva“ v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny vůbec, a přitom měly být podle práva vyřešeny jinak, než jak je vyřešil odvolací soud. Dovolatelka předkládá k posouzení následující otázky: 1) Zda je za situace, kdy jsou úvěrové prostředky poskytnuty za pevně stanovenou úplatu, a to na velmi krátkou dobu, což zejména výrazně zkresluje výši RPSN a i výši roční úrokové míry, namístě posuzovat soulad takto sjednané výše úplaty – soudem zjištěné v procentní roční sazbě – v porovnání s tzv. obvyklým úrokem (ve smyslu § 1802 o. z.). 2) Zda lze ujednání o úrocích z úvěru, popř. o poplatcích za poskytnutí úvěru oddělit od ostatního obsahu úvěrové smlouvy, posoudí-li soud dané ujednání za neplatné a zda v takovém případě žalobkyni náleží vedle neuhrazené jistiny též úroky z úvěru v obvyklé výši. 3) Zda má odvolací soud povinnost se v odůvodnění svého rozsudku adekvátně a racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení a pokud se vůbec nezabýval námitkami žalobkyně (týkající se prodlení žalovaného), zda toto opomenutí představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
6. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
9. Nejprve je třeba poznamenat, že ač žalobkyně přípustnost dovolání zakládá na více důvodech (že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek práva hmotného i práva procesního, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu i od vlastní judikatury, dále že některé otázky „především hmotného práva“ v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny vůbec, a zároveň měly být podle práva vyřešeny jinak, než jak je vyřešil odvolací soud.), u otázek předložených k dovolacímu přezkumu namítá, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navíc požadavek dovolatelky, aby dovolací soud určitou právní otázku posoudil jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., podle něhož se lze domáhat, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nikoliv toho, aby určitou otázku posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
10. Výtky žalobkyně a k nim formulovaná otázka, zda lze ujednání o úrocích z úvěru, popř. o poplatcích za poskytnutí úvěru oddělit od ostatního obsahu úvěrové smlouvy, shledá-li soud takové ujednání neplatným, a zda žalobkyni náleží vedle neuhrazené jistiny též úroky z úvěru v obvyklé výši, směřují vůči správnosti právního závěru odvolacího soudu, který úvěrovou smlouvu shledal neplatnou z důvodu nepřiměřené výše odměny za poskytnutí úvěru. Při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.
11. Dovolání je důvodné.
12. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
13. Odvolací soud převzal skutkový stav (který dovolacímu přezkumu nepodléhá) zjištěný soudem prvního stupně, že žalobce dne 15. 7. 2019 distančním způsobem uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (Kontex Trade International s.r.o.) smlouvu o poskytnutí úvěru, jehož výše činila 15 000 Kč, který se zavázal vrátit i s odměnou ve výši 9 084,27 Kč do tří měsíců. Žalovaný vrátil pouze 4 000 Kč.
14. Soud prvního stupně shledal úvěrovou smlouvu jako celek neplatnou pro nepřiměřenou, resp. nemravnou výši ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, pročež bez dalšího dovodil, že jde o případ, kdy je na místě žalobkyni s odkazem na § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.) odepřít právní ochranu.
15. Odvolací soud uvedený závěr aproboval a doplnil tím, že úroková sazba úvěru činí 336 % a roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 1 753,54 %, sjednaný poplatek je nemravný a „soudní ochranu takovému jednání nelze přiznat“. Vzhledem k tomu, že jde o vztah spotřebitelský, je třeba ho podřídit příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Ujednání smlouvy je ujednáním znevýhodňujícím žalovaného (spotřebitele) a je tak ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. S poukazem na úpravu tzv. nepřiměřených ujednání (§ 1813 o. z.) odvolací soud dále uvedl, že výše odměny za poskytnutí úvěru je zcela nepřiměřená, neboť nekoresponduje s běžnou výší úroků (cca 15 až 20 % ročně) u bankami poskytovaných krátkodobých úvěrů například prostřednictvím kreditních karet. Pokud žalobkyně (pozn. dovolacího soudu: zjevně je míněna právní předchůdkyně žalobkyně) půjčila 15 000 Kč za 9 000 Kč, jedná se o odměnu za poskytnutí úvěru nepřiměřenou, která vede k neplatnosti smlouvy o poskytnutí úvěru.
16. Argumentace dovolatelky směřuje vůči správnosti závěru odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí založeno, zda vyšší než obvyklá výše úroku znamená neplatnost celé smlouvy. Této argumentaci lze přisvědčit potud, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval, ač se jí zabývat měl. Je třeba vycházet z toho, že úrokový právní vztah je vztahem vedlejším, jeho vznik a trvání je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním (nelze požadovat úroky z neplatné smlouvy). Pokud není smlouva platná, nevznikne z důvodu akcesorické povahy ani úroková povinnost.
Takto vyjádřená povaha obsahové oddělitelnosti na straně druhé znamená, že samotná neplatnost (neúčinnost) ujednání o úrocích nevede k neplatnosti smlouvy jako takové (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Jinak řečeno v případě neplatnosti celé úvěrové smlouvy (jak dovodil odvolací soud i v projednávané věci) platí, že právo na odměnu za poskytnutí úvěru (typicky úrok z úvěru), který má akcesorickou povahu k závazku hlavnímu, věřitel nemá. Potud rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Dovolací soud však nepovažuje za správnou úvahu odvolacího soudu, že jen sama okolnost, že výše odměny za poskytnutí úvěru podstatně převyšuje obvyklé úroky, znamená neplatnost celé smlouvy.
17. Odvolací soud, aniž se zabýval okolnostmi uzavírání úvěrové smlouvy, svou pozornost zaměřil toliko na samotnou výší sjednané odměny za poskytnutý úvěr, aby dovodil, že poplatek za poskytnutí úvěru z důvodu nepřiměřené výše přiznat nelze, resp. že jeho nepřiměřenost vede k neplatnosti (celé) úvěrové smlouvy. Odvolací soud však neuvedl, které zákonné ustanovení na uvedený právní závěr aplikoval a jakými úvahami k němu dospěl. Odvolací soud kromě závěru o neplatnosti celé úvěrové smlouvy učinil součástí svých úvah (s odkazem na § 1813 o.
z.) i závěr, že ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru je tzv. nepřiměřeným ujednáním. Přitom platí, že podle § 1815 o. z. se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jich spotřebitel dovolá, nadto dotyčná úprava neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (srov. § 1813 větu druhou o. z.). Již předchozí judikatura (k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku - dále jen „obč. zák.“) dovodila, že odporuje-li ujednání o nepřiměřené výši sjednaných úroků dobrým mravům, je takové ujednání podle § 39 obč. zák. neplatné, a že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Takovou situaci je třeba odlišit od případů tzv. lichevních smluv, u nichž je rozhodovací praxe ustálena v závěru, že o absolutně neplatnou lichevní smlouvu (§ 1796 o. z.) jde tehdy, pokud při jejím uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. V takových případech se nelze spokojit pouze se zjištěním, že sjednaná výše odměny či úroku je vyšší než obvyklá.
18. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním otevřené otázky není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou vyhovujícího výroku o věci samé a výroku o nedoplatku soudního poplatku, jež nabyly samostatně právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu