32 Cdo 3516/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Matco, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem
Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, PSČ 602 00, proti
žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, PSČ 500 02, o zaplacení částky 25.264,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C
57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 3. června 2008, č. j. 20 Co 536/2007-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2008,
č. j. 20 Co 536/2007-82, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. května 2007,
č. j. 11 C 57/2007-55, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25.264,- Kč
(výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 30% úroku z částky
24.079,- Kč od 16. února 2005 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 30% úrok z částky 24.079,- Kč od 16. února
2005 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování úrokovým lístkem č. 17/2001 právní
předchůdkyně žalobkyně - společnosti GE Capital Bank, a. s. (dále jen „banka“),
kterým byly vyhlášeny roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od 15. října
2001. Při posouzení věci vyšel ze závěru, že smlouva o povoleném debetu na
běžném účtu je svou podstatou smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Od doby poskytnutí peněžních
prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v
nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li
takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za
úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
Jestliže strany sjednají úroky vyšší než je přípustné podle zákona nebo na
základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné (§
502 odst. 1 obch. zák.). Podle článku 5 smlouvy o Flexikontu uzavřené 18. října
2001 mezi bankou a žalovaným (dále jen „smlouva“) je debetní zůstatek na běžném
účtu do výše povoleného limitu úročen sazbou „flexikreditu“, jejíž výši banka
uveřejňuje. Pokud debetní zůstatek překročí povolený limit, bude nepovolený
debetní zůstatek dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném
účtu, jejíž výši banka uveřejňuje (článek 6).
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo
1000/2004, odvolací soud uzavřel, že banka určila výši úrokové sazby z
nepovoleného debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného jednostranně, což je
„nepřípustné“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že i v případě
byl-li úrok sjednán neplatně, má banka právo na úrok obvyklý a jím je úrok
uveřejněný bankou (a tedy zjistitelný) v den uzavření smlouvy. Úroková sazba
pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu k tomuto dni činila 30%, což je
obvyklý úrok, požadovaný za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla
dlužníka v době uzavření smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyně
má právo požadovat úroky, a to úroky ve výši 30 %. Z toho, že úroky byly
sjednány, nepochybně vyplývá, že úmysl stran byl takový, aby výše úroků byla
smluvní. Chybí tak základní předpoklad pro přiznání úroků obvyklých. Byly-li
totiž úroky sjednány smluvně, nemá věřitel právo na úroky obvyklé, a to ani v
případě, že ujednání o výši úroků je neplatné. Dovolatel zpochybňuje rovněž
stanovení výše obvyklých úroků, když tvrdí, že odvolací soud měl vycházet z
výše úroků za běžné úvěry, nikoli z úroků požadovaných za nepovolený debetní
zůstatek.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm.
a) o. s. ř. a navrhuje je odmítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
K názoru žalobkyně, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé není přípustné s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
Nejvyšší soud uvádí, že otázkou přípustnosti dovolání, jsou-li předmětem
dovolacího řízení pouze úroky z prodlení požadované na dobu neurčitou, se
zabýval již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 13. října 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009, 31 Cdo 4368/2009. V něm dovodil,
že u úroků z prodlení požadovaných na dobu neurčitou (až „do zaplacení“) nelze
stanovit, jak vysokého peněžitého plnění se rozsudek odvolacího soudu týká, a
proto se u nich - bez zřetele k tomu, jaké předpokládané výše vskutku mohou
dosáhnout - omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm.
a) nemůže uplatnit. Tento závěr nepochybně platí i v případě, kdy předmětem
dovolacího řízení jsou úroky. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s.
ř.), dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat správnost právního
závěru odvolacího soudu, podle něhož uzavřeli-li účastníci smlouvy ujednání o
výši úroků neplatně, má věřitelka právo na obvyklé úroky.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) vyplývá, že od doby
poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve
sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na
základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit
obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka
v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné
podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši
nejvýše přípustné.
Z výše uvedených ustanovení zákona přímo vyplývá, že smlouva o úvěru nemůže být
sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy
o úvěru, je její podstatnou částí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto
nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen
platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně,
ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka
v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Ivana
Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv Obchodní zákoník, C. H.
Beck, 12. vydání, Praha 2009, s. 1085). Přitom již v rozsudku ze dne 10.
prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná
neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě
neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst.
1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu
(smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a
uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých
peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně právo na obvyklé úroky, je li
ujednání o úrocích z debetního zůstatku na běžném účtě ve smlouvě neplatné, je
s citovaným rozhodnutím v souladu.
Podle odůvodnění rozsudku však odvolací soud vyšel při určení úroku z
nepovoleného debetního zůstatku ve výši 30 % jen z úrokového lístku banky č.
17/2001. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k této otázce provedl další důkazy a
zjišťoval, jaká byla obvyklá výše úroků požadovaných za úvěry, které poskytují
banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, jak určuje ustanovení §
502 odst. 1 obch. zák. pro případ, nejsou-li úroky platně sjednány. Přitom
debetní zůstatek na běžném účtu, ať povolený nebo nepovolený, má podle ujednání
pod body 7 a 8 smlouvy povahu úvěru ve smyslu ustanovení § 497 obch. zák.; vždy
byl tento zůstatek veden na úvěrovém účtu a měl být úročen stejným úrokem.
Námitka dovolatele, že za obvyklé úroky z úvěru v době uzavření smlouvy nelze
považovat úroky ve výši 30 %, je proto důvodná.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková.
předsedkyně senátu