29 Cdo 4498/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně K., s. r. o., , zastoupené JUDr. L L., advokátkou, proti
žalované Ing. D. K., , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně T. spol. s r.
o., , zastoupené JUDr. M. Z., advokátem, , o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 41 Cm 44/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 8 Cmo 381/2006-143, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně.
Rozsudkem ze dne 6. září 2006, č. j. 41 Cm 44/2004-118, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové žalobu, kterou se žalobkyně (K., s. r. o.) domáhala vůči
žalované správkyni konkursní podstaty úpadkyně T.spol. s r. o. vyloučení ve
výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty
úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobě vyhověl.
Odvolací soud - vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního
stupně - dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o úvěru,
kterou dne 14. prosince 1998 uzavřela společnost K., s. r.
o. (jako věřitelka) s pozdější úpadkyní (jako dlužnicí), není neplatná jako
celek vzhledem ke sjednané výši úroků. Dále poukázal
na to, že společnost K. s. r. o. nabyla sporné nemovitosti od pozdější úpadkyně
na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 14.
prosince 1998 (s právními účinky vkladu k 6. květnu 1999) a že společnost K. s.
r. o. (jako prodávající) převedla nemovitosti kupní smlouvou ze 14. prosince
1999 na žalobkyni. Žalovaná tedy sepsala do konkursní podstaty majetek, k němuž
jí nesvědčilo žádné právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezhodnotil správně platnost
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a že ve světle závěrů
plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo
188/2005 (tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy číslo 9,
ročníku 2007, str. 336-339) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února
2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 15/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 15/2007“) šlo o
smlouvu uzavřenou v rozporu s účelem zákona, když jejím smyslem bylo neplatné
sjednání tzv. propadné zástavy.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úvěrová smlouva
byla případně neplatná jen v části týkající se smluvených úroků, akcentujíc
neoddělitelnost této části úvěrové smlouvy od ostatního obsahu smlouvy.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného
rozhodnutí za správné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném
do 31. prosince 2007 /dále též jen „ZKV“/ i občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) splnění
závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele /
zajišťovací převod práva/ (odstavec 1). Smlouva o zajišťovacím převodu práva
musí být uzavřena písemně (odstavec 2).
V otázce výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§ 553 obč. zák.)
sjednotil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi i rozhodovací praxi soudů
nižších stupňů rozsudkem velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu. V tomto rozsudku (na který v
podrobnostech odkazuje) formuloval Nejvyšší soud následující závěry:
1/ Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. se i bez
výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o
převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez
dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o
úplatný převod práva.
2/ Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat
jako fiduciární převod práva.
3/ Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak
se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku
věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí,
obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se
věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo
na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného
majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.
4/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve
které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti
zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně
splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost
k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné
pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v
takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového
chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí
jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek
dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny.
5/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání,
podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a
vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání
(jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s
plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na
vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení
pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době
použity užitky vzešlé ze zajištění.
6/ I v případě že se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického
práva stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale
zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem
předvídaným ve smlouvě), sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do
konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce; postup podle § 27 odst. 5 ZKV
nepřichází v úvahu. Zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku
do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na oddělené
uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu
majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci
nemůže.
V této věci zkoumaná smlouva o zajišťovacím převodu práva těmto judikatorním
závěrům odpovídá (zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem v ní byl
sjednán způsobem označeným pod bodem 5/), přičemž k vypořádání zajištění
způsobem předvídaným ve smlouvě (prodejem nemovitostí žalobkyni a zúčtováním
kupní ceny) došlo před prohlášením konkursu (konkurs byl prohlášen téměř 3 roky
poté).
Dovolání proto potud důvodné není.
Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.
Dle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“),
smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho
prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté
peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se dále podává, že od doby poskytnutí
peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši,
jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.
Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky
požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době
uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle
zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše
přípustné.
Na podporu argumentu, že úvěrová smlouva je pro neplatnost ujednání o úrocích
neplatná jako celek, cituje dovolatelka pasáž z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (tento rozsudek byl uveřejněn
v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2005, pod číslem 13), podle
které: „Je-li neplatné ujednání o výši úroků obsažené ve smlouvě o půjčce, z
povahy právního úkonu a ani z jeho obsahu nevyplývá, že by tuto část nebylo
možné oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Smlouva o půjčce je však neplatná
pouze v ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže oddělení této části od
ostatního obsahu smlouvy nebrání ani okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo.“.
K oddělitelnosti absolutně neplatné části právního úkonu dále cituje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001 (jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), který se
dovolává i starší judikatury, zejména rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR,
uveřejněného pod číslem 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
též jen „R 3/1981“).
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku se
od úpravy smlouvy o půjčce, jejímž výkladem se zabýval výše cit. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, významně liší již tím, že
ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. přiznává věřiteli právo požadovat úroky z
poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše v úvěrové
smlouvě sjednána. Zakotvuje ostatně (v poslední větě) výslovně i řešení situace
vzniklé tím, že strany sjednají v úvěrové smlouvě úroky vyšší než přípustné
podle zákona nebo na základě zákona.
Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou uzavřenou podle § 497
a násl. obch. zák. posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního
úkonu (úvěrové smlouvy), jež se týká úroků a odvolací soud tudíž nepochybil,
jestliže v tomto právním rámci uzavřel, že případná neplatnost ujednání o
úrocích (z příčin tvrzených dovolatelkou) nezpůsobuje v souzené věci neplatnost
úvěrové smlouvy jako celku. Tento jeho závěr odpovídá judikatorním východiskům
obsaženým k výkladu § 41 obč. zák. v již zmíněném R 3/1981 a neprotiví se ani
závěrům, jež u jiného typu smlouvy (smlouvy o půjčce) podal Nejvyšší soud v
rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
Dovolání proto ani v této části není důvodné.
Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224, § 142
odst. 1 zdůvodněn tím, že dovolání bylo zamítnuto, takže žalobkyni vzniklo
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci
sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle ustanovení § 8 a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 9.000,-Kč. Takto
určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku
4.500,-Kč, jelikož zástupkyně žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z
přidané hodnoty ve výši 912,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak
dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. prosince 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu