33 Cdo 2084/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horská 634, proti žalovaným 1) Ing. M. H., správkyni konkursní podstaty úpadkyně V. S., podnikající pod obchodním jménem „Vladimíra Sládková- Replica“, a 2) P. K., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad 226, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 63/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2008, č. j. 26 Co 293/2008-230, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč k rukám JUDr. Ludvíka Bergmanna advokáta se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad 226. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání, které obsahově [§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)] směřuje jen proti té části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2008, č. j. 26 Co 293/2008-230, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 7 C 63/2007-162, zamítající žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 24. 6. 2003 uzavřená mezi žalovanými je neplatná, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní v posouzení, zda má naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c) o. s. ř.; na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu přitom soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou, podle níž určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. V rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77, Nejvyšší soud vysvětlil, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Jelikož podmínka věcné legitimace k podání určovací žaloby se nekryje s podmínkou existence naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) o. s. ř. (není s ní totožná), nemůže (nezpochybněný) závěr odvolacího soudu, že žalobce je legitimován k podání určovací žaloby, sám o sobě postačovat k úvaze, že proto má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 6. 2003. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, je správný a pro řešení této otázky není možno připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.
s. ř. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.500,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.
s. ř.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.