USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců a) M. E. C., bytem XY, a b) F. E., bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Bärovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému M. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 989/7, o 259.512 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 47/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2022, č. j. 13 Co 146/2022-101, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.664 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jany Bärové, advokátky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 13 C 47/2020-60, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 259.512 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Plzni změnil rozhodnutí soudu prvního stupně jen tak, že přiznanou částku uložil žalovanému zaplatit z poloviny žalobkyni a z poloviny žalobci a náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 138.534,80 Kč oběma k rukám jejich advokátky; ve zbytku rozhodnutí potvrdil a žalobcům přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.119,60 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Smlouva o dílo, kterou uzavřela žalobkyně s V. K. (zastoupeným žalovaným), je neplatná (§ 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) a žalovaný je povinen vydat žalobcům přijatou zálohu na provedení díla (§ 2991 o. z.). I když žalovaný tvrdil, že na základě smlouvy plnil a sjednané práce provedl, námitku vzájemnosti ve smyslu § 2993 o. z. neuplatnil žádným procesně relevantním způsobem, tj. postupem podle občanského soudního řádu, a to přesto, že 2.
9. 2021 byl soudem při jednání upozorněn na to, že civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, tedy je plně na žalobci (případně žalovaném), zda a jaké nároky budou předmětem daného řízení. Soud z úřední činnosti neprovádí zjišťování materiální pravdy skutečného stavu věci. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které není přípustné. Žalobci se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnili a navrhli dovolání odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že 18. 2. 2017 uzavřela žalobkyně (objednatelka) s V. K. smlouvu, jíž se zhotovitel za sjednanou cenu ve výši 286.109 Kč zavázal vyměnit střešní krytinu, instalovat okapové svody a žlaby, opravit komín a provést další práce na rodinném domě v R.
Za zhotovitele jednal a smlouvu podepsal žalovaný. Na základě této smlouvy převedli žalobci na účet žalovaného zálohu 259.512 Kč. Dne 30. 6. 2017 žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo pro její podstatné porušení (nedokončení díla ve sjednaném termínu, existence velkého množství vad díla) a zhotovitele požádala o vrácení zálohy.
Žalobci proti zhotoviteli zahájili u Okresního soudu v Karlových Varech řízení vedené pod sp. zn. 18 C 267/2017, které soud usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. 18 C 267/2017-54, zastavil (žalobci vzali žalobu zpět pro zjevný nedostatek pasivní legitimace V. K., který jevil známky psychického onemocnění s poklesem všech psychických funkcí a nebyl tak schopen živnost vykonávat; veškerou činnost za něj prováděl žalovaný, který také vždy s žalobci jednal). V řízení bylo znaleckým posudkem MUDr. Petra Kaliny, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, prokázáno, že V.
K. v rozhodné době, tj. v době podpisu předmětné smlouvy, trpěl duševní poruchou, která byla diagnostikována jako alkoholová demence, v jejímž důsledku nebyl schopen uzavřít ani smlouvu o dílo s žalobkyní, ani dohodu o zastoupení s žalovaným. Námitky žalovaného, jimiž zpochybnil právní závěr o neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené s V. K. (absence dokazování, nedostatek podkladů pro odborný nález formulovaný ve znaleckém posudku), nevystihují dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o.
s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku – že zhotovitel byl způsobilý právně jednat –, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že V. K. v rozhodné době trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným k právnímu jednání, tedy k uzavření smlouvy o dílo i dohody o zastoupení; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o dostatečnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů.
O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Výtka, že nebyl soudem poučen o způsobu uplatnění vzájemného nároku vůči žalobcům, není formulací právní otázky, která by zakládala přípustnost dovolání; ostatně opak – jak vyplývá z obsahu spisu – je pravdou. Žalovaný jí namítl vadu řízení, k níž by dovolací soud (pokud by skutečně řízení zatěžovala) mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vytýkající odvolacímu soudu postup v rozporu s dobrými mravy, nezabýval-li se otázkou, jak byly získané prostředky žalovaným využity.
Pomíjí, že v režimu „nového“ občanského zákoníku (na rozdíl od předchozí úpravy v § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004, a ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 364/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2325/2013) je ponecháno výlučně na straně, vůči níž je nárok z bezdůvodného obohacení uplatňován, namítne-li vzájemnost plnění, tedy poukáže-li na to, že vymáhání její povinnosti vrátit, co na základě zdánlivého, neplatného či zrušeného právního titulu obdržela, je podmíněno tím, že i jí budou navráceny poskytnuté hodnoty, a to nejpozději současně se splněním její restituční povinnosti.
Uplatní-li žalovaný opodstatněnou námitku vzájemného plnění, promítne soud v případě shledání žalobou uplatněného nároku důvodným danou skutečnost do svého výroku. Bylo tedy jen a pouze na žalovaném, aby procesně regulérním způsobem svoji námitku uplatnil. Neučinil-li tak (jak zjistily soudy obou stupňů), nelze logicky vzato odvolacímu vytýkat, že se neexistující námitkou nezabýval. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu