33 Cdo 215/2022-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r.o., se sídlem Praha 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby 00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnice Kolín, a.s., nemocnice Středočeského kraje, se sídlem Kolín, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391, zastoupena JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Rubešova 162/8, 120 00, Praha 2, o zaplacení smluvního úroku z prodlení z částky 66 000 000 Kč a o 290 425 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2013, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, se zamítá.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-664, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni smluvní úrok z prodlení z částky 66 000 000 Kč ve výši 0,01 % denně od 21. 8. 2012 do 10. 1. 2020 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 290 425 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III. a IV.). Usnesením ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681, soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně ze dne 1.
10. 2020 na doplnění rozsudku ze dne 3. 9. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-664 o výrok, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 17 813 400 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního
stupně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl také návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Žalovaná tvrdila, že uhrazení částky přiznané žalobkyni odvolacím soudem by jí způsobilo významné komplikace při financování provozu nemocnice a poskytování zdravotní péče, když odvolacím soudem žalobkyni přiznaná částka představuje cca 25 % ročních nákladů na léčiva a distributoři léčiv zastavují jejich dodávky při nezaplacení ve lhůtě splatnosti. Nedostatek finančních prostředků by zkomplikoval provoz nemocnice i v dalších provozních oblastech, což by bylo zvláště citelné v situaci, kdy zdravotnické zařízení žalované je klíčové pro poskytování péče o covidové pacienty ve Středočeském kraji.
Výdaj ve prospěch žalobkyně by pro žalovanou představoval významnou újmu, zároveň by se odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nedotkl právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení. Žalovaná je tedy přesvědčena, že jsou naplněny důvody pro přiznání odkladného účinku dovolání. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“). Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 4/.
O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v daném případě splněn není, neboť podle obsahu spisu je úspěšnost dovolání nepravděpodobná. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatelky na odklad vykonatelnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Odvolací soud se zabýval námitkou týkající se neplatnosti kupní smlouvy s přihlédnutím k výši v ní sjednané ceny, a tím, zda výkon práv z (platné) smlouvy není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž závěry, jež k tomu učinil, nebyly dovoláním zpochybněny. Nebylo-li zpochybněno, že k datu rozhodování odvolacího soudu nebylo v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, nemohou se prosadit námitky dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda takové trestněprávní jednání mělo dopad na platnost uzavřené smlouvy.
K tvrzení, že po vydání napadeného rozsudku došlo k pravomocnému skončení dotyčného trestního řízení, dovolací soud přihlédnout nemohl (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Co se týče otázky závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu pro otázku platnosti smlouvy, platí závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 70/2011) zmíněné dovolacím soudem v této projednávané věci již v usnesení ze dne 20.
1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014, podle níž soud je v občanském soudním řízení vázán podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu. Kupříkladu jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné).
V již výše zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014, dovolací soud v nyní projednávané věci rovněž upozornil, že dovolatelkou tvrzená neplatnost kupní smlouvy, z níž žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky, není znakem skutkové podstaty trestných činů, pro které byla podána obžaloba a je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. Protože uvedené trestní řízení skončilo ve vztahu k namítanému jednání zprošťujícím rozhodnutím vůči jednateli žalobkyně, žalovaná nadále svou pozornost upřela na totožné jednání samotné žalobkyně, jež bylo předmětem obžaloby v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016.
Odvolací soud poukázal na to, že případná vázanost civilního soudu (až pravomocným) rozhodnutím soudu v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, vyplývá pouze z toho, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty daného trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, nicméně dovodil, že ani případné odsouzení žalobkyně nemůže mít do posouzení věci dopad, neboť vytýkaným jednáním žalobkyně nebyl nijak ovlivněn samotný obsah kupní smlouvy; tudíž uzavřel, že „i kdyby bylo v trestním řízení pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, podle výsledku dokazování v tomto řízení neměla tato okolnost žádný vliv na obsah či rozsah práv a povinností smlouvou sjednaných“.
Nejvyšší soud k tomu poznamenává následující. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že i pokud by bylo v dotyčném trestním řízení rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, pak toto její jednání naplňující znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, nečiní smlouvu neplatnou z důvodu „ovlivnění samotného jejího obsahu či rozsahu v ní sjednaných práv a povinností“, nicméně odvolací soud do svých úvah nezahrnul, že předmětem trestního řízení bylo jednání, jež se mělo týkat ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky (šlo o zajištění zadání a realizace veřejných zakázek), a to mimo jiné i u veřejné zakázky, která byla předmětem kupní smlouvy v projednávané věci.
Jde tedy i o to, zda ovlivnění průběhu výběrového řízení nebo jeho výsledku může vést k neplatnosti následně uzavřené smlouvy. V takovém případě by pro rozhodnutí soudu ve věci bylo významné řešení otázky, jaký má na platnost kupní smlouvy uzavřené v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek vliv (účastníkem tvrzená) okolnost, že mělo dojít k zajištění zadání veřejné zakázky žalované, která byla jako předem vybraný dodavatel zvýhodněna. V rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, a ze dne 10.
12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012). Jmenovitě například k dopadu porušení zákona č.
254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (srov. usnesení ze dne
16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1780/2010, či rozsudek ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, a usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011). V nyní projednávané věci mělo podle tvrzení žalované dojít poskytnutím úplatku k ovlivnění průběhu a výsledku zadávacího řízení, v důsledku čehož má žalovaná za to, že nemohlo dojít k uzavření platné kupní smlouvy. Kromě toho, že – jak již bylo konstatováno výše - odvolací soud vyšel ze zjištění, že k datu jeho rozhodování nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, úprava zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (srov. § 118 odst. 6 zákona) neplatnost smlouvy na plnění veřejné zakázky z důvodu nedodržení postupu podle tohoto zákona váže výlučně na rozhodnutí správního orgánu, který uloží zákaz jejího plnění.
Tudíž, aby bylo lze uzavřenou kupní smlouvu považovat za neplatnou z důvodu nedodržení postupu podle citovaného zákona (čímž se rozumí i jednání vedoucí k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky), musela by žalovaná tvrdit a prokázat splnění citované podmínky. V souvislosti s námitkami, že „soudy rezignovaly na širší posouzení relevantních okolností a na dodržení závazných procesních postupů charakterizujících spravedlivý proces“ a že „důsledkem rozhodnutí soudů je situace, ve které žalobkyně může pod ochranou soudů těžit ze své vlastní nepoctivosti“, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, a neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.
Dovolání tak v této části trpí vadou, kterou již nelze odstranit (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).