33 Cdo 215/2022-870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně HOSPIMED,
spol. s r.o., se sídlem Praha 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby
00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí
1070/19, proti žalované Oblastní nemocnice Kolín, a.s., nemocnice Středočeského
kraje, se sídlem Kolín, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391,
zastoupena JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Rubešova
162/8, 120 00, Praha 2, o zaplacení smluvního úroku z prodlení z částky 66 000
000 Kč a o 290 425 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm
48/2013, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, takto:
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, se zamítá.
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9.
2020, č. j. 56 Cm 48/2013-664, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
smluvní úrok z prodlení z částky 66 000 000 Kč ve výši 0,01 % denně od 21. 8.
2012 do 10. 1. 2020 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 290 425 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu
(výrok III. a IV.). Usnesením ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681, soud
prvního stupně zamítl návrh žalobkyně ze dne 1. 10. 2020 na doplnění rozsudku
ze dne 3. 9. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-664 o výrok, kterým by byla žalované
uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku zákonný úrok z
prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 17 813 400 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021,
č. j. 4 Cmo 183/2020-808, 4 Cmo 184/2020, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního
stupně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 56 Cm 48/2013-681; současně rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl
také návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Žalovaná tvrdila, že uhrazení
částky přiznané žalobkyni odvolacím soudem by jí způsobilo významné komplikace
při financování provozu nemocnice a poskytování zdravotní péče, když odvolacím
soudem žalobkyni přiznaná částka představuje cca 25 % ročních nákladů na léčiva
a distributoři léčiv zastavují jejich dodávky při nezaplacení ve lhůtě
splatnosti. Nedostatek finančních prostředků by zkomplikoval provoz nemocnice i
v dalších provozních oblastech, což by bylo zvláště citelné v situaci, kdy
zdravotnické zařízení žalované je klíčové pro poskytování péče o covidové
pacienty ve Středočeském kraji. Výdaj ve prospěch žalobkyně by pro žalovanou
představoval významnou újmu, zároveň by se odklad vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu nedotkl právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení. Žalovaná je tedy přesvědčena, že jsou naplněny důvody pro přiznání odkladného
účinku dovolání. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a)
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo
exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného
rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se
odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl,
že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše
citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud
odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které
musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí
nebo zahájit (případně nařídit) exekuci,
3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku)
rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné,
5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne
se právních poměrů tzv. „třetí osoby“). Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v
této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 4/.
O tom, že
dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní
poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu
rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné
důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru
o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v daném
případě splněn není, neboť podle obsahu spisu je úspěšnost dovolání
nepravděpodobná. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatelky na odklad
vykonatelnosti zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Odvolací soud se zabýval námitkou týkající se
neplatnosti kupní smlouvy s přihlédnutím k výši v ní sjednané ceny, a tím, zda
výkon práv z (platné) smlouvy není v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku, přičemž závěry, jež k tomu učinil, nebyly dovoláním zpochybněny. Nebylo-li zpochybněno, že k datu rozhodování odvolacího soudu nebylo v trestním
řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016 pravomocně
rozhodnuto o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, nemohou se
prosadit námitky dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda takové
trestněprávní jednání mělo dopad na platnost uzavřené smlouvy. K tvrzení, že po
vydání napadeného rozsudku došlo k pravomocnému skončení dotyčného trestního
řízení, dovolací soud přihlédnout nemohl (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Co se týče otázky závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu
pro otázku platnosti smlouvy, platí závěry ustálené judikatury (srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod číslem 70/2011) zmíněné dovolacím soudem v této
projednávané věci již v usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014,
podle níž soud je v občanském soudním řízení vázán podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a
kdo ho spáchal. Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak
je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň
okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu. Kupříkladu jednání
naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §
250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ani podle ustanovení § 39 obč. zák. jen
proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání
podvodné). V již výše zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3012/2014,
dovolací soud v nyní projednávané věci rovněž upozornil, že dovolatelkou
tvrzená neplatnost kupní smlouvy, z níž žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení
žalované částky, není znakem skutkové podstaty trestných činů, pro které byla
podána obžaloba a je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013. Protože uvedené trestní řízení skončilo ve vztahu k namítanému
jednání zprošťujícím rozhodnutím vůči jednateli žalobkyně, žalovaná nadále svou
pozornost upřela na totožné jednání samotné žalobkyně, jež bylo předmětem
obžaloby v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T
42/2016.
Odvolací soud poukázal na to, že případná vázanost civilního soudu (až
pravomocným) rozhodnutím soudu v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin
a kdo ho spáchal, vyplývá pouze z toho, do jaké míry jsou znaky skutkové
podstaty daného trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí
soudu v občanském soudním řízení, nicméně dovodil, že ani případné odsouzení
žalobkyně nemůže mít do posouzení věci dopad, neboť vytýkaným jednáním
žalobkyně nebyl nijak ovlivněn samotný obsah kupní smlouvy; tudíž uzavřel, že
„i kdyby bylo v trestním řízení pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně poskytla
úplatek k získání veřejné zakázky, podle výsledku dokazování v tomto řízení
neměla tato okolnost žádný vliv na obsah či rozsah práv a povinností smlouvou
sjednaných“. Nejvyšší soud k tomu poznamenává následující. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že i pokud by bylo v dotyčném trestním řízení
rozhodnuto, že žalobkyně poskytla úplatek k získání veřejné zakázky, pak toto
její jednání naplňující znaky skutkové podstaty zločinu podplácení podle § 332
odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, nečiní smlouvu neplatnou
z důvodu „ovlivnění samotného jejího obsahu či rozsahu v ní sjednaných práv a
povinností“, nicméně odvolací soud do svých úvah nezahrnul, že předmětem
trestního řízení bylo jednání, jež se mělo týkat ovlivnění výběru nejvhodnější
nabídky (šlo o zajištění zadání a realizace veřejných zakázek), a to mimo jiné
i u veřejné zakázky, která byla předmětem kupní smlouvy v projednávané věci. Jde tedy i o to, zda ovlivnění průběhu výběrového řízení nebo jeho výsledku
může vést k neplatnosti následně uzavřené smlouvy. V takovém případě by pro rozhodnutí soudu ve věci bylo významné řešení otázky,
jaký má na platnost kupní smlouvy uzavřené v režimu zákona o zadávání veřejných
zakázek vliv (účastníkem tvrzená) okolnost, že mělo dojít k zajištění zadání
veřejné zakázky žalované, která byla jako předem vybraný dodavatel zvýhodněna. V rozsudcích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, a ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 218/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel
chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve
zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi
upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních
úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší
soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního
úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák., nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel
zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních
sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel
zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012). Jmenovitě
například k dopadu porušení zákona č.
254/2004 Sb., o omezení plateb v
hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů
pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je
omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh,
zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony,
a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s
neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního
deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (srov. usnesení ze dne
16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1780/2010, či rozsudek ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, a usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011). V nyní projednávané věci mělo podle tvrzení žalované dojít poskytnutím úplatku
k ovlivnění průběhu a výsledku zadávacího řízení, v důsledku čehož má žalovaná
za to, že nemohlo dojít k uzavření platné kupní smlouvy. Kromě toho, že – jak již bylo konstatováno výše - odvolací soud vyšel ze
zjištění, že k datu jeho rozhodování nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že byl
spáchán trestný čin a kdo ho spáchal, úprava zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, v rozhodném znění (srov. § 118 odst. 6 zákona) neplatnost
smlouvy na plnění veřejné zakázky z důvodu nedodržení postupu podle tohoto
zákona váže výlučně na rozhodnutí správního orgánu, který uloží zákaz jejího
plnění. Tudíž, aby bylo lze uzavřenou kupní smlouvu považovat za neplatnou z
důvodu nedodržení postupu podle citovaného zákona (čímž se rozumí i jednání
vedoucí k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky), musela by žalovaná tvrdit a
prokázat splnění citované podmínky. V souvislosti s námitkami, že „soudy rezignovaly na širší posouzení
relevantních okolností a na dodržení závazných procesních postupů
charakterizujících spravedlivý proces“ a že „důsledkem rozhodnutí soudů je
situace, ve které žalobkyně může pod ochranou soudů těžit ze své vlastní
nepoctivosti“, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního
práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, a neuvádí, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Dovolání tak v této části trpí
vadou, kterou již nelze odstranit (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).