USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce Mgr. Michala Krčmy, se sídlem Praha 1 - Nové Město, Navrátilova 675/3, identifikační číslo osoby 713 48 204, zastoupeného Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou se sídlem Praha 1 - Nové Město, Navrátilova 675/3, proti žalované K. M. Š., o zaplacení 129 422,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 314/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2024, č. j. 72 Co 58/2024-63, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 12. 10. 2023, č. j. 27 C 314/2022-50, uložil žalované zaplatit žalobci 129 422,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 24. 6. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 72 Co 58/2024-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Vyšel ze zjištění, že soud prvního stupně elektronickým platebním rozkazem ze dne 6.
9. 2022, č.j. EPR 242332/2022-6, zcela vyhověl návrhu žalobce, který požadoval zaplacení odměny za právní zastupování žalované v dědickém řízení po jejím zemřelém manželovi, sestávající ze 6 úkonů právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), po 20 988 Kč, k nimž náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč a 21 % DPH, při zohlednění již zaplacené zálohy. Žalovaná se v odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a dále v podání ze dne 18.
5. 2023 vyjádřila ve věci samé, když uvedla, že nárok uplatněný v návrhu neuznává, neboť s žalobcem byla domluvena na odměně za poskytnuté právní služby ve výši 2 500 Kč za hodinu a s ohledem na rozsah poskytnutých služeb by měl být nárok žalobce zcela uspokojen ze zálohy ve výši 24 200 Kč, kterou zaplatila. Podrobně popsala okolnosti vzniku smluvního vztahu mezi účastníky i průběh a kvalitu právního zastoupení žalobcem, označila důkazy k prokázání svých tvrzení. První jednání ve věci bylo soudem prvního stupně nařízeno na 13.
7. 2023, žalovaná byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána a byla poučena o následcích nedostavení se. Dne 11. 7. 2023 zástupce žalované požádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů žalované (špatný psychický stav v důsledku předoperačních onkologických vyšetření znemožňující účast u jednání) a z důvodu svého pobytu v zahraničí. Zástupce žalované byl soudem prvního stupně vyzván (ve lhůtě 2 dnů) k osvědčení skutečností tvrzených v žádosti o odročení jednání a poučen, že pokud osvědčena nebudou, soud žádosti o odročení nevyhoví.
Následně bylo jednání odročeno (vyrozumění o odročení bylo zástupcům účastníků doručeno dne 12. 7. 2024) na 12. 10. 2024 ve 13.00 hod, žalovaná ani její zástupce se k odročenému jednání bez omluvy nedostavili, žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a soud prvního stupně jeho návrhu vyhověl. Dne 13. 10. 2024 zástupce žalované omluvil svoji neúčast u odročeného jednání s odůvodněním, že si nesprávně poznamenal jeho termín (místo 12. 10. 2024 se domníval, že se koná 13. 10. 2024, kdy se také k soudu prvního stupně dostavil).
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. Zohlednil, že žalovaná nebyla v řízení nečinná, proti elektronickému platebnímu rozkazu podala včasný odpor, ve věci se opakovaně a podrobně písemně vyjádřila a vznesla relevantní obranu proti uplatněnému nároku.
Soud prvního stupně tudíž nepostupoval uvážlivě a zdrženlivě (jak mu ukládá judikatura Ústavního soudu), neboť v posuzovaném případě bylo vynesení kontumačního rozsudku v rozporu s jeho účelem ale i s účelem civilního procesu, žalované tudíž nelze přičítat nečinnost a nezájem aktivně se podílet na soudním procesu, ani úmysl soudní řízení protahovat, neboť vznesla relevantní obranu proti uplatněnému nároku a projevila zájem aktivně se účastnit soudního řízení. Odvolací soud měl dále za to, že i vyrozumění o odročení jednání (vzor 48 o. s. ř.) musí obsahovat poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání v případě nedostavení se k odročenému jednání (jako předpoklad vydání rozsudku pro zmeškání), což se v posuzovaném případě nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť je přesvědčen, že odvolací soud se při posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při řešení otázky, zda předchozí procesní aktivita žalované vylučuje vydání tohoto rozsudku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 976/2019, ze dne 21. 8. 2018, č.j. 26 Cdo 2007/2018). Rovněž v otázce, zda musí vyrozumění o odročení jednání obsahovat poučení o následcích nedostavení se k odročenému jednání v podobě možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4085/2016, obsahující odkaz na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 3 2015, sp. zn. 8 Co 576/2015, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2015. Dále namítá, že žalovaná ani její zástupce důvody uvedené v žádosti o odročení jednání nedoložili, přestože k tomu byli soudem prvního stupně vyzváni, k odročenému jednání soudu se nedostavili, svou neúčast včas neomluvili. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na svůj věk (75 let) i na věk obecného zmocněnce (77 let), připustila omyl na své straně týkající se termínu odročeného jednání (záměna 12. 10. za 13. 10. 2024, první jednání bylo nařízeno na 13. 7. 2024). S dovoláním nesouhlasila, neboť pokud by mu dovolací soud vyhověl, byla by vážně poškozena na svých právech a bylo by jí upřeno právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. V soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat (viz pojem „může“ uvedený v § 153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem. Jde o zákonem povolenou tzv. volnou úvahu, žalobce nemá na vydání rozsudku pro zmeškání právní nárok (srov. Drápal, L.
§ 153b In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1049-1058 s. nebo Hrnčiřík, V. § 153b In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12). Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor, podle něhož soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, jakým způsobem, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5128/2015 nebo ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2055/2022, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 3503/22). Obdobný právní názor zaujal ve své početné judikatuře i Ústavní soud (např. nálezy ze dne 10.
3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). V nich mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat.
Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být proto posuzovány uvážlivě a zdrženlivě; ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě. Dovolateli lze přisvědčit, že z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, nebo jeho rozsudky ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2007/2018), a že zmíněný závěr je podpořen též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III.
ÚS 370/98, v němž se uvádí, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno; i když uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, jsou jeho závěry aplikovatelné i nyní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 98/2012). Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu takto vymezila prostor pro volnou úvahu soudu, zda lze za situace, kdy se řádně předvolaný žalovaný bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo, vydat rozsudek pro zmeškání, či nikoliv. Konečné posouzení se bude odvíjet od individuálních okolností konkrétního případu, vždy však musí mít základ v úvaze, zda dosavadní procesní aktivita žalovaného odůvodňuje rozhodnutí věci jen na základě skutkových tvrzení žalobce na úkor zásady (vyjádřené ve shora uvedené nálezové judikatuře), podle které prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat.
V posuzovaném případě se odvolací soud všemi uvedenými hledisky řídil a při vědomí, že není povinností soudu rozhodnout rozsudkem pro zmeškání vždy, když nastane situace předvídaná § 153b odst. 1 o. s. ř., neshledal postup podle tohoto ustanovení vhodným právě s přihlédnutím k dosavadní procesní aktivitě žalované a při zohlednění povahy sporu. Úvahy odvolacího soudu neshledal dovolací soud nepřiměřenými, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolací soud se (pro nadbytečnost) již nezabýval další dovolací námitkou týkající se významu absence poučení o následcích nedostavení se k jednání ve vyrozumění o odročení jednání, neboť touto námitkou dovolatel zpochybňoval
závěr odvolacího soudu, který nebyl pro právní posouzení věci určující (závěr o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání byl primárně založen na procesní aktivitě žalované před nařízením jednání), a který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl jen jako „argument navíc“ a jejíž řešení ani není (s ohledem na výše uvedené) schopno závěr o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu