33 Cdo 2191/2024-962
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně AGENTURA ZVONEK CZ s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330 (identifikační číslo 262 27 967), zastoupené Mgr. Zdeňkem Mikulášem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované Antilia Servis s.r.o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2022/125 (identifikační číslo 053 77 854), zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o 1 532 233,43 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 150/2020, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 361/2023-921, se zamítá.
žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VI.).
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud částečně změnil výroky II. a III. (ve výroku II. změnil místo plnění, ve výroku III. nepřiznal žalobkyni smluvní pokutu do budoucna, tj. od 21. 3. 2024 do zaplacení), jinak je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že jí hrozí závažná újma představovaná možným dopadem výkonu rozhodnutí do jejích poměrů. V současné době totiž jistina včetně příslušenství, smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení činí částku přesahující několik milionů korun českých. To značně překračuje současné možnosti žalované, a proto by uspokojení pohledávky musela řešit úvěrovým financováním při vysokém úroku.
Nadto, vůči žalované je pro vymožení jistiny s úroky z prodlení a náklady řízení již zahájeno exekuční řízení – celková vymáhaná částka je tak navýšena o další náklady spojené s exekučním řízením a současně je žalovaná omezena v dispozici se svým majetkem. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“). Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad pod bodem 4/. O tom, že dovolání bude pravděpodobně úspěšné, lze hovořit tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Uvedený předpoklad však v daném případě splněn není, neboť podle obsahu spisu je nepravděpodobné, že dovolání bude úspěšné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastníci právního jednání neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). Vyšel-li v posuzované věci odvolací soud z toho, že v rámci kontraktačního procesu sice žalovaná navrhovala, aby se výše provize žalobkyně odvíjela od cen pozemků uvedených v příloze č. 5, v konečné podobě smlouvy se však tento návrh neodrazil a strany se domluvily na tom, že provize (základní) se bude odvíjet od základní kupní ceny (1 400 Kč/m2), nijak při svém výkladu nepochybil a judikaturu dovolacího soudu plně respektoval.
Námitkou „Pochybení při posuzování předpokladů započtení“ dovolatelka nenapadá přímo názor odvolacího soudu, že aktivní pohledávka, jež je obsahem kompenzační námitky, je pohledávkou nejistou a neurčitou, jejíž dokazování přesahuje rámec probíhajícího řízení, ale závěr, že uplatněná kompenzační námitka nevyplývá ze stejného závazkového vztahu mezi účastnicemi řízení, z něhož žalobkyně dovozuje svůj žalobou uplatněný nárok. Tvrdí, že obě pohledávky vznikly z téhož vztahu (vzájemná spolupráce v souvislosti s developerským projektem), a proto (slovy rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021) „odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly započitatelné“. Podstatou uplatněné námitky tedy je otázka, zda pohledávka z titulu úhrady provize ujednané smlouvou a pohledávka, jíž žalovaná navrhla k započtení, jsou pohledávkami ze stejného právního vztahu, neboť – jak uvádí Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí – „výklad § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 o. z.), vychází-li proto obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu) …, lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím § 1987 odst. 2 o.
z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka 'nejistá nebo neurčitá' ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní“. Z teorie práva plyne, že právním vztahem je společenský vztah minimálně dvou subjektů, který je upraven právními normami a v němž mají tyto subjekty vzájemná práva a povinnosti. Rozhodujícím pro jeho určení a odlišení od právních vztahů jiných je jeho objekt, tedy to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Dělíme jej na primární (lidské jednání) a sekundární (předmět).
Žalobou uplatněné právo na zaplacení provize žalobkyně dovodila ze smlouvy, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje určených pozemků. Oproti tomu žalovaná svoji pohledávku (podíl na nákladech za vybudování ZTV), kterou navrhla k započtení proti uplatněnému nároku, opírá o smlouvu z 13. 6.
2008 týkající se spolupráce účastnic v lokalitě Višňový sad v obci Březnice za účelem vytvoření možnosti výstavby rodinných domů (smlouva byla uzavřena mezi obcí Březnice a společnostmi INV Plan s. r. o., VS Domy a. s. a žalobkyní; žalovaná se stranou smlouvy stala poté, co byla do daného developerského projektu přibrána, resp. poté, co v dodatku č. 5 z 3. 1. 2017 společnosti Višňový sad s. r. o. a VS Domy a. s. svá práva a povinnosti ze smlouvy na žalovanou postoupily). Je pravdou, jak tvrdí žalovaná, že obě smlouvy spolu souvisí - pozemky, jichž se týkalo zprostředkování prodeje byly týmiž pozemky, na nichž byly vybudovány ZTV hrazené žalovanou.
Nicméně o stejný právní vztah nejde (jak správně uzavřely soudy v předchozím řízení), neboť uplatněné pohledávky plynou každá z jiného právního vztahu, s rozdílným skutkovým základem, jiným předmětem. Závěr, že z důvodu rozdílných právních vztahů nelze na daný případ použít výjimku z aplikace § 1987 odst. 2 o. z. a k neurčitosti a nejistotě započítávané pohledávky nepřihlédnout, je správný a s citovanou judikaturou souladný. Shledaly-li tedy soudy, že započítávaná pohledávka je nejistá a neurčitá, a dokazování o ní přesahuje rámec probíhajícího řízení, nebylo možné ji proti uplatněnému nároku jako obranu použít.
Námitkami tzv. opomenutých důkazů a nedostatečného poučení dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Dovolací soud přesto zdůrazňuje, že se odvolací soud zabýval četnými prohlášeními J.
Ř. a R. O. i lékařským potvrzením J. Ř. (viz body 38, 48, 49 odůvodnění). Nadto platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají v projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2172/14, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014). Jestliže soud neshledá, že určitý důkaz může mít relevantní význam pro některou z podstatných otázek a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o opomenutí důkazů. Ze spisu se rovněž podává, že žalovaná byla, a to dokonce opakovaně, soudy poučena podle § 118a o. s. ř. (např. na jednáních 1. 11. 2021 a 31. 8. 2022). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 4. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu