33 Cdo 2193/2024-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně J. Ž., zastoupené Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 142/88, proti žalované V. H., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, o zaplacení 52 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 C 59/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 4. 2024, č. j. 22 Co 38/2024-53, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.210,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lukáše Trefila, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 22 Co 38/2024-53, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 12. 10. 2023, č. j. 3 C 59/2023-22, kterým Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 52 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 3. 2023 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 20. 7. 2023 vydal Okresní soud ve Svitavách platební rozkaz č. j. 3 C 59/2023-16, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 52 000 Kč s příslušenstvím, a současně ji vyzval, aby v případě, že podá odpor proti platebnímu rozkazu, se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřila k žalobě tak, že vylíčí rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označí důkazy k prokázání svých tvrzení. Ze spisu vyplývá, že žalovaná byla rovněž poučena, že podá-li včasný odpor a bez vážného důvodu se ve věci samé včas písemně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř. Platební rozkaz byl žalované doručen do vlastních rukou 8. 8. 2023 a 11. 8. 2023 byl Okresnímu soudu ve Svitavách doručen odpor žalované proti platebnímu rozkazu obsahující text: „Platební rozkaz neuznávám, a to jako celek a podávám si proti němu odpor. Podaná žaloba nemá oporu v reálném v běhu událostí, které jsou předmětem sporu.
Odůvodnění odporu zašlu soudu poté, co si zajistím právní zastoupení advokátem“. Žádné další písemné vyjádření nebylo soudu v určené lhůtě, resp. do 12. 10. 2023, kdy rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání, doručeno. Tvrzení žalované, že jejímu právnímu zástupci se nepodařilo odeslat vyjádření k žalobě prostřednictvím datové schránky, a proto ho odeslal poštou (formou obyčejné zásilky, která se ve spise nenachází), odvolací soud neuvěřil. Uzavřel, že v situaci, kdy žalovaná nedoplnila odpor proti platebnímu rozkazu o vylíčení rozhodných skutečností, na nichž staví svoji obranu, povaha věci ani okolnosti případu vydání platebního rozkazu s výzvou podle § 114b o.
s. ř. nebránily a žalobkyně v žalobě řádně vylíčila důvod jejího podání (resp. z žalobního tvrzení a připojených listin mohl soud dospět k závěru, že uplatněný nárok je oprávněný), soud prvního stupně nepochybil, vydal-li podle § 153a odst. 3 o. s. ř. za užití § 114b odst. 5 o. s. ř. rozsudek pro uznání. Akcentoval, že z postupu žalované (jejíž aktivita spočívala pouze v podání nezdůvodněného odporu) nevyplývá, že by se chovala k žalobě jinak než lhostejně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž – při rekapitulaci průběhu řízení – namítla, že „rozsudek soudu prvního stupně je koncipován jako rozsudek pro uznání, což nemůže být pravda, protože žádný dluh neuznala“, naopak, proti platebnímu rozkazu podala odpor. Je přesvědčena, že „bez výslovného souhlasu není možné z žádného ustanovení zákona dovodit, že uznala svůj tzv. dluh“. Akcentuje, že principem spravedlivého procesu je právo na veřejné projednání věci a upozorňuje na stanovisko, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k použití § 114b o.
s. ř. Prosazuje, že v řízení nebyla pasivní, ani nečinila obstrukce, chce se domoci svého práva a poukázat na to, že žalobkyně zneužívala její pohostinnosti a manipulovala s ní. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání žalované jako nepřípustné a zjevně nedůvodné odmítnout. Oba soudy rozhodly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejichž rozhodnutí odvolací soud v rozsudku odkázal.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není totiž úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Formulace, že „dovolání je přípustné pro ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., když je rozdílně přistupováno k výkladu hmotného práva a skutečný stav věci nebyl a stále není zjištěn, a navíc v řízení samotném proto nebyly ani vytvořeny podmínky a nebyl zájem a ochota je vytvořit“, shora uvedené postuláty vymezení přípustnosti nesplňuje, je konfúzní a je v ní odkazováno na neexistující zákonné ustanovení. Z obsahu dovolání však lze celkem spolehlivě dovodit, že na jeho přípustnost dovolatelka usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud při řešení otázky splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání odchýlil od (v hrubých rysech) nastíněné judikatury Ústavního soudu, která „vyžaduje ve vztahu k § 114b o.
s. ř. přistupovat restriktivně a uvážlivě“. Žalovaná je přesvědčena, že nebyla k podání žalobkyně ani pasivní, ani nečinila žádných obstrukcí, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu by nemělo obstát proto, že nedala souhlas k jednání bez své účasti a dluh vůči žalobkyni neuznala. Dovolání není přípustné.
Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má- li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).
Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o.
s. ř.), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas ve věci nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování).
Žalovaný nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí ale uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch; vyjádření tak nemůže být toliko obecné a vágní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, a ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2018).
Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže nic změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
11. 2006, sp. zn. III ÚS 91/06, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006). Rozhodnou okolností pro vznik fikce uznání tak není otázka, zda se žalovaný vyjádřil před nebo po vydání samotného rozsudku, nýbrž to, zda se vyjádřil ve lhůtě stanovené podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
Fikcí uznání nároku uplatněného žalobou vedoucí k vydání rozsudku pro uznání je sankcionována pasivita žalovaného, kdy je buď zcela pasivní a na kvalifikovanou výzvu soudu se nevyjádří vůbec, anebo je aktivní jen minimálně a přistoupí toliko k vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje, tudíž v obou případech je zřejmé, že nemá zájem (zřetelně jej nevyjádří) aktivně se podílet na včasném projednání věci a vyřešení sporu. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl – projednání věci bez zbytečných průtahů –, který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl.
38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod); v souladu s tímto cílem není možnost žalovaného prodlužovat řízení pouhou svou pasivitou. Dovolatelka, která především nečiní rozdíl mezi uznáním nároku právním jednáním subjektu a fikcí uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., na základě které soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., prosazuje, že v daném případě nedošlo k naplnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání, přičemž toto přesvědčení zakládá na vlastní skutkové verzi, podle níž právní zástupce, kterému 15.
8. 2023 udělila plnou moc k zastupování, vypracoval 16. 8. 2023 plnohodnotné odůvodnění podaného odporu (obsahující vyjádření k žalobě) a po konzultaci s ní ho po své dovolené zaslal poštou soudu; odvolací soud pochybil, jestliže této verzi neuvěřil. Oproti odvolacímu soudu dovolatelka rovněž prosazuje, že nebyla v řízení pasivní, naopak se chtěla domoci svého práva a poukázat na to, že žalobkyně, (která po ní žádá vrátit zápůjčku) zneužívala její pohostinnosti (jezdila bezúplatně na jejím koni) a manipulovala s ní.
Dovolatelka pomíjí, že zásadně platí, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku řízení lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil.
V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. Jak již bylo zmíněno, jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval a není ani významné, jestliže se tak stalo podáním učiněným předtím, než soud rozhodl rozsudkem pro uznání, natož jako v posuzované věci teprve v rámci odvolacího řízení.
V nálezu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, v němž se plénum Ústavního soudu zabývalo ústavností úpravy institutu fikce uznání nároku v důsledku pasivity žalovaného, pak Ústavní soud zdůraznil platnost zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat o ochranu svých práv.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu