Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou, a 2) Pavla Koláře, obou právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 26 Cdo 1803/2013-425, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2013, č. j. 11 Co 543/2012-391. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o tom, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 26 Cdo 1803/2013-425, odmítnuto. Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahovalo všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž tyto vady stěžovatelé včas neodstranili. Stěžovatelé dle Nejvyššího soudu náležitě nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, jehož znění ve svém dovolání pouze citovali, aniž by uvedli, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání pokládají v dané věci za naplněný. Dovolací soud stěžovatelům dále vytkl, že ve svém podání řádně nevymezili ani rozsah dovolání, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, zda směřovalo (vedle napadeného výroku ve věci samé) dále pouze proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nebo také proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
7. Ústavní soud považuje předně za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy), a proto mu ani nepřísluší přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání, z hlediska jeho věcné správnosti, resp. z hlediska jeho souladnosti s příslušnými podústavními právními předpisy. Ústavní soud by byl ze své pozice oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti dovolacího soudu v této oblasti pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že dovolací soud postupoval svévolně a jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání představuje zřejmý exces, v jehož důsledku by bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález
sp. zn. II. ÚS 3876/13
ze dne 3. 6. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Takový exces však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal, a to z níže uvedených důvodů.
8. Novelizací občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., byla nově zavedena povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Cílem této novelizace bylo především vyřešení přetíženosti Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni" (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely, která mj. nově vymezila náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali a nepodávali dovolání v případech, ve kterých by to nebylo rozumné. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti mohlo být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť touto interpretací není dovolací soud vázán).
9. Jak již bylo uvedeno shora, stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že jejich dovolání všechny zákonem stanovené náležitosti obsahovalo, a to včetně vymezení, v čem spatřovali naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v dovolání vymezili pět právních otázek, které považovali za právně významné, a uvedli, že "na věc dopadají ... všechny výše uvedené možnosti a stávající judikaturou dosud nebyly uspokojivě řešeny." Tento způsob vymezení přípustnosti dovolání však Nejvyšší soud nepovažoval za dostatečný. S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud. Z formulace užité stěžovateli totiž dle názoru Ústavního soudu není zcela zřejmé, zda stěžovatelé spatřovali naplnění předpokladu dovolání v tom, že jimi vymezené právní otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu (vůbec) vyřešeny, nebo v tom, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem vyřešeny uspokojivým způsobem (ačkoli se jimi dovolací soud již v minulosti zabýval) a tedy mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. S přihlédnutím k formulaci užité stěžovateli, jež nebyla zcela jednoznačná a která tak poskytla prostor pro pochybnosti o tom, v čem stěžovatelé naplnění předpokladů přípustnosti dovolání skutečně spatřovali, a dále ke smyslu novelizace občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (zamezení podávání problematicky formulovaných dovolání) tak Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání bylo rozhodnutím svévolným, představujícím zřejmý exces, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu.
10. Jde-li o námitku stěžovatelů, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jejich dovolání, když dovodil, že z něj není patrný jeho rozsah, Ústavní soud uvádí, že tato námitka by ani v případě, kdy by se s ní Ústavní soud ztotožnil, nemohla být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, neboť s ohledem na skutečnost, že stěžovatelé řádně nevymezili přípustnost svého dovolání, by nebyla způsobilá změnit výsledek dovolacího řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu