33 Cdo 224/2022-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně obce Sluštice, zastoupené Mgr. Peterem Compel'em, advokátem se sídlem v Praze 9, Prokopka 176/2, proti žalované Building support and management s. r. o., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9 (identifikační číslo 274 48 053), zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, o 5 152 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2014, o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 57/2020-558, t a k t o:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 17 Co 57/2020-558, se zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který odůvodnila tím, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí mohla být způsobena závažná újma spočívající zejména v tom, že v případě kasace bude vrácení vymoženého plnění obtížné či přímo nemožné.
Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit: a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, uvedl, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu výše citovaného ustanovení, patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že:
1/ dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně);
2/ podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3/ neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4/ podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5/ odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů tzv. „třetí osoby“).
Na podkladě takto ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v této věci uzavřel (i v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), že není splněn předpoklad v bodě 3/. Z toho důvodu Nejvyšší soud návrh žalované zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu
K ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně výkladu právního úkonu se Nejvyšší soud v předmětné věci plnohodnotně vyjádřil v předcházejících kasačních rozhodnutích, z nichž dovolací soud vyjímá následující. V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 3038/2018-434, uvedl, že „jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran.
Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11).“ Současně připomněl, že „výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn.
29 Odo 1033/2004).“ S tím, že úmyslem stran bylo vybudovat funkční vodovod a kanalizaci, se dovolací soud s odvolacím soudem ztotožnil, vytknul mu však, že se nezabýval otázkou, zda úmyslem stran bylo dosáhnout pouze takového plnění, kdy bude současně zprovozněn vodovod i kanalizace, přestože jde o dělitelné plnění, které mohlo být a také bylo splněno zčásti, tedy zda na částečném plnění mohla mít žalovaná zájem, na nějž lze usuzovat i ze situace, zda toto částečné plnění je žalovanou využíváno.
Obdobně v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 32 Cdo 3089/2020-531, v bodech 14 a 15 odůvodnění konstatoval: „Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12.
6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránkách www.nsoud.cz). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019). Judikatura Nejvyššího soudu rovněž konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je třeba podrobit systematickému a logickému výkladu (srov. též rozsudky Nejvyššího ze dne 30.
9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999) jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit.
Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Opakovaně je přitom připomínáno, že § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a pro obchodní závazkové vztahy speciálně § 266 obch. zák.) zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na stránkách nalus.usoud.cz). V konkrétních poměrech projednávané věci Nejvyšší soud za dosud nezodpovězenou označil otázku „úmyslu stran při sjednávání dodatku ve vztahu k otázce splatnosti, tedy její vázanosti na kolaudační rozhodnutí, konkrétně zda strany smlouvy tím, že splatnost vázaly na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí, hodlaly splatnost vázat na tento okamžik bez dalšího, anebo ji hodlaly vázat na tento okamžik jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení.“ Vysvětlil, že „konkluze odvolacího soudu, podle níž k okamžiku právní moci kolaudačního rozhodnutí ještě nebyla kanalizace funkční, a tedy splatnost, jak byla dohodnuta, nemohla nastat, pročež § 340 odst. 1 obch. zák. aplikovat nelze, a tudíž je třeba splatnost vázat na výzvu ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák., by mohla obstát pouze za předpokladu, že by byl prokázán úmysl stran vázat splatnost na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí bez dalšího.
Naopak bylo-li by úmyslem stran vázat splatnost na okamžik právní moci takového kolaudačního rozhodnutí jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení, pak by byla smluvně sjednána splatnost závazku též pro situaci, která nastala, tj. že kolaudace předcházela funkčnosti (části) zařízení. Interpretace odvolacího soudu, že úmyslem (vůlí) stran smlouvy o spolupráci ve znění jejího dodatku bylo vytvořit zkolaudované zařízení sestávající z funkčního vodovodu i kanalizace a že žalovaná měla splnit závazek (uhradit sjednaný poplatek) ve sjednaných termínech, tj. 9.
6. 2011, resp. 3. 2.
2019, je v souladu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Výtka žalované, že soudy obou stupňů ve vztahu k její obraně kompenzační námitkou nesplnily poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., vystihuje vadu řízení, která – pokud by jí bylo řízení skutečně zatíženo – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). K takovéto vadě přihlédnout nelze, není-li – jako v projednávané věci – dovolání přípustné. Nejvyšší soud zjevně bezdůvodné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o zbylé části předmětu řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu