33 Cdo 2343/2023-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, identifikační číslo 25337220, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, proti žalované Erenika s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Nad Vrbami 465/2, identifikační číslo 24270598, zastoupené JUDr. Michalem Brychtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 297/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 62 Co 28/2023-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Brychty, advokáta.
9. 2022, č. j. 8 C 297/2021-81, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že mezi dlužníkem a žalovanou byla uzavřena dne 9. 6. 2014 smlouva o dílo, na jejímž základě měl dlužník jako zhotovitel provést pro žalovanou jako objednatelku dílo spočívající ve výstavbě bytového komplexu (tří bytových domů). Podle smlouvy mělo být dílo dokončeno 9. 1. 2016, avšak k tomuto dni nebylo provedeno kompletně a bezvadně. Dne 29. 2. 2016 dlužník od smlouvy odstoupil pro nezaplacení faktury za listopad 2015; odstoupení však bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.
6. 2020, č. j. 15 C 99/2017-349, shledáno neplatným. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2019, č. j. KSBR 40 INS 17963/2018-B-70, byl po zjištěném úpadku dlužníka prohlášen na jeho majetek konkurs. Žalobce jako insolvenční správce dlužníka se do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil, zda smlouvu splní. Žalovaná vyzvala dlužníka k předání a převzetí díla dne 15. 3. 2016, dlužník se však k předání nedostavil. Závěry znaleckého posudku Ing. Tomáše Janase vypovídají o tom, že dílo vykazovalo 132 vad, z toho některé bránily jeho užívání.
Podle názoru soudu prvního stupně tak byl dlužník v prodlení se splněním svých závazků i po opuštění stavby. V důsledku toho byly vady odstraněny třetí osobou, což nemělo za následek zánik smluvního vztahu. K tomu došlo až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ustanovení insolvenčního správce. Ten byl totiž podle § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), povinen do 30 dnů od prohlášení konkursu se vyjádřit, zda smlouvu splní; jinak platí, že plnění odmítl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce odmítl plnění, pak žádná smluvní strana nemůže trvat na dalším plnění smlouvy, a proto žalobce nyní nemůže trvat na předání a převzetí díla.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 62 Co 28/2023-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle něj v důsledku neplatného právního jednání dlužníka (odstoupení od smlouvy) smluvní vztah účastníků nezanikl a dále trval se všemi právy a povinnostmi se smlouvou spjatými. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, dospěl k závěru, že zajistila-li žalovaná odstranění nedostatků bránících užívání díla třetími osobami, zanikla tím povinnost dlužníka (zhotovitele) provést dílo pro dodatečnou nemožnost plnění. Ke dni prohlášení konkursu na jeho majetek bylo dílo již (třetími osobami) dokončeno a dodatečná nemožnost plnění vedla ex lege k zániku závazku ze smlouvy o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to:
1) zda závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, vztahující se k úpravě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jsou aplikovatelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“);
2) zda závěry téhož rozsudku Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i v situaci, kdy objednatel pověří třetí osoby pouze odstraněním vad a nedodělků před předáním díla v době, kdy je v podstatě hotovo, ač s vadami a nedodělky; 3) zda nechá-li objednatel odstranit vady a nedodělky tímto způsobem, ačkoliv je dílo již fakticky hotovo (byť s vadami a nedodělky), má tato skutečnost za následek nemožnost plnění a zánik smlouvy jako celku ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z., nebo jen její části podle § 2007 o.
z.; 4) zda v případě, ukáže-li se, že právní názor odvolacího soudu o zániku celé smlouvy pro nemožnost plnění je chybný, se na tuto smlouvu použije §253 insolvenčního zákona, tj. že se při protokolárním nepředání již hotového díla (byť s vadami a nedostatky) dá považovat taková smlouva o dílo za dosud nesplněnou smlouvu o vzájemném plnění podle § 253 insolvenčního zákona. Dovolatel prosazuje názor, že došlo k rozšíření právní úpravy v občanském zákoníku, a to i ve vztahu k částečnému odstoupení od smlouvy, a z této příčiny nejsou závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, v nyní souzené věci použitelné. Dovolatel prosazuje, že ačkoli nastala objektivní nemožnost plnění, avšak pouze ve vztahu k odstranění vad a nedodělků, je na místě aplikovat § 2007 o. z., neboť smlouva o dílo zaniká jen v části provést odstranění vad a nedodělků; ve zbývajícím rozsahu smlouva platí nadále. Žalovaná má tak povinnost dílo převzít s tím, že díky činnosti třetích osob je dílo již bez vad a nedodělků. S touto argumentací dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, a žalobě vyhověl.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zákon ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo stanoví dvě podmínky, a to dokončení díla a jeho předání; obě musí být splněny kumulativně.
Nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení díla může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem nebo způsobem jiným, tedy ani fakticky (srov. závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, nebo ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007). Námitky dovolatele týkající se dokončení a předání díla (tj. zda dílo bylo provedeno) mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně hodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že dílo v době opuštění dlužníkem vykazovalo řadu vad bránících užívání díla, tudíž nebyly naplněny podmínky podle článku XV. odst. 15. 1. smlouvy o dílo, a zhotovitel tak nesplnil svoji povinnost provést dílo řádným ukončením a předáním díla. Obrana dovolatele, založená na jeho tvrzení, že dílo bylo „v podstatě hotovo, ač s vadami a nedodělky“, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem a dovolatel otázky, jež předkládá k dovolacímu přezkumu, zakládá na vlastní skutkové verzi.
Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil rozhodnutí ve věci, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009, zdůraznil, že nemožnost dílo dokončit může být způsobena i jednáním druhého účastníka závazkového vztahu, který k dokončení díla sjednal třetí subjekt, a tak vytvořil podmínky, které fakticky zabránily pokračovat v pracích na díle. Tyto závěry lze aplikovat i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., neboť podle jeho důvodové zprávy k ustanovení o následné nemožnosti plnění, přejímá nová právní úprava dosavadní právní úpravu občanského (zákon č. 40/1964 Sb.) a obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.).
Na řešení dovolatelem formulované otázky ad 4, není výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužníka bylo již dílo dokončeno třetími subjekty a nastala dodatečná (trvalá) nemožnost plnění, která ex lege vedla k zániku závazku ze smlouvy o dílo. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, ze dne 29.
9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s.
ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).