33 Cdo 2367/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
J. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalovanému V. P., bytem XY, zastoupenému Mgr.
Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o 2 500 000 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 22 Co
105/2018-292, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22.506,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Kučery, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 4 C 393/2009-229,
zamítl žalobu o zaplacení částky 2.500.000 Kč s „příslušenstvím“ a rozhodl o
nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 22 Co 105/2018-292, Městský soud v
Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud uzavřel, že se žalobci v prvé řadě nepodařilo prokázat
existenci smlouvy o půjčce. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že i
kdyby bylo prokázáno předání peněz žalovanému, nepodařilo se žalobci prokázat,
že peníze byly předány jako plnění ze smlouvy o půjčce. Žalobci pro úspěch ve
sporu nestačí prokázání pouhého předání peněz bez toho, že by prokázal právní
důvod takového plnění. Mělo-li by jít o plnění bez právního důvodu, pak by
žalovanému vzniklo okamžikem předání peněz (tvrzeno v prosinci 2004) bezdůvodné
obohacení a žalobci by vzniklo právo na jeho vydání, které se podle rozhodné
právní úpravy (§ 100 odst. 1, § 101 in fine, § 107 odst. 1 a 2, § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – srovnej § 3028 odst. 2, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) promlčovalo v subjektivní dvouleté a
objektivní tříleté lhůtě. V situaci, kdy žalobce žalobu podal až v červenci
2009 a žalovaný vznesl námitku promlčení, soud by nemohl promlčené právo
žalobci přiznat. Odvolací soud dodal, že i kdyby právní režim vztahu účastníků
řízení podléhal režimu obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. – dále jen
„obch. zák.“), pro což ovšem nebyly žádné důvody a soud se touto úvahou ani
nezabýval, byla žaloba podána s odstupem více jak čtyř let od okamžiku vzniku
bezdůvodného obohacení (§ 391, § 397 obch. zák.). Existenci smlouvy o půjčce
není způsobilá prokázat stránka z diáře, kterou předložil žalobce jako uznání
dluhu žalovaným. K tomu, aby ji bylo možno za uznání dluhu považovat, musel by
text obsahovat důvod dluhu a jeho výši. Důvod dluhu z listiny ovšem nevyplývá,
a proto nemůže jít o uznání dluhu; z textu se pouze podává výčet částek s daty,
v nichž má žalovaný dluh uhradit. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
V části, jíž žalobce brojí proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení, není
dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto
otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je
rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá,
nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). V souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na
základě dvou závěrů: 1) že žalobce v řízení neprokázal uzavření smlouvy o
půjčce a 2) že i kdyby bylo prokázáno předání peněz žalovanému, pak by právo na
vrácení peněz bylo promlčeno, neboť žalovaný vznesl námitku promlčení. Žalobce
dovoláním (podle celého jeho obsahu) zpochybnil pouze závěr týkající se
uzavření smlouvy o půjčce. Tento závěr zpochybnil procesně neregulérním
způsobem, neboť to, že došlo ke vzniku smlouvy o půjčce, vystavěl na svojí
skutkové verzi, opírající se o vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména
výpovědí svědků H. a M.. Druhý závěr (promlčení práva na vrácení půjčky)
dovolatel nezpochybnil. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu