33 Cdo 2372/2023-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, proti žalované STARSTAV s. r. o., se sídlem v Praze 10, Netlucká 25/1 (identifikační číslo 630 74 419), zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o 527.741,04 Kč a o vzájemné žalobě o 629.695,70 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 142/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 53 Co 432/2022-135, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna ve věci žaloby žalobce zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.971 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Adama Preisslera, advokáta. III. Žalovaná je povinna ve věci vzájemné žaloby zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.455 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Adama Preisslera, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 35 C 142/2021-90, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 527.741,04 Kč (výrok I), a vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná po žalobci domáhala zaplacení 629.695,70 Kč (výrok II); o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Soud prvního stupně výkladem podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovodil, že se žalovaná nemohla platně zavázat ke splnění povinnosti zajistit kolaudaci stavby (bytové jednotky), neboť posouzení podmínek pro povolení užívat byt k určenému účelu v kolaudačním řízení je výlučnou pravomocí stavebního úřadu jako správního orgánu; v prodlení se splněním povinnosti bytovou jednotku dokončit a umožnit žalobci její užívání, proto nebyla.
S úhradou druhé a třetí části kupní ceny žalobce nebyl v prodlení, takže ani žalovaná nemá právo na zaplacení smluvní pokuty. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 53 Co 432/2022-138, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, žalované uložil zaplatit žalobci 526.577,48 Kč, a potvrdil ve výroku II a v části výroku I co do 1.163,56 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že úmyslem stran bylo utvrdit povinnost žalované dokončit stavbu a zajistit vydání kolaudačního souhlasu do 30.
9. 2018. Ujednání se nevztahovalo k povinnosti umožnit žalobci užívat bytovou jednotku, nehledě na to, že bez pravomocného kolaudačního rozhodnutí, případně kolaudačního souhlasu nesměl být byt užíván. Závazek žalované zajistit kolaudační souhlas (kolaudační rozhodnutí) není právním jednáním od počátku nemožným, a tudíž absolutně neplatným (§ 574, § 580 odst. 2, § 588 věta druhá o. z.). Od 29. 12. 2018 je žalovaná v prodlení, kolaudační rozhodnutí však nabylo právní moci až 15. 6. 2020 (za tento den nemá žalobce právo na smluvní pokutu ve výši 1.163,50 Kč).
Pokud jde o smluvní pokutu požadovanou žalovanou, vznesl žalobce v odvolacím řízení námitku promlčení. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně umožňuje bez provádění dalších důkazů posoudit promlčení práva, tj. marné uplynutí promlčecí lhůty. Vzájemnou žalobou z 20. 6. 2022 žalovaná uplatnila právo na smluvní pokutu ze specifikovaných částí kupní ceny za dobu od 2. 6. 2018 do 15. 4. 2019 a od 1. 7. 2018 do 15. 4. 2019. Pokuta sjednaná procentní sazbou za každý den prodlení – argumentuje odvolací soud – je samostatným majetkovým nárokem, promlčecí lhůta běží od každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se jako celek.
Požadovala-li žalovaná smluvní pokutu do 15. 4. 2019, je zjevné, že právo je promlčeno (§ 629 odst. 1 o. z.). Důvody pro posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odvolací soud neshledal.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, žalovaná shledala jeho přípustnost v tom, že závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, aniž by takovou otázku hmotného nebo procesního práva s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu vymezila. Dále tvrdila, že soudy obou stupňů „se v rámci nalézacího řízení dopustily hrubého procesního pochybení, které zasáhlo do sféry žalované natolik vážně, že v něm lze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces“.
Odvolací soud se totiž nevypořádal „s řadou námitek žalované, které do vzniku nároku na smluvní pokutu uváděla před soudem I. stupně“, čímž se „výrazně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Za takové výhrady označila nepřiměřenost smluvní pokuty, pokud žalobce byt užíval před kolaudací a vznikem práva na smluvní pokutu, a časovou prodlevu, s jakou nárok na smluvní pokutu v odvolacím řízení uplatnil. Odvolací soud také pominul, že k promlčení její pohledávky nelze přihlédnout s ohledem na ustanovení § 617 odst. 1 o.
z. Rozhodnutí odvolacího soudu o vzájemné žalobě označila za překvapivé. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Smlouvou o smlouvě budoucí kupní, kterou 2. 5.
2018 uzavřela žalovaná (budoucí prodávající) se žalobcem (budoucím kupujícím), a jejímž předmětem byla bytová jednotka XY v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č.
XY v katastrálním území XY, obci XY, a související parkovací stání, se strany v článku 8/1 dohodly, že bude-li žalobce v prodlení s úhradou jakékoliv části kupní ceny nebo zálohy na kupní cenu oproti termínům stanoveným v platebním kalendáři a dlužnou částku neuhradí ani v dodatečné lhůtě dvaceti kalendářních dnů, zaplatí žalované smluvní pokutu ve výši: a) 15 % z výše první zálohy na kupní cenu, nejméně 50.000 Kč, bude-li v prodlení se splacením první zálohy, b) 15 % z kupní ceny, bude-li v prodlení se splacením poslední splátky kupní ceny (doplatku).
Podle článku 8/3 se žalobce zavázal zaplatit žalované smluvní pokutu 0,05 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, bude-li v prodlení se splacením jakéhokoliv dalšího peněžitého závazku (vyjma uvedených v článku 8/1). V případě prodlení žalované s dokončením stavby („předpokládaný termín“ dokončení stavby včetně vydání kolaudačního „souhlasu“ příslušného stavebního úřadu do 30. 9. 2018, viz článek 5/1) delšího než devadesát dní, má žalobce právo na smluvní pokutu 0,02 % z výše již uhrazené kupní ceny za každý den prodlení, a to počínaje 91.
dnem prodlení. Pokuta je splatná nejpozději do patnácti pracovních dnů po obdržení výzvy k úhradě (článek 8/5). Dodatkem ke smlouvě o smlouvě budoucí kupní z 11. 3. 2019 strany změnily specifikaci bytové jednotky. Nájemní smlouvou z 12. 2. 2019 přenechala žalovaná na dobu od 7. 2. 2019 do 31. 11. 2019 předmětný byt žalobci k užívání za nájemné ve výši 1 Kč měsíčně; náklady spojené s užíváním bytu měl žalobce hradit ve skutečné výši. Městská část Praha 15 - Úřad městské části, odbor stavební, vydala 11.
6. 2020 kolaudační rozhodnutí, č. j. ÚMČ P15 20098/2020/0ST/SPu, jímž povolila užívání stavby (bývalého hospodářského objektu přestavěného na polyfunkční dům). Rozhodnutí nabylo 15. 6. 2020 právní moci. Na základě kupní smlouvy z 28. 7. 2020 se žalobce stal vlastníkem bytové jednotky s podílem na společných částech nemovité věci o velikosti 8323/90197 a parkovacího stání (pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY). Výzvou z 15. 12. 2021 se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty z důvodu prodlení žalované s dokončením stavby ve sjednaném termínu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Uvedené povinnosti však dovolatelka nedostála.
V dovolání tvrdí, že rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení rozhoduje dovolací soud rozdílně“, avšak žádnou takovou otázku neformuluje a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není tvrzení, že se odvolací soud „výrazně“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se nevypořádal s řadou námitek žalované, včetně námitky týkající se aplikace § 617 odst. 1 o. z. Také v tomto případě totiž chybí formulace konkrétních právních otázek, pří jejichž řešení měl odvolací soud pochybit, a uvedení judikatury, od které se měl odchýlit, případně judikatury svědčící o rozdílnosti v rozhodování.
Dovolatelka pouze poukazuje na případnou vadu řízení, jíž by se však dovolací soud zabýval jen za předpokladu přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. I v tomto případě jde totiž o vadu řízení a obdobně zde platí výše citované ustanovení občanského soudního řádu. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 3870/16, ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2005, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, či ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Taková situace v právě projednávané věci, ve vztahu k žalobcem uplatněné námitce promlčení, jak namítá žalovaná, nenastala. Žalobce vznesl námitku promlčení ve svém vyjádření k odvolání žalované 14. 3. 2023, jež bylo dle úředního záznamu soudu zasláno do datové schránky zástupkyně žalované stejného dne (14. 3. 2023). Nadto, jak správně uvedl již odvolací soud, závěr o její důvodnosti plyne ze skutečností, jež vyšly najevo již před soudem prvního stupně.
Nelze tak postup odvolacího soudu zohledňující vznesenou námitku promlčení označit za překvapivý a obsahující znaky libovůle.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do 1.163,50 Kč, je však její dovolání subjektivně nepřípustné (srov. § 218 písm. b/, § 243c odst. 3 větu první o. s. ř.); žalované nenastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96).
Nejvyšší soud – z důvodů shora uvedených – dovolání odmítl (§ 218 písm. b/, § 243c odst. 3 věta první, § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu