U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců
a) Š. J., b) Mgr. M. J., zastoupených Mgr. Ĺudovítem Pavelou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovaným 1) J. Š., 2) I. Š.,
zastoupeným JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá
208/16, o 1.442.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku
pod sp. zn. 5 C 48/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 28. 3. 2013, č.j. 24 Co 67/2013-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 28.024,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ĺudovíta
Pavely, advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne
19. 10. 2012, č.j. 5 C 48/2012-88, jímž okresní soud uložil žalovaným povinnost
zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 1.442.000,- Kč s úroky z prodlení 7,75
% ročně od 24. 11. 2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 175.320,92 Kč
(výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení 102.405,- Kč (výrok II. rozhodnutí
odvolacího soudu). Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které není přípustné. Dovoláním zpochybněnou právní otázku, která již byla předmětem rozhodování
Nejvyššího soudu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní (jednotnou)
judikaturou dovolacího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci (§
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Závěr, že účinky splnění dluhu nastávají složením do úřední úschovy jen
tehdy, jestliže dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u
soudu v souladu s hmotným právem; zjistí-li se, že důvody pro složení předmětu
úschovy u soudu nebyly dány, nebyl složením u soudu závazek splněn a povinnost
poskytnout plnění věřiteli - bez ohledu na to, že usnesení o přijetí plnění do
úschovy je pravomocné - nadále trvá (§ 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./,
dále jen „obč. zák.“), odpovídá tomu, co Nejvyšší soud vyjádřil např. v
usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005, na které ostatně
odkazují i dovolatelé, z jehož odůvodnění však mylně dovozují, že přijal-li od
nich soud peníze do úschovy, pak akceptoval její důvodnost, a oni tak nemohli
být nadále v prodlení. Z uvedeného usnesení se však podává – jak je výše
uvedeno – závěr opačný. Namítají-li žalovaní, že je právní předchůdce žalobců žádal, aby
vyčkali s úhradou zbytku kupní ceny a že jim byl žalobkyní zaslán místo smlouvy
o postoupení pohledávky pouze čistý list papíru, a měli proto pochybnosti o
tom, kdo je věřitelem, jedná se o skutkové výhrady, které jsou pro účely
dovolacího přezkumu bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění jediného
způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Stejný osud stíhá i
námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které v dovolání
úspěšně napadnout nelze, jakož i výtky, že účastníkům nebyla v řízení přiznána
rovná práva (adresované soudu prvního stupně – že žalovaným neposkytl lhůtu k
doplnění důkazních návrhů a neprovedl jimi navrhované důkazy, jakož i
odvolacímu soudu – že „přikryl toto bezpráví“), jelikož k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud
jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Nezbývá než
dodat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního
posouzení věci, které dovolatelé vystavěli na jiném skutkovém základu, než z
jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; takovou je ve vztahu k výroku o
věci samé kritika závěrů o prodlení žalovaných a o tom, že složením žalované
částky nenastaly účinky splnění závazku. Ve vztahu k nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé
namítli, že náhrada nákladů řízení neměla být žalobcům přiznána podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., neboť rozsudek odvolacího soudu jim byl doručen stejného dne,
kdy byl ve sbírce zákonů publikován nález, kterým Ústavní soud tuto vyhlášku
zrušil. Neopodstatněnost této úvahy se podává ze sdělení Ústavního soudu ze dne
30. dubna 2013 č. Org. 23/13 publikovaného ve Sbírce zákonů České republiky pod
č. 117/2013. Ani zbývající námitky dovolatelů směřující proti nákladovým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu nejsou s to přípustnost dovolání založit. Dovolatelé vycházejí jednak ze spekulativního podezření, že žalobci za právní
zastoupení nemusejí svému zástupci nic platit, jednak z tvrzení, že pohledávka
byla postoupena za účelem jejího navýšení o náklady řízení, když žalobkyně
mohla postupitelům poskytnout pouze právní zastoupení (v čemž dovolatelé
spatřují šikanózní zneužití práva na zastoupení advokátem). Vzhledem k tomu, že
odvolací soud odpovídající skutková zjištění neučinil, nelze o ně opřít ani
kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem. Ostatně část argumentace
dovolatelů nemůže obstát již proto, že v případě, že by na straně žalobců
vystupovali původní věřitelé, které by v řízení zastupovala žalobkyně jako
advokátka, nelze z ničeho dovodit, že by tito právo na náhradu nákladů neměli. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první,
o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu