U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Bělehradská 568/92, proti žalované K. B., zastoupené Mgr. Zbyňkem
Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, o 392.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 278/2013,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince
2014, č. j. 35 Co 421/2014-114, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaná podala dovolání proti shora uvedenému usnesení, jímž Městský soud v
Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 3. dubna 2014, č. j. 21 C 278/2013-80, ve znění opravného
usnesení ze dne 9. června 2014, č. j. 21 C 278/2013-87, a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí
pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky
hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené
rozhodovací praxe“ dovolacího soudu, nebo b) která taková otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo
procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která
taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena
jinak.
Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně shora
uvedenému požadavku nedostála.
Argument, že napadené rozhodnutí „řeší otázku, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích byla
tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový
údaj se však (posuzováno podle obsahu) z dovolání nepodává; žádnou rozpornou
judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná v dovolání neoznačuje.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Citace částí odůvodnění (předchozích) rozhodnutí dovolacího soudu
nenaplňuje požadavek § 237 o. s. ř. v dovolání označit (identifikovat) právní
otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s tím, jak již byla „ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu“ vyřešena. Odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1528/2012, nelze argumentačně
použít k průkazu naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s.
ř. (odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), neboť důraz
na požadavek „řádného poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř.“ svědčí
naopak proti úvaze dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry
uvedeného usnesení v rozporu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatečné odůvodnění), pak
přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Václav Duda
předseda senátu