33 Cdo 2463/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce MUDr. J. Š., zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v
Liberci 2, Chrastavská 188/27, proti žalované Investorsko inženýrské a. s. se
sídlem v Liberci 1, Gorkého 658/15, zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, o zaplacení 500.000,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 178/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 29. prosince 2009, č. j. 36 Co 176/2009-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek ze dne 12. září 2008, č. j. 33 C
178/2006-124, kterým Okresní soud v Liberci uložil žalované povinnost do tří
dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 500.000,-Kč s příslušenstvím, a
rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Bezpředmětná je tudíž námitka žalované, že soudy vycházely ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že nepřihlédly náležitě k
obsahu spisu Okresního soudu v Liberci ve věci sp. zn. 26 C 198/2003 (v tam
vedeném řízení soud zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobu, jíž
se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zajistit na své
náklady vybudování a zkolaudování přípojek inženýrských sítí a vjezdu z jejího
pozemku na pozemek parc. č. 628/1 v katastrálním území D. H.). Stejně tak
irelevantní jsou námitky vůči skutkovému závěru odvolacího soudu, že „žalovaná
svým jednáním (tím, že v žádosti o stavební povolení neuvedla potřebné údaje)
zavinila nesplnění sjednaných povinností“, a výhrady proti skutkovým zjištěním
soudů obou stupňů ohledně obsahu smluvních ujednání o předpokladech pro vznik
nároku na smluvní pokutu a součinnosti žalobce při plnění žalované. Všechny
tyto námitky totiž představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Výhrady k vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a
věrohodnosti nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů,
neboť popírají zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu především otázku trvání nároku na
smluvní pokutu při zániku hlavního (smluvní pokutou zajištěného) závazku. K
této otázce se však Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjádřil
(srovnej např. rozsudek ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, uveřejněný
ve Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2029, a rozsudek ze
dne 27. l. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008).
Přijal a odůvodnil závěr, že z
akcesorické povahy smluvní pokuty sice vyplývá, že zajišťovací závazek ze
smluvní pokuty nemůže platně vzniknout bez současné existence hlavního
(zajišťovaného) závazku, protože však smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z
prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky, ani opětujícím se
plněním, ale samostatným majetkovým nárokem, vznikne-li na ní nárok ještě před
zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení
smluvní povinnosti nový právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému
závazku akcesorickou povahu; na jeho existenci proto nemá zánik zajištěného
závazku vliv. Ačkoliv ve shora citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval
nárokem na smluvní pokutu v případě zániku hlavního závazku odstoupením od
smlouvy, lze jeho právní závěry uplatnit i v případě zániku hlavního
zajištěného závazku v důsledku následné nemožnosti plnění. Odvolací soud vyšel ze zjištění (skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nelze
v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - jak
bylo výše zmíněno - s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný), že v
kupní smlouvě, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 3. 2000, se žalovaná zavázala
zajistit na své náklady vybudování a zkolaudování přípojek inženýrských sítí a
vjezdu z jejího pozemku na sousední pozemek parc. č. 628/1 v k. ú. D. H. (tento
pozemek byl v době podání žaloby ve vlastnictví žalobce); tento svůj závazek
přitom měla splnit „za součinnosti prodávajícího (tj. žalobce) a v souladu s
platnými právními předpisy“. Pro případ, že by své povinnosti nesplnila ani ve
lhůtě šesti měsíců po výzvě, zavázala se zaplatit žalobci smluvní pokutu ve
výši 500.000,-Kč. Žalobce žalovanou vyzval ke splnění závazku v době, kdy „k
realizaci přípojek a vjezdu byly splněny právní a stavebnětechnické
předpoklady“. Žalovaná porušila povinnost vybudovat nájezd a přípojky
inženýrských sítí ještě před tím, než se splnění této povinnosti stalo nemožným
v důsledku převodu pozemku parc. č. 628/1 v k. ú. D. H. žalobcem na třetí osobu
(bez současného převodu obligačních závazků vyplývajících z kupní smlouvy), a
následným převodem pozemku žalované na město L. Odmítl-li tudíž odvolací soud
názor žalované, že nárok žalobce na smluvní pokutu zanikl spolu s jejím hlavním
závazkem, resp. dospěl-li k závěru, že nárok žalobce na smluvní pokutu trvá,
neboť vznikl ještě před zánikem hlavního, smluvní pokutou zajištěného, závazku,
rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu. Nárok žalobce na smluvní pokutu se
stal samostatným nárokem a závazek žalované zaplatit smluvní pokutu trvá i po
zániku smluvní pokutou zajišťovaného závazku. Zásadně právně významným nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr,
že nedošlo k promlčení práva žalobce na smluvní pokutu. Žalovaná tento závěr
zpochybnila výhradně námitkami založenými na kritice správnosti skutkových
zjištění, na nichž byl založen.
Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje názor,
že podle kupní smlouvy nebylo splnění její povinnosti vybudovat na vlastní
náklady přípojky inženýrských sítí a vjezd na pozemek parc. č. 628/1 v
katastrálním území D. H., včetně zajištění jejich kolaudace, „spojeno s
podmínkou účastenství žalobce ve stavebním řízení“ a že „součinnost žalobce
měla spočívat v upřesnění požadavku ohledně místa uložení přípojek a umístění
sjezdu“. Co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků, je skutkové zjištění
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo
rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru
argumentováno nesprávným právním posouzením věci z hlediska aplikace § 101 obč. zák., pak pouze tím, že kdyby soudy nevyložily nesprávně obsah smluvních
ujednání (z nichž se podle názoru žalované podává, že právo na smluvní pokutu
mohlo být uplatněno do šesti měsíců od 20. 8. 2001), musely by návazně dospět k
závěru, že právo žalobce na smluvní pokutu bylo promlčeno již v době podání
žaloby. Dovolací soud nad rámec ratio decidendi uvádí, že soudy obou stupňů sice chybně
posoudily skutečnost rozhodnou pro počátek běhu promlčecí doby k uplatnění
práva žalobce na smluvní pokutu, jejich pochybení však nemělo vliv na správnost
závěru o promlčení tohoto práva. Soudy určily za počátek běhu promlčecí doby
den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25. 2. 2004, č. j. 59 Ca 8/2003-42, kterým byla zrušena dosavadní územněsprávní
rozhodnutí a bylo postaveno najisto, že žalobce měl být účastníkem stavebního
řízení týkajícího se stavby „páteřní komunikace a sítí“, na níž měly navazovat
přípojky a nájezd na pozemek žalobce. Podle smluvních ujednání však náleží
žalobci smluvní pokuta až poté, kdy žalovaná nesplní závazek (vybudovat vjezd a
přípojky) ani ve lhůtě šesti měsíců po výzvě, kterou žalobce učinil v době, kdy
„k realizaci vjezdu a přípojek byly splněny právní a stavebnětechnické
předpoklady“. Protože „právní a stavebnětechnické předpoklady“ nastaly teprve
po vydání rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 59 Ca 8/2003-42,
začala promlčecí doba běžet šest měsíců od výzvy, kterou žalobce učinil po
právní moci tohoto rozhodnutí. Podal-li žalobce u soudu žalobu dne 9. 5. 2006,
nedošlo k promlčení jeho práva na smluvní pokutu. Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází přípustnost
dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku
odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu
usnesení podle § 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve
věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř.
není přípustnost dovolání rovněž
založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci,
který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady
nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.