33 Cdo 2469/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se
sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti žalované PILSEN IMMOBILIEN s.r.o. se
sídlem v Plzni, Budilova 15, identifikační číslo 263 61 191, zastoupené Mgr.
Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o určení
vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn.
12 C 551/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 3. března 2014, č. j. 10 Co 35/2014-201, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 12 C
551/2009-182, zastavil řízení o určení vlastnictví /„k bytové jednotce č.
1216/19, bytu č. 17, nacházející se v budově čp. 1215, 1216 v B. (LV 2410),
postavené na pozemku parcelní číslo 3378, 3379 se spoluvlastnickým podílem v
rozsahu 131/10000“/ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. března 2014, č. j. 10 Co 35/2014-201,
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že věc má být podle smlouvy účastníků
projednána a rozhodnuta rozhodcem (a není zde tudíž dána pravomoc soudu),
odvolací soud dospěl k závěru, že účastníky sjednaná rozhodčí doložka je
neplatná, neboť naplňuje znak nepřiměřené podmínky ve spotřebitelské smlouvě,
přičemž jde o nerovnováhu takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné
procesní nevýhodě žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z „ust. § 237 OSŘ“, neboť má zato, že „odvolací soud se při řešení
otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího
soudu“, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 1945/2010, a ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013. Oproti
odvolacímu soudu prosazuje, že vztah mezi účastníky „nespadá do kategorie
spotřebitelských smluv a nepožívá tudíž zvláštní ochrany ve smyslu ust. § 51a a
násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2010“. V této souvislosti
namítá, že odvolací soud nezohlednil obsah relevantních listinných důkazů,
které předložila (konkrétně písemné žádosti žalobce o půjčku z 27. 3. 2009 a
smlouvy o půjčce) a nevzal v potaz, že ona do smluvního vztahu vstupovala v
dobré víře, že žalobce je podnikatelem, popř. budoucím podnikatelem. Srozuměna
není ani se závěrem odvolacího soudu, že účastníky uzavřená rozhodčí smlouva,
podle níž veškeré spory ze smlouvy o půjčce a ze smlouvy o zajišťovacím převodu
práva budou řešeny a s konečnou platností rozhodovány rozhodcem v rozhodčím
řízení, je neplatná. Je přesvědčena, že tento závěr je v rozporu se závěry
přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010. Zdůrazňuje, že rozhodčí smlouva vykazuje veškeré zákonem požadované
formální a obsahové náležitosti (přímé určení rozhodce ad hoc, použití řádu
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Dále
má za to, že skutečnost, že rozhodčí řízení bude podle úmluvy smluvních stran
neveřejné a písemné, neposkytuje výhodu žádné z nich. Z uvedených důvodů
navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouvy, které účastníci řízení
uzavřeli dne 2. 4. 2009, tj. smlouva o půjčce a smlouva o zajišťovacím převodu
práva, jsou smlouvami spotřebitelskými, zpochybnila žalovaná procesně
neregulérním způsobem.
Oproti odvolacímu soudu, který převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně, že žalobce nebyl nikdy podnikatelem a půjčku žádal proto,
aby zamezil prodeji svého bytu v exekuční dražbě, totiž prosazuje, že v řízení
dostatečně prokázala, že žalobce smlouvu o půjčce uzavíral jako podnikatel,
resp. za účelem podnikání. Vytýká přitom odvolacímu soudu, že nevzal náležitě v
úvahu obsah písemné žádosti žalobce o poskytnutí půjčky, ani obsah smlouvy o
půjčce, z nichž se podává, jaký byl statut dlužníka a účel smlouvy. Uvedené
námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu
soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je
právní posouzení věci založeno. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst.
1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud.
Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná, příp.
neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým
dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Až v dovolacím
řízení pak žalovaná přišla s (novým) tvrzením, že smlouvu uzavírala v dobré
víře, že žalobce je podnikatelem.
Úsudek dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu, je mylný. Odvolací soud poměřoval zjištěný
skutkový stav jak z hlediska závěrů, které přijal a odůvodnil Nejvyšší soud v
rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, na něž dovolatelka
odkazuje, tak zejména akcentoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí
ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (R 93/2013) ve věci, která je posuzovanému sporu
skutkově blízká. V intencích uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vzal v
úvahu, že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné
základní právo jednotlivce nebo ústavní princip, či jiný ústavně aprobovaný
veřejný zájem vyplývající z kogentního charakteru spotřebitelského práva,
prosazující princip ochrany spotřebitele, a své rozhodnutí založil na závěru,
že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru (smlouvu o půjčce, kterou
právnická osoba poskytla spotřebiteli), nelze posuzovat práva a povinnosti z
této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků, neboť i zajištění
spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 –
dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Odvolací soud (stejně
jako Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1201/2012) hodnotil z hlediska
přiměřenosti podmínek rozhodčí doložku, která obsahovala ujednání, že rozhodčí
řízení bude vedeno konkrétním rozhodcem, o jehož osobě nebylo možno vyjednávat,
neboť byla již obsažena v textu rozhodčí doložky (smlouvy nebyly s žalobcem
před podpisem individuálně projednány, jejich text předem připravila žalovaná a
žalobce neměl vliv na výběr rozhodce), přičemž rozhodce měl možnost rozhodovat
bez osobní účasti smluvních stran na jednání a zejména bez možnosti přezkumu
rozhodčího nálezu ve smyslu § 27 věty první zákona č. 216/1994 Sb. Vzal přitom
náležitě v úvahu, že půjčka ve výši 250.000,- Kč, kterou žalovaná žalobci
poskytla dne 2. 4. 2009, měla být - spolu s úrokem ve výši 0,5 % měsíčně (tj. 6
% ročně) - zaplacena jednorázově nejpozději do 2 měsíců pod sankcí smluvní
pokuty ve výši 120.000,- Kč a 6 % úroku z prodlení a že k zajištění půjčky byla
sjednána smlouva o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce. Jeho úvaha, že
poměr mezi ekonomickým rizikem věřitele i nepřiměřenost záruky za dané situace
vyvolávají pochybnost o poctivosti jednání žalované, odpovídá logickému myšlení.
Závěr odvolacího soudu, že účastníky sjednaná rozhodčí doložka je neplatná,
neboť naplňuje znak nepřiměřené podmínky spotřebitelské smlouvy, přičemž jde o
nerovnováhu takové intenzity, že je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě
žalobce, neodporuje ani rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn.
33 Cdo 1354/2014, v němž bylo dovozeno, že rozhodčí smlouva, jíž dodavatel a
spotřebitel vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že
řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná; v posuzovaném
případě je totiž namístě akcentovat právě „další“ okolnosti, tedy konfrontovat
rozhodčí doložku jak s vlastním obsahem smlouvy o půjčce, tak zejména se
smlouvou o jejím zajištění. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1022/2013, je nepřiléhavý, neboť v něm nebyla
posuzována spotřebitelská smlouva,
Lze uzavřít, že z pohledu dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné,
neboť odvolací soud se v něm neodchýlil od relevantní ustálené judikatury
Nejvyššího soudu. Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1
věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu