U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalovanému městu Vsetín, se sídlem Městského úřadu ve Vsetíně, Svárov 1080, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 256/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2009, č. j. 71 Co 203/2009-213, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. února 2009, č. j. 9 C 256/2006-167, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení prohlášení vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu k blíže určeným nemovitostem (pozemkům) v k. ú. V., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (čl. II bod 1. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou výtky žalobce, že soudy dostatečně nepřihlédly k duplicitnímu zápisu vlastnictví sporného pozemku v katastru nemovitostí a neprovedly jím navržené důkazy k prokázání toho, kdo je skutečným (jediným) vlastníkem sporným nemovitostí. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou dovolatele, že nebyl poučen podle § 118a o. s. ř. Jelikož soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na právním závěru (žalobce jej nezpochybňuje) o neplatnosti čl. III. odst. 4 smlouvy ze dne 2. 5. 2000, otázka zda je žalovaný výlučným vlastníkem sporných pozemků nebyla pro jejich rozhodnutí určující (změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o požadavek na určení, že žalovaný je vlastníkem sporných pozemků odvolací soud usnesením vyhlášeným u jednání dne 8. 12. 2009 nepřipustil). O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.). Řešení otázky vlastnictví sporných pozemků tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r. předseda senátu