33 Cdo 2526/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. V. a b) P. V., zastoupených JUDr. Radomírem Pickem, advokátem se sídlem Olomouc, Třída Svobody 31, proti žalované J. M. K., DiS, bytem Olomouc, Zikova 13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 202/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. ledna 2011, č. j. 12 Co 378/2010-71,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č. j. 12 Co 378/2010-71, potvrdil rozsudek ze dne 26. srpna 2010, č. j. 17 C 202/2010-51, jímž Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu o určení, že „žalobci mají ve svém společném jmění manželů vlastnické právo k nemovitostem, a to bytové jednotce č. 629/1 nacházející se v bytovém domě č. p. 629 na parc. č. st. 922 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 665/13755 na společných částech bytového domu č. p. 629, nacházejícího se na parcele č. st. 922 a se spoluvlastnickým podílem o velikosti 665/13755 k parcele č. st. 922 zastavěná plocha a nádvoří, to vše v k. ú. N. S. u O., obec O., okres O., zapsané na LV č. 4178 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště
Olomouc“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.
ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné - srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoli žalobci v dovolání avizovali uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou jejich dovolacích námitek jsou výhrady proti skutkovému zjištění ohledně v kupní smlouvě sjednaného místa splnění kupní ceny, které bylo právně významné pro závěr odvolacího soudu, zda povinnost žalované zaplatit kupní cenu zanikla splněním (§ 559 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“) a zda odstoupením žalobců pro nezaplacení kupní ceny došlo ke zrušení kupní smlouvy (§ 517 odst. 1 obč. zák.). Oproti odvolacímu soudu, který (stejně jako soud prvního stupně) z čl. II. kupní smlouvy uzavřené dne 30. 7. 2008 mezi žalobci (prodávajícími), žalovanou (kupující) a Arden Real Estate Ltd. (zprostředkovatelem) vzal za prokázané, že sjednaným místem plnění byl účet zprostředkovatele a způsob úhrady kupní ceny bezhotovostní převod na tento účet, prosazují žalobci názor, že z ujednání v uvedeném článku vyplývá, že místem plnění byl účastníky kupní smlouvy sjednán jejich bankovní účet. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků zaznamenaných v kupní smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 46). Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Pokud žalobci v dovolání argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech týkajících se obsahu ujednání účastníků o místě plnění kupní ceny (zda bylo vůlí účastníků sjednat jako místo plnění bankovní účet zprostředkovatele či bankovní účet prodávajících) a vyšel z jimi prezentovaného výkladu smluvního ujednání, že v kupní smlouvě bylo u zprostředkovatele (na jeho účtu) sjednáno pouze depozitum kupní ceny, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že peněžitý závazek žalované z kupní smlouvy nezanikl splněním, uhradila-li žalovaná kupní cenu na účet zprostředkovatele (§ 567 odst. 1, § 559 obč. zák.), a že jim vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit (§ 517 odst. 1 obč. zák.). Žalobci tak prostřednictvím vlastní verze skutku zpochybňují správnost právních závěrů odvolacího soudu. Přehlížejí ovšem, že skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Neopodstatněnou námitkou je výhrada k závěru odvolacího soudu, že nebylo povinností soudu prvního stupně zabývat se výkladem kupní smlouvy z hlediska projevů vůle zúčastněných stran, neboť odvolací soud takový závěr neučinil (alespoň z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí se takový závěr nepodává). Poukaz žalobců na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť zmiňované rozsudky 20 Cdo 2298/2006 a 33 Odo 1283/2005 se týkaly skutkově odlišných případů. Lze uzavřít, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. srpna 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu