33 Cdo 2532/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Statutárního města Liberec se sídlem magistrátu města v Liberci,
náměstí Dr. E. Beneše 1, proti žalovaným 1) P. H. a 2) M. H., zastoupeným Mgr.
Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vítězná 734/11, o
zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 18 C 197/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 35 Co
240/2007-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovaným zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 6. 10. 2003 uzavřeli
smlouvu č. 7003/03/0027 o zaplacení jednorázového příspěvku za připojení na
sítě technické infrastruktury a komunikace (dále jen „smlouva“ nebo „předmětná
smlouva“). Podle ní se žalovaní zavázali zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč
ve čtyřech splátkách po 30.000,- Kč počínaje 30. 6. 2004 a dále vždy každého
30. 6. příslušného roku, za což jim vzniklo právo na vydání potvrzení o
možnosti připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace. Smlouva byla
uzavřena na základě „Zásad postupu při vybírání finančního příspěvku za
připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace“ schválených usnesením
8. zasedání zastupitelstva žalobce dne 30. 9. 2003 pod č. 116/03 (dále jen
„Zásady“). Jejím důvodem byla skutečnost, že se žalobce v lokalitě, v níž
žalovaní prováděli výstavbu rodinného domu (k. ú. V. u L.), podílel na výstavbě
sítí technické infrastruktury a komunikace. Přijaté Zásady navazovaly na
usnesení zastupitelstva žalobce č. 92/02 ze dne 25. 6. 2002, jímž byl zřízen
účelový Městský fond rozvoje bydlení (dále jen „MFRB“), jehož příjmy tvoří
zejména rozpočet města a jednorázové příspěvky stavebníků za napojení na sítě
technické infrastruktury. Zásady stanovily, že příspěvek je vybírán od
stavebníka rodinného nebo obytného domu v lokalitách, které jsou podle územního
plánu žalobce určeny k výstavbě objektů k bydlení a zároveň „byla do těchto
lokalit poskytnuta na výstavbu sítí technické infrastruktury a komunikací
finanční podpora z MFRB“. Stavebníkem se pro účely Zásad rozumí žadatel o
vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení, který je současně budoucím
vlastníkem rodinného domu popř. bytového domu, jenž v příslušném stavebním
řízení musí prokázat, že je vlastníkem pozemku (§ 2 odst. 2.1 Zásad). Jednorázový příspěvek bude vybírán před stanoviskem žalobce k uvažované
výstavbě v rámci vydání územního rozhodnutí, popř. stavebního povolení na
výstavbu rodinného, popř. obytného domu (§ 5 odst. 5.1 Zásad). Souhlas žalobce
jako účastníka územního, popř. stavebního řízení je podmíněn uzavřením smlouvy
o zaplacení finančního příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury
a komunikace a předložením dokladu o zaplacení jednorázového příspěvku na účet
žalobce (§ 5 odst 5.7 Zásad). Stavební povolení bylo žalovaným vydáno
Magistrátem města L. – Stavebním úřadem v L. dne 19. 12. 2001 pod č. j. SUS/7130/6101/2001-Vr, s tím, že přístup ke stavbě bude zajištěn po pozemku
budoucí komunikace parc. č. 927/15, jež bude spojovat ulici H. a D. Stavební
úřad vycházel zejména z vyjádření SČVK Liberec, přičemž zásobování energiemi a
odkanalizování bude provedeno přípojkami na stávající inženýrské sítě umístěné
v pozemku komunikace. Usnesením 8. zastupitelstva pod č. 115/03 byla schválena
dotace ve výši 0,725 mil. Kč stavebníkům (manželům S., Š. a H.) rozestavěných
domů v ulici H. ve V. na výstavbu vodovodu, kanalizace a komunikace. Náměstkovi
primátora a v jedné osobě i předsedovi správní rady MFRB Ing. J. V.
bylo
uloženo zajistit uzavření příslušných smluv o přidělení zbývajících prostředků
z fondu na rok 2003. Dopisem ze dne 2. 10. 2003 Ing. V. sdělil žalovaným, že
nemají-li zájem se podílet na realizaci sítí, odstoupí žalobce od svého záměru
a žádné finanční prostředky na jejich výstavbu jim z MFRB neposkytne; nedojde
tak k zajištění financování celé akce. Uzavření smlouvy o příspěvku jako
podmínka výstavby těchto sítí žalobcem vyplývá z výpovědí svědků R. Š. a R. S. Žalovaní nezaplatili prvé dvě dohodnuté splátky a naopak dopisem ze dne 24. 10. 2004 žalobci sdělili, že smlouvu uzavřeli v tísni a nesvobodně, a proto se jí
necítí být vázáni. S odkazem na § 37, § 39, § 49 obč. zák. a § 8 zák. č. 274/2001 Sb., jakož i na ustanovení § 41, § 84 a § 102 zák. č. 128/2000 Sb. a §
9 zák. č. 13/97 Sb. uzavřel, že předmětná smlouva nebyla uzavřena ze strany
žalovaných nesvobodně a nebyla ani zrušena odstoupením z důvodů jejího uzavření
ve stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Neplatná je však proto, že byla
uzavřena v rozporu se shora uvedenými Zásadami. Žalovaní nebyli „stavebníky“,
neboť smlouvu uzavírali v okamžiku, kdy již disponovali stavebním rozhodnutím
ze dne 19. 12. 2001, z čehož dále vyplývá, že příspěvek byl vybírán až po
vydání stavebního povolení. Jestliže podle § 8 zákona č. 274/2001 Sb. možnost
napojení nesmí být podmiňována vyžadováním poplatků nebo jiných finančních
plnění, pak je dotčená smlouva neplatná i z tohoto důvodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze
dne 14. listopadu 2007, č. j. 35 Co 240/2007-98, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku
60.000,- Kč s 2,5 % z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2004 do zaplacení a 1,75 % z
částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2005 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl - na
základě týchž skutkových zjištění - k závěru, že předmětná smlouva je platná.
Při srovnání znění § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a
kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o
vodovodech a kanalizacích), účinném k datu uzavření smlouvy o zaplacení
jednorázového příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a
komunikace (dále opět jen „smlouva“ nebo „předmětná smlouva“) a účinném po 14.
3. 2006 uzavřel, že smlouva není neplatná pro rozpor s tímto ustanovením, neboť
v rozhodném období tzv. zákaz zpoplatnění připojení nebyl uzákoněn ani nedošlo
k diskriminačnímu jednání předpokládanému v § 36 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb.
majícímu za následek neplatnost podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými
mravy. Žalobce totiž stejný poplatek vyžadoval i po manželech Š. a S. Shodně se
soudem prvního stupně má zato, že v řízení nebyly prokázány okolnosti svědčící
o nedostatku svobodné vůle žalovaných při uzavírání smlouvy a pro stručnost co
do tohoto důvodu neplatnosti odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Podle
odvolacího soudu neobstojí ovšem ani další – soudem prvního stupně akceptované
– důvody neplatnosti smlouvy spočívající v jejím rozporu s přijatými Zásadami
žalobce. Jelikož nejde o obecně závazný právní předpis, nemůže být dán důvod
neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem; takový právní úkon může být neplatný
jen proto, že zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům. Dostalo-li se
žalovaným protiplnění za zaplacený příspěvek v podobě zhodnocení jejich pozemku
jeho připojením na sítě technické infrastruktury a komunikaci vybudované za
finanční prostředky žalobce, nemůže být dotčená smlouva neplatná pro rozpor s
dobrými mravy. S odkazem na § 1 odst. 1 Zásad přihlédl k účelu, který
sledovaly, tj. zainteresovat stavebníky v určité lokalitě při investicích do
infrastruktury, přičemž smlouvou o příspěvku žalobce hodlal zajistit částečnou
návratnost vynaložených obecních prostředků na vybudování komunikace a
technické infrastruktury. Odvolací soud přisvědčil závěru, že žalovaní
netvrdili ani neprokazovali, že od smlouvy odstoupili v důsledku jejího
uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaní (dále též „dovolatelé“) opírají o § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýkají, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejsou srozuměni se závěrem o platnosti předmětné smlouvy. V roce 2003, kdy
mělo dojít ke kolaudaci stavby jejich rodinného domu na pozemku č. 927/1 v k.
ú. V. u L., zjistili, že vybudování inženýrských sítí (pokračování v jejich
výstavbě) žalobce jako investor podmiňuje zaplacením jednorázového příspěvku.
Neměli tedy jinou možnost než smlouvu uzavřít, aby zamezili problémům při
kolaudačním řízení. Od roku 2001 do 30. 9. 2003 neplatila „žádná vyhláška“,
která by upravovala postup žalobce při vybírání příspěvku od stavebníků;
žalovaní teprve v okamžiku blížící se kolaudace byli konfrontováni se Zásadami
schválenými zastupitelstvem dne 30. 9. 2003 a požadavkem na zaplacení
příspěvku. Mají zato, že se uvedené Zásady měly týkat jen nových žadatelů o
stavební povolení. Jsou-li stavebníci nuceni k zaplacení příspěvku, na který
žalobce nemá žádný zákonný nárok, nemůže být smlouva platná. Důvodem
neplatnosti je rovněž okolnost, že výše příspěvku ani samotné uzavření smlouvy
nebylo předem projednáno orgány obce (žalobce) podle zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, i to, že smlouva byla uzavřena v rozporu s § 2 odst. 2.1, § 5 odst. 1,
3 a 7 Zásad, neboť žalovaní nebyli v době uzavření smlouvy žadateli o vydání
územního rozhodnutí ani stavebního povolení. Na základě výkladu § 8 odst. 5
zákona č. 274/2001 Sb. ve znění účinném k okamžiku uzavírání předmětné smlouvy
i s přihlédnutím k novele provedené zákonem č. 76/2006 Sb. prosazují názor, že
připojení na vodovodní a kanalizační sítě nesmí být podmiňováno jakýmikoli
poplatky. V souhrnu shora popsané jednání žalobce nepochybně odporuje dobrým
mravům a nemělo by požívat soudní ochrany. S tímto odůvodněním navrhli, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“)]., není
důvodné.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu, vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst.
3 o. s. ř.).
Žalovaní nenamítají, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou
vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní obsahově vymezili.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Projev vůle je platným právním úkonem, vyhovuje-li všem náležitostem stanoveným
zákonem. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, jde o právní úkon vadný a z
pohledu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. o úkon absolutně neplatný. Mezi
podmínky platnosti právního úkonu patří náležitosti osoby, vůle, projevu,
poměru vůle a projevu a konečně náležitosti vlastního právního úkonu. Svoboda
vůle (z právně-filozofického hlediska) znamená schopnost člověka rozhodovat se
a jednat se znalostí věci (tj. na základě poznaných přírodních a společenských
zákonů) a v souladu se svými zájmy a reálnými cíli. V rovině občanského práva
se za svobodné jednání (svobodně projevenou vůli) považuje takové jednání,
které je prosté vlivů, jež nutí účastníka právního úkonu jednat v rozporu se
svými zájmy; svoboda vůle je mimo fyzického násilí (vis absoluta) vyloučena
násilím psychickým (vis compulsiva). I když je vůle subjektů právních úkonů
zpravidla podmíněna konkrétními skutečnostmi (pohnutkami), jež mohou omezovat
jejich svobodu, je takové omezení právně irelevantní, jen pokud k němu nedošlo
v důsledku přímého nebo nepřímého donucení (fyzického nebo psychického násilí).
V případě psychického (nepřímého) donucení jednající sice projevuje vlastní
vůli, ale je tu vada v pohnutce, která vedla k vytvoření této vůle, neboť
pohnutkou byla bezprávná výhrůžka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 712/2002).
Závěr odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), že žalovaní uzavřeli
smlouvu o zaplacení jednorázového příspěvku svobodně, je správný.
Podle obsahu spisu měli dovolatelé stavbu rodinného domu dokončit do 19. 12.
2003 (viz stavební povolení ze dne 19. 12. 2001, č. j. SUS/7130/6101/2001-Vr),
přičemž podmínkou kolaudace bylo její napojení na rozvody vodovodní,
plynovodní, kanalizační, elektřiny, jakož i na místní komunikaci, jejíž stavba
byla realizována na základě rozhodnutí o umístění stavby ze dne 28. 11. 2002,
č. j. SUU/7120/3076/2002-Ře, a stavebního povolení ze dne 23. 1. 2004, č. j.
SUU/7120/5293/03-Vá. Dovolatelé stejně jako ostatní stavebníci ve stejné
lokalitě, přivedli před dokončením stavby své sítě k hranici pozemku, kde měly
být napojeny na uvedené přípojky. Na jednání s Ing. J. V., náměstkem primátora
a předsedou správní rady Městského fondu rozvoje bydlení, dne 6. 10. 2003 jim
bylo sděleno, že výstavba všech inženýrských sítí a komunikace je podmíněna
jejich příspěvkem do fondu rozvoje bydlení na vybudování této infrastruktury ve
výši 120.000,- Kč, a že v opačném případě žalobce ve stavbě nebude pokračovat a
dovolatelům tak nastanou komplikace v řízení o povolení trvalého užívání
stavby. V situaci, kdy měli stavbu dokončit do 19. 12. 2003, přičemž na
dokončení stavby závisela otázka jejich bydlení, smlouvu podepsali.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že vůle dovolatelů se sice utvářela pod tlakem
okolností, avšak nikoliv nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala
uzavřená smlouva (její účel), neodporoval jejich vlastním zájmům. Nelze
přehlédnout, že výstavba dotčených inženýrských sítí a komunikace byla
realizována žalobcem z jeho prostředků, přičemž prospěch z ní, kromě dalších
stavebníků v lokalitě Vesec, měli dovolatelé. Vybudované přípojky a komunikace
jim totiž umožnily za finančního přispění fondu rozvoje bydlení zřízeného
žalobcem připojit jejich stavbu na nezbytné přípojky a přístupovou komunikaci.
Stav, ve kterém žalovaní uzavřeli předmětnou smlouvu lze (jak správně uzavřely
soudy obou stupňů) hodnotit jako stav tísně, který ve spojení s nápadně
nevýhodnými podmínkami, může být důvodem pro odstoupení od takto uzavřené
smlouvy podle § 49 obč. zák.; odstoupení od smlouvy včetně naplnění zákonných
podmínek žalovaní v řízení netvrdili ani neprokazovali. Jak správně zdůraznily
oba soudy, pouhá tíseň nezakládá důvod absolutní neplatnosti právního úkonu.
Podle § 41 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění
účinném k datu uzavření předmětné smlouvy (dále jen „zákon o obcích“),
podmiňuje-li zákon platnost právního úkonu obce předchozím zveřejněním,
schválením nebo souhlasem, opatří se listina osvědčující tento právní úkon
doložkou, jíž bude potvrzeno, že tyto podmínky jsou splněny. Právní úkony,
které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez
tohoto schválení od počátku neplatné (odst. 2). Ustanovení § 41 zákona o obcích
ve spojení s § 38 a § 39 téhož zákona mají zabránit zneužívání obecního
majetku; za tím účelem při rozhodování o nakládání s ním, rozděluje zákon o
obcích pravomoci při schvalování právních úkonů, kterými se s obecním majetkem
disponuje, mezi zastupitelstvo obce (§ 67 a násl zákona o obcích) a radu obce
(§ 99 a násl. zákona o obcích). Jelikož smlouvou o zaplacení jednorázového
příspěvku za připojení na sítě technické infrastruktury a komunikace se s
majetkem obce nenakládá, nýbrž se jí obecní majetek rozmnožuje, nevyžaduje
zákon předchozí souhlas ani schválení některého z těchto orgánů obce s
uzavřenou smlouvou. Nedostatek schválení (souhlasu) nemůže proto způsobit
neplatnost smlouvy.
Další důvod neplatnosti předmětné smlouvy žalovaní spojují s jejím rozporem s §
2 odst. 2.1, § 5 odst. 1, 3 a 7 citovaných Zásad.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Citované ustanovení upravuje tři druhy případů nedovoleného právního úkonu,
které zákon sankcionuje absolutní neplatností. Odvolací soud správně uzavřel,
že Zásady nejsou obecně závazným právním předpisem síly zákona (srovnej § 7, §
10 a § 11 zákona o obcích), kdy rozpor obsahu právního úkonu (smlouvy) s jejich
zněním má za následek neplatnost právního úkonu; v případě rozporu obsahu
smlouvy se Zásadami lze pouze uvažovat, zda se dotčený právní úkon nepříčí
dobrým mravům. Správně odvolací soud dovodil, že smlouva, uzavřená v rozporu s
§ 2 odst. 2.1, § 5 odst. 1, 3 a 7 Zásad, se dobrým mravům nepříčí.
Nutno zdůraznit, že přes označení finanční částky, kterou mají žalovaní podle
smlouvy zaplatit jako „příspěvku za připojení“ (což lze chápat i jako poplatek
za připojení), obsahově jde o platbu do Městského fondu rozvoje bydlení (v němž
se shromažďují účelově určené finanční prostředky), vyjadřující částečný podíl
stavebníků na nákladech vybudování sítí infrastruktury, jejichž hlavním
investorem byl žalobce. Nelze přehlédnout, že žalobcem financovaná výstavba
rozvodů infrastruktury zajišťujících napojení stavby žalovaných na tyto sítě
nesledovala obecný zájem, nýbrž zájem individuální. Proti požadavku na
zaplacení částky 120.000,- Kč stojí totiž výhoda, kterou získali tím, že jejich
stavba je napojena na nově vybudované sítě technické infrastruktury a
komunikaci. Kdyby se žalovaní odmítli částečně podílet na úhradě nákladů na
jejich výstavbu, nemohli počítat s tím, že žalobce tuto stavbu realizuje (vloží
do ní obecní finanční prostředky).
Dovolatelé se mýlí, považují-li smlouvu ze dne 6. 10. 2003 za neplatnou pro
rozpor s § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. Přehlíží, že ze shora uvedených
důvodů „příspěvek za připojení“ není poplatkem za napojení na vodovodní rozvody
a kanalizaci, nýbrž příspěvkem na částečnou úhradou nákladů, které žalobci v
souvislosti s vybudováním takové infrastruktury vznikly. Je potřeba
připomenout, že oproti stavu, který zde byl v okamžiku uzavírání sporné
smlouvy, je od 15. 6. 2006 zakázáno vyžadovat poplatky nebo jiná finanční
plnění za možnost napojení, avšak náklady na realizaci napojení vodovodní
přípojky nebo kanalizační přípojky na vodovod nebo kanalizaci musí nést
vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace (nedojde-li k
jiné dohodě).
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným se prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 1
část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci
podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30.června 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu