33 Cdo 2541/2024-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně WM Autodíly spol. s r.o., se sídlem v Hostivicích, Archeologická 1383, identifikační číslo osoby 07486201, zastoupené Mgr. Tomášem Kintrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 667/78, proti žalovanému Martinu Dohnalovi, se sídlem v Psárech, Heyrovského 768, identifikační číslo osoby 66015774, zastoupenému Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze, Francouzská 299/98, o zaplacení 999 303,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 175/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 23 Co 49/2024-140, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 10. 2023, č. j. 18 C 175/2023-92, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 23 Co 49/2024-140, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Tomáše Kintra, LL.M., advokáta.
2. Soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Ve věci bylo nařízeno jednání na den 12. 10. 2023. Žalovaný se k jednání nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání řádně doručeno dne 6. 8. 2023, tedy více než 10 dní před jednáním. Žalovaný nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně navrhla při jednání, aby soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání a soud návrhu vyhověl. Žalovaný se jednak smluvně zavázal hradit kupní cenu ve sjednané výši, a nadto částečně uznal co do důvodu i výše svůj dluh vůči žalobkyni, který se zavázal uhradit, což však ani přes výzvu neučinil. Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil podle § 2079 a násl., § 2053 a násl. a § 2048 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K procesní aktivitě žalovaného uvedl, že žalovaný podal odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, který stručně odůvodnil tak, že sice popíral tvrzení žalobkyně, ale svá tvrzení nijak neodůvodnil a nepředložil k nim žádné důkazy.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud s odkazem na § 153b o. s. ř. mimo jiné uvedl, že v dané věci byla předmětem řízení žaloba na zaplacení kupní ceny za dodané zboží, tedy věc, ve které lze v souladu s § 99 o. s. ř. uzavřít smír, a že dalším předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je skutečnost, že žalovanému byly řádně doručeny do vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 dnů přede dnem termínu konání jednání. K námitce žalovaného, že mu nebylo doručeno předvolání k jednání nařízenému na den 12.
10. 2023, odvolací soud z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky zjistil a měl za prokázané doručení předvolání zástupce žalovaného k jednání dne 12. 10. 2023 (doručeno dne 6. 8. 2023). Z výpisu z elektronické výpravny k datové zprávě odeslané zástupci žalovaného dne 2. 8. 2023 zjistil, že obsahovala 8 příloh, z toho jedna obsahovala předvolání zástupci žalovaného k jednání dne 12. 10. 2023 včetně poučení o možnosti rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (prokázáno předvoláním ze dne 19.
7. 2023). K námitce žalovaného, že vyvinul procesní aktivitu, která odpovídá postupu strany řízení, která je připravena aktivně se bránit vznesenému nároku, odvolací soud uvedl, že z judikatury Ústavního soudu (viz bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí) vyplývá, že procesní aktivita žalovaného by se měla zohlednit zejména v hraničních případech, kdy se např. jinak aktivní žalovaný na první ve věci nařízené jednání neúmyslně opozdil nebo se nedostavil k jednání v důsledku svého omylu ohledně možného konání jednání při oznámení přechodu pohledávky.
V daném případě však žádná omluvitelná okolnost, pro kterou se žalovaný ani jeho zástupce k jednání nedostavili, tvrzena nebyla. Žalovaný pouze popíral doručení předvolání do jeho datové schránky, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání v daném případě byly splněny.
5. Proti rozsudkům obou soudů podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání. V dovolání zejména vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání v daném případě byly splněny. Má za to, že vzhledem k okolnostem případu nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to navzdory tomu, že se žalovaný ani jeho právní zástupce k prvnímu jednání ve věci dne 12. 10. 2023 nedostavili. Soudům obou stupňů vytýká, že k vydání rozsudku pro zmeškání, respektive potvrzení takového rozsudku odvolacím soudem, přistoupily příliš formalisticky, když se blíže nezabývaly procesní aktivitou žalovaného, a na místo toho byla primárně řešena otázka samotného zmeškání jednání. Je přesvědčen, že vyvinul procesní aktivitu odpovídající postupu strany řízení, která je aktivně připravena se bránit vznesenému nároku a poskytnout detailní popis skutkových okolností případu. V rámci odůvodnění odporu dovolatel popíral vznesený nárok, který neměl za řádně podložený, s tím, že pokud se žalobkyně domáhala práva na základě faktur na zboží, měl toto za nedostatečné, protože vzhledem k povaze vzneseného nároku je v prvé řadě zapotřebí prokázat dodání zboží. Pokud žalovaný tvrdil, že část zboží vůbec neobdržel, jednalo se o tzv. negativní skutkové tvrzení, které se neprokazuje, neboť je v prvé řadě na žalobkyni tvrdit a prokázat dodání tohoto zboží, a nelze tedy klást k tíží žalovaného – tak jak to učinily oba soudy – že nepředložil důkazy k prokázání svých tvrzení. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
6. Žalobkyně dovolání žalovaného napovažuje za přípustné, jelikož odvolací soud věc posoudil správně. Navrhla je zamítnout.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný však svým dovoláním napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
9. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Otázka materiálních podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a ve svých rozhodnutích se k ní v rovině ústavně právní vyjadřoval opakovaně též Ústavní soud. Dovolatel na některá z těchto rozhodnutí odkazuje a vytýká odvolacímu soudu, že věc posoudil v rozporu s nimi. Tím podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatňuje předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání od označené judikatury odchýlil. V tom mu však přisvědčit nelze.
12. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že rozsudek pro zmeškání soud při splnění zákonem stanovených předpokladů může, avšak také nemusí, vydat (srov. výraz „může“ užitý v § 153b odst. 1 o. s. ř.); záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem či nikoliv (srov. např. usnesení ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3699/2015, ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 505/2016, a ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2353/2017, odkazující na názor vyjádřený v díle Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1049 a násl.). Soudy při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí brát v úvahu rovněž např. předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se eventuálně vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. V každém jednotlivém případě by soud měl přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje (srov. např. usnesení ze dne 17.
4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, a rozsudky ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013). Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud např. v nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, v nálezu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, či v nálezu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, a svou judikaturu shrnul v nálezu svého pléna ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10. Zdůraznil mimo jiné, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.
Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě.
14. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné pod č. 122 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1779/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 26 Cdo 2007/2018). Zmíněný závěr je podpořen též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 370/98, v němž se uvádí, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno; i když uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, jsou jeho závěry aplikovatelné i nyní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 98/2012). Soudní praxe i právní teorie zastávají názor, podle něhož zmešká-li žalovaný bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, může soud rozsudek pro zmeškání vydat, i když se před jednáním ve věci písemně vyjádřil, ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a předložil soudu i listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. se dostavil k přípravnému jednání, při němž doplnil svá tvrzení a návrhy na provedení důkazů a učinil další potřebné úkony (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1051).
15. Soudní praxe takto vymezila prostor pro zvážení soudu, zda – za situace, kdy se řádně předvolaný žalovaný bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo – vydat rozsudek pro zmeškání, či nikoliv. Konečné posouzení se bude odvíjet od individuálních okolností konkrétního případu, vždy však musí mít základ v úvaze, zda dosavadní procesní aktivita žalovaného odůvodňuje rozhodnutí věci jen na základě skutkových tvrzení žalobce na úkor zásady (vyjádřené ve shora uvedené nálezové judikatuře), podle které prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat.
16. Závěr, že předchozí procesní aktivita žalovaného vydání rozsudku pro zmeškání nebrání, vyjádřený Nejvyšším soudem v poměrech některých věcí, nelze chápat tak, že jakkoliv intenzivní a kvalifikovaná procesní aktivita je pro úvahu o vydání rozsudku pro zmeškání bez právního významu. Platí, že absence procesní aktivity žalovaného je jednou z materiálních podmínek pro vydání kontumačního rozsudku a že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě.
17. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.
18. V posuzovaném případě žalovanému sice nelze upřít procesní aktivitu v podobě odůvodnění odporu (podání ze dne 28. 6. 2023 na č.l. 24 spisu). Na straně druhé nelze ponechat bez povšimnutí, že poté, co se zástupce žalovaného bez omluvy nedostavil k nařízenému jednání, přičemž byl v předvolání na možnost vydání rozsudku pro zmeškání upozorněn, v odvolání proti soudem prvního stupně vydanému kontumačnímu rozsudku argumentoval tím, že mu nebylo soudem doručeno předvolání k jednání, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Protože žalovaný (resp. jeho zástupce) žádné skutečnosti, které by neúčast zástupce na jednání jakkoliv omlouvaly, v průběhu nalézacího řízení netvrdil, je nepřiléhavý poukaz dovolatele na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud posuzoval „hraniční“ situace, kdy došlo ke zmeškání nařízeného jednání advokátem žalovaného bez předchozí omluvy z důvodu opomenutí na jeho straně. To, že se zástupce žalobce k jednání soudu nedostavil z důvodu pochybení na jeho straně, je uvedeno prvně až v dovolání, pročež se jedná o skutečnost, k níž odvolací soud logicky přihlédnout nemohl a nemůže tak učinit ani soud dovolací (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Přisvědčit nelze námitce, jíž se dovolatel vymezil vůči způsobu vyhodnocení jeho procesní aktivity nalézacími soudy, které dovodily, že žalovaný v podaném odůvodnění odporu sice popírá tvrzení žalobkyně, ale svá tvrzení neodůvodňuje ani k nim nepředkládá (neoznačuje) žádné důkazy. Obsahem jeho podání je popření pohledávek žalobkyně pouze obecným způsobem, ač část z nich žalobkyně opírá o uznání dluhu žalovaným, kdy se důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu přesouvá na stranu dlužníka. Nešlo proto, jak se domnívá dovolatel, pouze o tzv. negativní tvrzení, nýbrž žalovaný byl povinen uvést alespoň konkrétní důvody (skutkově vymezit), proč popírá pohledávky vyplývající z uznání dluhu a ke svým skutkovým tvrzením (že kupní cenu za dodané zboží žalobcem uhradil, že žalobce fakturoval jiné množství zboží, než bylo dodáno, pročež spolupráci ukončil) měl označit důkazy. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně k žalobě důkazy prokazující dodání zboží nepřipojila, pomíjí (kromě již řečeného), že okolnost, že důkazy způsobilé prokázat žalobní tvrzení o skutkových okolnostech nebyly k žalobě připojeny nebo v ní označeny, nemá vliv na úsudek soudu o tom, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2228/99, publikované pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
19. Pokud odvolací soud zhodnotil procesní aktivitu žalovaného jako nedostačující pro vyloučení vydání rozsudku pro zmeškání, nelze mu vytknout odklon od judikatury jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
21. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu