33 Cdo 2562/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobce
S.v. a k.P., státního podniku „v likvidaci\", zastoupeného advokátem,
proti žalovanému V.P., zastoupenému advokátem, o 98 855, 50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 209/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
února 2000, č. j. 11 Co 409/99-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2000, č.
j. 11 Co 409/99-42, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně
ze dne 25. března 1999, č. j. 14 C 209/98-16, se zrušují a
věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Žalobce se dvěma žalobami domáhal na žalovaném jako vlastníku nemovitosti, aby
mu zaplatil za dodávku pitné vody a odvádění odpadních vod v odběrním místě v
Č. za měsíce srpen až prosinec 1994 částku 84 237 Kč a za období červen až
srpen 1995 částku 14 618, 50 Kč. Obě žaloby spojil Okresní soud v Děčíně ke
společnému projednání usnesením vydaným při jednání dne 25. 3. 1999.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. března 1999, č. j. 14 C 209/98-16,
žaloby zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaný je
vlastníkem domu zapsaného pro okres P., obec Č., k. ú. Č., jejž nabyl
darovací smlouvou uzavřenou dne 27. 5. 1992 od své matky. Uvedenou nemovitost
pronajímal žalobce různým osobám, které v ní provozovaly hostinské služby. V
předmětných obdobích provozoval restauraci v uvedené nemovitosti p. K., o němž
se žalobce podle svého vyjádření domníval, že je vlastníkem nemovitosti, a
snažil se s ním uzavřít smlouvu o dodávce pitné vody, návrh se
mu však nikdy nevrátil podepsán. Přesto byl uveden v odběrové kartě u žalobce a
žalobce mu fakturoval fakturou částku 14 618 Kč za období červen - srpen
1995 a fakturou částku 84 237 Kč za období srpen až prosinec 1994. Žalovaný
sám v době, kdy získal objekt do vlastnictví, oznámil telefonicky žalobci, že
jej bude pronajímat, přičemž ve smlouvách bude mít nájemce určenu povinnost
placení vodného a stočného. Vlastník sám v té době v domě nebydlel, nepodnikal
a vodu nepotřeboval. Od žalobce žádný návrh smlouvy neobdržel ani on ani jeho
matka. V rozhodné době bydlel v domě ještě jeden nájemník, který již zemřel a
spotřebovanou vodu hradil dřívějšímu majiteli, R.P. Soud prvního stupně dospěl
k právnímu závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Je nepochybné,
že si žalovaný protiřečí, když prohlašuje v písemném vyjádření, že nemovitost
pronajal panu V.K. za účelem provozování hostinské činnosti, a ve své výpovědi
před soudem tvrdí, že pana K. zná od vidění a žádnou smlouvu s ním neuzavřel.
Soud však za stejně nepochopitelné jednání kvalifikuje postup žalobce, který si
do vlastní evidence zapíše pana K. jen na základě telefonického hovoru, aniž by
se přesvědčil, kdo skutečně volá, a žádal předložení dokladu, který by tuto
osobu opravňoval k uzavření smlouvy s žalobcem. Stejně jako žalovaný si
protiřečí i žalobce, když jednou označuje za vlastníka a odběratele pana K.,
zatímco následně tvrdí, že V.K. byl jen spotřebitelem, kdežto žalovaný
odběratelem. Soud zastává názor, že žalobce nemůže žalovat žalovaného, když s
ním nemá uzavřenu smlouvu o dodávkách pitné vody a odvádění a
likvidaci vod odpadních.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. února
2000, č. j. 11 Co 409/99-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení a žalobci přiznal právo podat dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný je vlastníkem předmětné
nemovitosti, a že v nemovitosti provozovaly se souhlasem žalovaného restaurační
činnost různé subjekty. Tyto subjekty vstupovaly každý sám s žalobcem do
smluvního vztahu a za odběr pitné vody a následnou likvidaci vody odpadní
platily. Do totožného vztahu vstoupil i V.K. , na jehož jméno byly vystaveny
faktury za odběr vody. Tento odběr nebyl přeúčtován na žalovaného a ani faktury
vystavené na jméno V.K. nebyly zrušeny. Smlouva o odběru pitné
vody a likvidaci vody odpadní byla s žalovaným uzavřena až
5. 12. 1997, kdy žalovaný začal v nemovitosti sám podnikat. Když V.K. faktury
vystavené na něj neuhradil a ukázalo se, že jeho pobyt nelze
zjistit, požádal žalobce o zaplacení vlastníka nemovitosti s tím, že podle
vyhlášky č. 144/1978 Sb. odpovídá za splnění závazku vlastník sám. Odvolací
soud vyslovil na základě zjištěného skutkového stavu právní názor, že vyhláška
č. 144/1978 Sb. upravuje dodávku pitné vody na smluvním principu s tím, že se
mimo otázky upravené vyhláškou řídí právní vztahy mezi dodavatelem a
odběratelem občanským zákoníkem. Z ustanovení § 16 odst. 2 vyhl. č. 144/1978
Sb. však nelze dovodit, že vlastník má povinnost hradit každý odběr vody. Ani
žalobce sám takto nepostupoval a smlouvy měl uzavřeny i s
osobami odlišnými do vlastníků nemovitostí. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným
nejde ani o případ tzv. bezesmluvního odběru upraveného v § 23 a 24 citované
vyhlášky, neboť ustanovení o bezesmluvním odběru nezavazuje toho, kdo vodu
neodebral, ale toho, kdo ji fakticky odebral beze smlouvy. V souzeném případě
pan V.K. však odebral vodu na základě ústně uzavřené smlouvy a skutečnost, že
žalobce nemá reálnou možnost dosáhnout zaplacení u něho, není právním důvodem,
proč by měl platit žalovaný. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně jako správný, vyslovil však přípustnost dovolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž za otázku
zásadního právního významu označil problém, zda je vlastník nemovitosti
odběratelem vody ve smyslu § 16 odst. 2 vyhl. č. 144/1978 Sb. v případě, kdy je
voda odebírána bez uzavření smlouvy o jejím odběru. Podle žalobce
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přičemž žalobce namítl, že:
- pro uzavření kupní smlouvy ohledně věcí movitých není forma předepsána a
tudíž v tomto případě došlo zřejmě mezi žalobcem a žalovaným k uzavření smlouvy
způsobem upraveným v § 35 občanského zákoníku, tedy jednáním, kdy žalobce
dodával vodu z veřejného vodovodu, vodné účtoval osobám, které byly pověřené
žalovaným, faktury přejímaly pověřené osoby, které je nereklamovaly a
nevracely, přičemž vodné bylo hrazeno,
- do smluvního vztahu s žalobcem pan K. nevstoupil,
- soud prvního stupně i odvolací soud nepostupovaly správně, když na právní
vztah mezi žalobcem a žalovaným neaplikovaly vyhlášku č. 144/1978 Sb., protože
tato vyhláška neupravuje jen vztahy vznikající při dodávkách vody mezi
smluvními partnery, ale i vztahy s odběrateli, kteří příslušnou smlouvu s
dodavatelem uzavřenu nemají,
- bylo nepochybně zjištěno že se voda jako výrobek způsobem definovaným ve
vyhlášce dostala do moci žalovaného a ten s ní mohl naložit podle vlastního
uvážení, došlo tedy k jeho bezdůvodnému obohacení, když odebíral pitnou vodu z
veřejného vodovodu a vody odpadní vypouštěl do veřejné
kanalizace, pro vznik bezdůvodného obohacení v tomto případě není rozhodující
užití vod, ale možnost s nimi nakládat,
- peněžitá náhrada při bezdůvodném obohacení byla v tomto případě stanovena v
nižším rozsahu - podle vodoměru, žalovaný nikdy údaje na vodoměru
nezpochybňoval a nežádal jeho přezkoušení,
60
- právní úprava při dodávkách pitné vody z veřejného vodovodu je speciální -
vyhláškou č. 144/1978 Sb., která upravuje technické otázky napojení nemovitostí
na síť veřejného vodovodu a podmínky dodávky vody, přičemž podrobně upravuje i
právní vztahy mezi dodavatelem a odběratelem vody. V praxi proto byly písemné
smlouvy uzavírány především s velkými odběrateli, ostatní odběratelé byli na
základě ústních smluv evidováni pouze systémem tzv. odečtových karet. Žádné
ustanovení vyhlášky však nedovoluje omezit nebo přerušit dodávku vody jen pro
změnu osoby odběratele,
- za odběratele je s účinností od 1. 1. 1989 považován výhradně vlastník
nemovitosti, proto není rozhodná argumentace žalovaného, že on sám zásobený a
odkanalizovaný objekt neužíval. V tomto případě měl zajistit odpojení
nemovitosti z veřejného vodovodu.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou
osobou a že je podle § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst.
1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu
nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání; vzhledem k tomu, že
otázku, která činí z daného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) nevymezil ve výroku rozhodnutí, ale pouze v
jeho odůvodnění, lze v dovolání uplatnit dovolací důvod, uvedený v § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. k jakékoliv právní otázce, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá (viz též nález Ústavního soudu České
republiky z 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96).
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. může
být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání
založena výrokem odvolacího soudu, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu
při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost
je dána § 239 o. s. ř., projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Pokud dovolatel v dovolání tvrdí, že závěr odvolacího soudu, že mezi
žalobcem a žalovaným nedošlo k uzavření smlouvy o dodávce vody
z veřejného vodovodu a o odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací, je
nesprávný, neboť odvolací soud nepřihlédl k tomu, že osoby užívající předmětnou
nemovitost jednaly jako zástupci žalovaného, není tato jeho námitka
opodstatněná, neboť soud prvního stupně ani odvolací soud skutečnost, že by
tyto osoby takto jednaly, nezjistily. Skutkové zjištění odvolacího soudu přitom
dovolací soud vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu přezkoumávat nemůže.
Dodávky vody z veřejných vodovodů mají, pokud jde o právní úpravu, dvojí režim.
Vzhledem k tomu, že jde o zvláštní druh hospodářské činnosti, která má značný
veřejný význam, jsou tyto dodávky regulovány jednak předpisy veřejnoprávní
povahy (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách), jednak též
předpisy soukromoprávními - jde současně o prodej a koupi vody
jako věci. Toto sepětí veřejného a soukromého práva se plně projevuje ve
vyhlášce č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve
znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (dále jen „vyhláška„), která je sice prováděcím
předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části čtvrté
obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody
provozují a vodu jimi dodávají, a spotřebiteli. O tom, že jde o soukromoprávní
úpravu svědčí i znění § 40 vyhlášky.
Z tohoto propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy
vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tj.
dnes občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní
pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující
obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároků, odpovědnostní
vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného
vodovodu, vyplývají z vyhlášky následující pravidla, která modifikují smluvní
volnost účastníků těchto vztahů:
61
- smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s
vlastníkem nemovitosti: tato skutečnost je dána jednak věcnými důvody -
způsobem, jakým je voda veřejnými vodovody rozváděna a přiváděna do
jednotlivých nemovitostí (viz právní úprava v části první vyhlášky), jednak to
vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky, které dává pouze vlastníkovi právo
odběru vody v dané nemovitosti - viz též legislativní zkratka „odběratel„, v
dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy. Pro
uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č. 185/1988 Sb. byl dosud širší
okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří v § 16 odst. 2 o správci,
kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžen jen na vlastníka. Na tuto
úpravu potom navazuje § 37 vyhlášky, který stanoví odběrateli povinnost platit
dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další
podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele
vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatňují věcně
usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí
vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kdy není on sám konečným
spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného,
- rozsah odběru vody vyplývá přímo z vyhlášky – podle § 16 odst. 2 vlastník
může odebírat vodu do sjednané výše, není-li výše odběru sjednána, podle
skutečné potřeby,
- dodavatel (správce vodovodu) je oprávněn v případě nedodržení podmínek
odběru, které jsou ve vyhlášce vypočteny, přímo na základě vyhlášky omezit nebo
přerušit dodávku vody,
- vyhláška upravuje závazný způsob zjišťování množství vody, které odběratel
odebral, a stanoví práva dodavatele s tím spojená,
- vyhláška upravuje kogentně okamžik splnění dodávky vody (§ 23 odst.
1 a 2), tato úprava však platí jen pro smluvní odběry,
- z ustanovení § 24 vyplývá taxativní výčet skutečností, při jejichž vzniku je
dodavatel oprávněn omezit nebo přerušit dodávku vody, z této úpravy současně
vyplývá, že mimo tento výčet nemůže být dodávka vody omezena nebo zastavena,
vyhláška současně stanoví, kdy má dodavatel povinnost zajistit náhradní zdroj
vody,
- vyhláškou jsou regulovány i situace, kdy k uzavření smlouvy o dodávce vody
nedojde, popř. odběratel postupuje v rozporu se smlouvou (§ 25). Podle
ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky při odběrech vody z veřejného vodovodu
uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, či v rozporu se smlouvou *tyto případy
jsou vymezeny v odstavci prvém pod písmenem b)*, účtují se tyto odběry vody ve
výši úplaty spojené s dodáváním vody z veřejných vodovodů za množství odebrané
vody zjištěné technickým propočtem, přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z
prokázané nebo předpokládané doby odběru vody a účelu, k němuž bylo vody
použito. Podle ustanovení § 25 odst. 2 vyhlášky se k částkám za odběr takto
stanoveným připočtou náklady spojené se zjišťováním případů odběrů uvedených v
odstavci 1, nejméně však 50 Kč. Z dané úpravy lze vyvodit, že vyhláška
předpokládá, že v případech bezesmluvních odběrů, tj. v případech odběrů bez
smlouvy uzavřené mezi správcem veřejného vodovodu a vlastníkem nemovitosti, pro
niž je voda z veřejného vodovodu dodávána, nebude instalován vodoměr, a proto
je nutno upravit náhradní způsob výpočtu množství vody, které odběratel
odebral. Toto řešení je shodné pro případy odběrů, kdy odběratel porušil
smlouvu a zkreslil dodatečným zásahem výsledky, které ukazuje vodoměr.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které
sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní
zákoník), ale u nichž speciální předpis stanoví, kdo může
takovou smlouvu uzavřít, a omezuje též smluvní volnost stran tím, že závazně
upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu.
Tento speciální předpis pak současně stanoví povinnost k úhradě odebrané vody v
případě odběru vody z veřejného vodovodu uskutečněného bez smlouvy s
dodavatelem (z rozboru shora provedeného vyplývá, že jde o
smlouvu mezi správcem veřejného vodovodu a vlastníkem nemovitosti) a stanoví v
tomto případě výši úplaty i způsob, jakým je zjišťováno množství odebrané vody
(§ 25 vyhlášky). Z kontextu vyhlášky, zejména z ustanovení § 16 odst. 2,
vyplývá, že povinnost k úhradě odebrané vody má v tomto případě vlastník
nemovitosti, pro niž byla voda z veřejného vodovodu odebrána. Ze shora
učiněného rozboru totiž vyplývá, že vyhláška vychází z toho, že při dodávkách
vody z veřejného vodovodu vstupují do právního vztahu správce, který dodává
vodu z veřejného vodovodu, a vlastník nemovitosti, pro niž je voda odebírána.
Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý
na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem.
Ze skutečnosti, že úplata za odběr vody z veřejného vodovodu pro nemovitost
napojenou na tento veřejný vodovod je upravena zvláštním předpisem, vyplývá, že
se v tomto případě neuplatní obecná úprava institutu bezesmluvního obohacení.
Obdobný závěr je nutno učinit u odvádění odpadních a srážkových vod veřejnou
kanalizací (v této souvislosti srovnej zejména § 28 odst. 2 a § 34 vyhlášky).
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný není v dané věci pasivně
legitimován, neboť mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena smlouva o dodávce
vody z veřejného vodovodu pro nemovitost ve vlastnictví žalovaného a o odvádění
odpadních vod veřejnou kanalizací z této nemovitosti, je tento závěr nesprávný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
62
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu