33 Cdo 2582/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) M. B. a 2) B. B., zastoupeným Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Bartošova 4331, o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5C 74/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 541/2008-58, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2009, č. j. 60 Co 541/2008-58, kterým byl ve věci samé potvrzen žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. září 2008, č. j. 5C 74/2008-28, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud již ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2275/2008, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům, na jehož výstavbu či přestavbu poskytl stát stavebníkovi příspěvek, po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům v jeho zanedbatelné části využívá i jiným způsobem (konkrétně k výdělečné činnosti, případně k výkonu živnosti). Tyto závěry jsou využitelné - a odvolací soud se od nich neodchýlil - i v posuzovaném případě, kdy žalovaní dům, na jehož výstavbu jim byl poskytnut státní příspěvek, nepřetržitě užívají k trvalému bydlení a pouze po dobu 16 měsíců užívala žalovaná místnost o velikosti 11,5 m2 nacházející se v technickém přízemí domu jako šicí dílnu (časově omezeně zde provozovala svou živnost krejčové). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99 je nepřiléhavý, neboť je v něm (pokud jde o rozsah i způsob využití nemovitosti k podnikatelské činnosti stavebníka) posuzován skutkově zcela odlišný případ. Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je správný a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r. předsedkyně senátu