33 Cdo 2592/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. V. P. advokátem proti žalované L. R., zastoupené Mgr. Z. J., advokátem o zaplacení úroků z prodlení z částky 20.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 135/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č. j. 30 Co 481/2006-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalované zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. září 1998, č. j. 11 C 135/98-14, zamítl žalobu o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že i když kupní smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalované 20.000,- Kč, je neplatná, nelze žalobě vyhovět, neboť žalobní petit nevystihuje synalagmatický charakter závazku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 1999, č. j. 23 Co 30/99-26, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby připustil změnu žaloby, jak ji žalobkyně navrhla v podaném odvolání, a aby případně provedl další důkazy, a o změněné žalobě rozhodl.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 1999, č. j. 11 C 135/98-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost vrátit žalované osobní automobil, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2000, č. j. 23 Co 30/2000-55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyjádřil názor, že neplatnost právního úkonu nelze určit smluvně. Soudu prvního stupně uložil interpretovat projev vůle účastnic zachycený v kupní smlouvě a doplnit dokazování v naznačeném směru. Zároveň mu dal pokyn k poučení žalobkyně o nutnosti formulovat žalobní petit tak, aby vyjadřoval vzájemnou vázanost plnění.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000, č. j. 11 C 135/98-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení proti vydání osobního automobilu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 30 Co 481/2006-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úrocích z prodlení změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč za dobu od 13. 11. 1995 do 13. 2. 1997, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná ocitla v prodlení se splněním svého závazku uhradit žalobkyni 20.000,- Kč až 14. 2. 1997, tedy poté, co žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 1997 doložila připravenost splnit svůj závazek vydat žalované automobil a zároveň ji vyzvala k zaplacení uvedené částky.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž popsala genezi daného případu včetně průběhu celého řízení. Namítla, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na svobodu a rovnost v právech a právo na rovnost v řízení, jež jsou zaručena Listinou základních práv a svobod, tím, že zatímco ona je postihována úrokem z prodlení, žalobkyně za nevrácení auta takto postihována není. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud, který o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl dne 16. ledna 2007, věc projednal s přihlédnutím k části dvanácté hlavě I bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2. listopadu 2000). Proto i v řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003).
V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že „proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Jelikož rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 14. 2. 2007 a žalovaná podala dovolání u soudu prvního stupně dne 13. 4. 2007, stalo se tak sice po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o. s. ř., avšak v souladu s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení. Lze tak uzavřít, že v této věci jde o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože v dovolání takovéto vady namítány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. shledat přípustným.
Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebyl sice jeho v pořadí prvním rozhodnutím ve věci, avšak jeho bezprostředně předcházejícím rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak (rovněž žalobě vyhověl), a jeho v pořadí první rozsudek odvolací soud zrušil z procesních důvodů a uložil mu, jak má dále po procesní stránce postupovat.
Rovněž z § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná za podmínek uvedených v tomto ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku neučinila.
Je zřejmé, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti rozsudku. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu