33 Cdo 2682/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K., s místem podnikání v Brně, Zájezdní 12, (identifikační číslo osoby 136 77 063), zastoupeného Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Bellova 24 (adresa pro doručování: Brno, Masarykova 439/9), proti žalovaným 1) V. B., a 2) M. B., společně zastoupeným Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, o zaplacení 351.893,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 101/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 62 Co 274/2013-468, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 21 C 101/2008-430, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 351.893,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 181.913,24 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zamítl vzájemnou žalobu v části, jíž žalovaní po žalobci požadovali zaplacení dalších 2.059.964,80 Kč (výrok V.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky II. a VI.) a státu (výrok III.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne
26. července 2010, č. j. 21 C 101/2008-274, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. července 2010, č. j. 21 C 101/2008-281, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2011, č. j. 62 Co 94/2011-322, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 62 Co 274/2013-468, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej (jen co do výpočtu výše nákladů) ve výroku III. a zrušil jej ve výrocích IV. a VI. s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) přípustné.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce brojí výlučně proti těm částem rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím jeho žalobu o zaplacení 351.893,- Kč s příslušenstvím a na něj navazujícímu výroku o nákladech řízení účastníků a změnil jej ve výroku o nákladech státu.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce sice ohlásil dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr ohledně předání díla je v rozporu s ustanovením § 650 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), i s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006), jeho námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají
nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje názor, že z provedených důkazů (které velmi obšírně rozebírá) vyplynulo, že žalovaní začali dílo užívat (resp. začali s ním fakticky nakládat) již 1. 9. 2005, případně 1. 12. 2005, a nikoli až 16. 2. 2006, a že k tomuto datu tudíž muselo dojít k předání díla. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalobce v tomto směru v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní.
Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkového charakteru je rovněž výtka žalobce, že odvolací soud při rozhodování nevzal v úvahu, že vady díla, které mu žalovaní vytkli, odstranil a na vlastní skutkové verzi žalobce založil i námitku, že odvolací soud se neměl zabývat nárokem žalovaných na slevu z ceny díla, protože žalovaní takový nárok vůbec neuplatnili.
Irelevantní pak jsou výhrady vůči kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i polemika s hodnocením jednotlivých důkazů.
Řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. - a to ve vztahu
k rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů státu - není žalobcem uváděný důvod, že „předmětem posouzení jsou otázky procesního práva, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Jedinému způsobilému dovolacímu důvodu (tj. důvodu uvedenému v § 241a odst. 1 o. s. ř.) nelze podřadit ani námitky žalobce, že soudy porušily dispoziční zásadu zakotvenou v ustanovení § 153 o. s. ř., jestliže soud prvního stupně překročil žalobci petit (a odvolací soud toto pochybení nenapravil) a odvolací soud zrušil nejen rozsudečný výrok, jímž mu soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit žalovaným 181.913,24 Kč, ale (bez návrhu) i nákladový výrok IV.; nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu výkladu či aplikace procesních norem. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedené námitky by ani v případě přípustnosti dovolání nemohly obstát. Soudy nepřekročily žalobní petit, neboť nerozhodovaly o nároku žalovaných na slevu z ceny díla samostatným výrokem; v odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud dostatečně ozřejmil, že žalovaní uplatnili nárok z titulu odpovědnosti za vady díla jako procesní obranu a nikoliv jako vzájemný návrh. Pokud by soudy rozhodovaly o nároku žalovaných na slevu z ceny díla jako o vzájemném žalobním návrhu, nejen, že by soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce o zaplacení 351.893,- Kč (a odvolací soud potvrdil příslušný zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně), nýbrž by žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovaným 157.321,10 Kč (tj. částku, o kterou sleva z ceny díla převyšuje oprávněný nárok žalobce na doplacení ceny díla). Odvolací soud nepřekročil svoji přezkumnou pravomoc zakotvenou v ustanovení § 212 o. s. ř., jestliže zrušil výrok VI., jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení; tento výrok byl totiž výrokem závislým na (odvolacím soudem rovněž zrušeném) výroku IV., kterým soud prvního stupně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 181.913,24 Kč. Řečeno jinak, nákladový výrok VI. nezávisel pouze na odvoláním nenapadeném výroku V., kterým soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh žalovaných co do 2.059.964,80 Kč, nýbrž i na výše zmiňovaném výroku IV.; odvolací soud proto postupoval v souladu s ustanovením § 212 odst. a/ o. s. ř. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu