33 Cdo 2748/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
M. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky
142a, proti žalované D. U., zastoupené JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se
sídlem Třebíč, Bráfova 52, o zaplacení částky 1,285.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 258/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13.
dubna 2010, č. j. 54 Co 12/2010-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. dubna 2010, č.
j. 54 Co 12/2010-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči platebním rozkazem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 10 C
258/2007-20, doručeným žalované dne 21. 2. 2008, uložil žalované povinnost, aby
do 15ti dnů od doručení platebního rozkazu zaplatila žalobci 1,285.000 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení; současně ji poučil o
možnosti podat odpor do 15 dnů od doručení platebního rozkazu a pro případ, že
odpor podá, vyzval ji, aby se do 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila
k podané žalobě, a aby uvedla, zda uplatněný nárok v žalobě uznává, případně
aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě.
Zároveň ji poučil o tom, že nevyjádří-li se včas písemně k podané žalobě a ve
stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud
za to, že uplatňovaný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 114b
odst. 1, 2 a 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná na platební rozkaz a v něm obsaženou výzvu reagovala podáním ze dne
28. 2. 2008 označeným jako „Žádost o bezplatné zastupování“, v němž požádala o
ustanovení zástupce z řad advokátů JUDr. Rostislava Kováře, který ji před
zahájením řízení poskytl konzultaci a je proto s případem obeznámen. Svou
žádost odůvodnila neuspokojivou finanční situací, v níž se nachází. Dále
uvedla, že nárok žalobce neuznává, jeho jednáním se cítí poškozena a je
rozhodnuta se bránit. Dne 5. 3. 2008 žalovaná doručila osobně soudu prvního
stupně listinu označenou jako „odpor proti platebnímu rozkazu“, v níž sdělila,
že jej odůvodní do 30 dnů ode dne jeho podání. Dne 7. 4. 2008 žalovaná podala u
soudu prvního stupně podání označené jako „odůvodnění odporu“. Soud prvního
stupně poté věc projednal a po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým
zjištěním, které byly podkladem pro jeho závěr o opodstatněnosti žaloby; proto
rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 10 C 258/2007-123, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1,285.000,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a
státu.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j.
54 Co 12/2010-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně podání žalované (došlé
soudu dne 29. 2. 2008), označené sice jako žádost o bezplatné zastupování,
posoudil podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2. o. s. ř.) jako odpor proti platebnímu
rozkazu, neboť z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaná požadavku žalobce nehodlá
vyhovět. Podala-li žalovaná dne 29. 2. 2008 odpor proti platebnímu rozkazu,
začala jí od 1. 3. 2008 běžet třicetidenní lhůta k podání vyjádření k žalobě ve
smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., jejíž konec připadl na 31. 3. 2008 (§ 57 odst.
2 o. s. ř.). Na běh této lhůty již nemohlo mít žádný vliv další podání žalované
označené jako odpor, které bylo doručeno soudu 5. 3. 2008. Protože vyjádření
žalované k žalobě došlo soudu až dne 7. 4. 2008, stalo se tak poté, co již
nastala zákonná fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Jestliže soud
prvního stupně nerozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.,
zatížil tím řízení vadou, která však vzhledem k výsledku řízení neměla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjádřila
nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že v řízení nastala zákonná fikce
uznání nároku. Podáním, které doručila soudu dne 29. 2. 2008, pouze požádala o
ustanovení zástupce z řad advokátů vzhledem ke svým osobním, majetkovým a
výdělkovým poměrům. V souladu s tím své podání také označila jako žádost o
bezplatné zastupování. Pokud v něm uvedla, že „nárok žalobce M. K. neuznávám,
jeho chováním se cítím poškozena a jsem rozhodnuta se bránit“, bylo to jen
proto, aby soudu zdůvodnila, proč o ustanovení zástupce požádala. Měla proto za
to, ostatně stejně jako soud prvního stupně i žalobce, že lhůta k podání
vyjádření jí začala běžet až ve spojitosti s podáním odporu, tedy dnem 5. 3. 2008. Protože podání ze dne 29. 2. 2008 nelze podle obsahu posoudit jako odpor
proti platebnímu rozkazu, podala kvalifikované vyjádření k žalobě ve stanovené
lhůtě a fikce uznání nároku nenastala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil. Žalobce se s právním posouzením věci odvolacím soudem ztotožnil. Nejvyšší soud postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); Nejvyšší
soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zabýval otázkou jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
zpochybnila žalovaná správnost právního závěru odvolacího soudu, že v daném
případě nastala zákonná fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.,
podle níž je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, je dovolání žalované přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Správnost právního závěru odvolacího soudu o nastalé fikci uznání nároku je
podmíněna tím, že podání žalované, doručené soudu dne 29. 2. 2008, bude
posouzeno jako odpor proti vydanému platebnímu rozkazu. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle
jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je
účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim
účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a
uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu
podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal
jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu
úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, a ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006,
uveřejněné pod č. C 2862 a C 5207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). V posuzovaném případě žalovaná podání doručené soudu dne 29. 2. 2008 označila
jako žádost o bezplatné zastupování, podrobně v něm vyložila důvody, proč by
mělo být její žádosti vyhověno, a doložila je připojenými listinami. V rámci
vysvětlení, za jakým účelem požaduje ustanovit zástupce, současně uvedla, že
nárok žalobce neuznává a je rozhodnuta se bránit. Z kontextu celého podání je
zřejmé, že smyslem procesního úkonu, který žalovaná sledovala, nebylo podání
odporu proti platebnímu rozkazu, nýbrž dosažení ustanovení zástupce pro řízení
z řad advokátů, aby nebyla znevýhodněna oproti žalobci, který zastoupen již
byl. Tomu také odpovídá to, že teprve následným procesním úkonem, příslušně
označeným, podala odpor proti platebnímu rozkazu. Jestliže odvolací soud její
podání ze dne 29. 2. 2008 posoudil jako odpor proti vydanému platebnímu
rozkazu, přisoudil tomuto procesnímu úkonu jiný než žalovanou sledovaný účel. S ohledem na výše uvedené nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, že v
řízení nastala zákonná fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Jelikož žalovaná podala odpor u soudu až 5. 3. 2008 a její vyjádření k žalobě s
důvody, proč nárok žalobce neuznává, došlo soudu dne 7. 4. 2008, zákonná fikce
uznání nároku nenastala a bylo na soudu, aby žalobu věcně projednal. Lze uzavřít, že se žalované podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.