33 Cdo 276/2022-151
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NEVÁHEJTE A BRAŇTE SE s. r. o., se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, identifikační číslo 06161049, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované Provident Financial s. r. o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, identifikační číslo 25621351, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o zaplacení 15.899,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 286/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2020, č. j. 19 C 286/2019-63, ohledně částky 15.899, 36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 10. 5. 2019 do zaplacení tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se jako právní nástupkyně dlužníka M. B. domáhala vůči žalované zaplacení rozdílu mezi částkou 123.485 Kč, kterou ji dlužník uhradil podle smlouvy ze dne 18. 9. 2015 a částkou, kterou od žalované fakticky obdržel 68.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi M. B. jako vydlužitelem a žalovanou byla uzavřena dne 18. 9. 2015 smlouva o zápůjčce. Na základě ní žalovaná poskytla zápůjčku ve výši 68.000 Kč, za kterou se vydlužitel zavázal zaplatit poplatek ve výši 55.485 Kč, skládající se z úroku z úvěru ve výši 7.337 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 8.606 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 39.542 Kč. Žalovaná před podpisem smlouvy ověřila úvěruschopnost M.
B., a to pracovní smlouvou, výplatními páskami za období od června do srpna 2015, doklady SIPO za stejné období a nájemní smlouvou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně ověřila úvěruschopnost vydlužitele. Měla ovšem započítat hotovostní režim splátek do roční procentní sazby nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), neboť cena za hotovostní režim splátek představuje náklady, které jsou součástí RPSN. S přihlédnutím k tomu, že vydlužitel tuto skutečnost uplatnil u žalované, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby České národní banky, a proto žalované náleží pouze čerpané finanční prostředky spolu s úrokem ve výši diskontní sazby.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 72 Co 297/2020-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu ohledně částky 15.899,36 Kč představující úroky z úvěru ve výši 7.337,- Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 8.606, - Kč, spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odvolacím řízení žalovaná vznesla námitku promlčení.
Podle odvolacího soudu měl námitku neplatnosti smlouvy pro porušení informační povinnosti žalované (uvedení nákladů na hotovostní režim splátek do RPSN) vznést právní předchůdce žalobkyně ve tříleté promlčecí lhůtě, která mu začala běžet dnem následujícím po uzavření smlouvy, z níž se o této skutečnosti dozvěděl, tj. ode dne 19. 9. 2015, a která skončila dne 19. 9. 2018. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně uplatnil neplatnost smlouvy ze shora uvedeného důvodu u žalované až v předžalobní výzvě odeslané dne 20.
3. 2019, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Smluvní ujednání o hotovostním inkasu (částka 39.542,- Kč) posoudil odvolací soud za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když částka za hotovostní režim splátek převyšuje 50 % z reálně poskytnutého úvěru. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná úvěruschopnost vydlužitele posoudila dostatečně. Na rozdíl od soudu první stupně však dospěl k závěru, že žalované náleží platby z titulu úroku z úvěru ve výši 7.337 Kč a za poplatek ve výši 8.606 Kč, přičemž v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, na jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), usuzuje z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu se závěry judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nálezem Ústavního soudu ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, odvolací soud řádně neposuzoval úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, a pokud již vyřešena byla, měl by tuto otázku dovolací soud „vyřešit jinak“, považuje dovolatelka otázku „výkladu § 6 odst. 1 a § 8 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.“ Podle jejího přesvědčení začala běžet subjektivní promlčecí doba právnímu předchůdci až okamžikem převzetí právního zastoupení dlužníka, tj. až dne 8. 3. 2019, kdy jako spotřebitel mohl poprvé nabýt takové znalosti o porušení informační povinnosti žalovanou (uvedení nesprávné RPSN), protože předtím takové znalosti neměl.
S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jde o právní otázku dosud dovolacím soudem nevyřešenou, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání nezakládá tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 7. 2018, sp. zn.
33 Cdo
2178/2018, při posuzování úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně. Ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud vyšel z toho, že poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost dlužníka (žalovaného) splácet úvěr ve sjednaných splátkách, neboť jeho schopnost splácet úvěr posoudil pouze na základě osobního (zaměstnavatelem nepotvrzeného) prohlášení dlužníka, že má příjmy ze závislé činnosti ve výši 16.000 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční výdaje činí 1.000 Kč; v době poskytnutí úvěru byl dlužník hlášen k pobytu na ohlašovně městského úřadu.
Se zřetelem na skutkovou odlišnost nyní projednávané věci, kdy žalovaná před podpisem smlouvy ověřila úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně M. B. z pracovní smlouvy, výplatních pásek za období od června do srpna roku 2015, dokladů SIPO za stejné období a z nájemní smlouvy, je evidentní že závěry rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nejsou v nyní souzené věci aplikovatelné, a jeho nosné důvody nejsou v rozporu se závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzený rozpor staví dovolatelka na vlastní skutkové verzi, neboť oproti zjištění odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) prosazuje závěr, že v řízení bylo jednoznačně zjištěno, že dlužník M.
B. od počátku nebyl schopen dluh splácet, že si žalovaná před uzavřením smlouvy neobstarala žádné dokumenty prokazující jeho úvěruschopnost, dlužník zástupci žalované žádné takové listiny nepředložil, a že jako důkaz o schopnosti splácet úvěr nemůže nic vypovídat tzv. karta zákazníka, byť jím podepsaná, jelikož s ní může žalovaná manipulovat a upravovat ji podle svých důkazních potřeb. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatelka uplatňuje procesně neregulérním způsobem. Rozsudek odvolacího soudu nemůže být rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.
2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, neboť i tento rozpor buduje žalobkyně na vlastním skutkovém závěru, že žalovaná neprověřovala s odbornou péčí úvěruschopnost právního předchůdce dovolatelky. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o promlčení práva uplatnit u poskytovatele úvěru porušení informační povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru (nesprávně uvedená výše RPSN ve smlouvě - nezahrnující náklady na hotovostní režim splátek do nákladové části), s níž je spojena „sankce“, spočívající v tom, že se „pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná“ [§ 8 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru].
Podle odvolacího soudu měl právní předchůdce žalobkyně „neplatnost smlouvy“ pro porušení informační povinnosti uplatnit u žalované ve tříleté promlčecí lhůtě běžící od 19. 9. 2015, která uplynula 19. 9. 2018. Pro řešení správnosti této právní otázky odvolacím soudem shledává Nejvyšší soud dovoláním přípustným. Podle § 6 odst.
1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Podle § 8 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.
Podle přílohy č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr [odstavec 1 písmeno f)]. Podle bodu 7 věty první preambule (odůvodnění) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23.
4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů je nezbytné zajistit harmonizovaný rámec Společenství v celé řadě klíčových oblastí. Podle bodu 9 preambule (odůvodnění) věty první směrnice, úplná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. Členským státům by proto nemělo být povoleno zachovávat ani zavádět jiná vnitrostátní ustanovení, než která jsou stanovena v této směrnici.
Podle bodu 19 věty první a druhé preambule (odůvodnění) směrnice, aby se mohli spotřebitelé rozhodovat na základě úplné znalosti věci, měli by před uzavřením úvěrové smlouvy získat přiměřené informace o podmínkách a nákladech úvěru a o svých povinnostech, přičemž by měli mít možnost vzít si tyto informace s sebou a posoudit je. Pro zajištění co největší průhlednosti a srovnatelnosti nabídek by tyto informace měly zahrnovat především roční procentní sazbu nákladů úvěru určovanou stejným způsobem v celém Společenství.
Podle bodu 20 preambule (odůvodnění) směrnice, celkové náklady úvěru pro spotřebitele by měly zahrnovat veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní, poplatků pro zprostředkovatele úvěru a veškerých poplatků, které musí spotřebitel zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou, s výjimkou nákladů na notáře. Otázka, zda věřitel skutečně zná náklady, by měla být posouzena objektivně se zohledněním požadavků náležité profesionální péče. Podle bodu 47 preambule (odůvodnění) směrnice, členské státy by měly stanovit pravidla týkající se sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice a zajistit jejich uplatňování.
I když je volba sankcí i nadále na členských státech, měly by být stanovené sankce účinné, přiměřené a odrazující. Podle čl. 3 písm. g) směrnice pro účely této směrnice se rozumí „celkovými náklady úvěru pro spotřebitele“ veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře; náklady související s doplňkovými službami týkajícími se dané úvěrové smlouvy, zejména pojistné, jsou rovněž zahrnuty, pokud je navíc uzavření smlouvy o poskytnutí služby povinné pro získání úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.
Podle čl. 3 písm. h) směrnice pro účely této směrnice se rozumí „celkovou částkou splatnou spotřebitelem“ součet celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele. Podle čl. 3 písm. i) směrnice pro účely této směrnice se rozumí „roční procentní sazbou nákladů“ celkové náklady úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako roční procento celkové výše úvěru, případně včetně nákladů podle čl. 19 odst.
2. Podle čl. 5 odst. 1 věty první směrnice s dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, poskytne věřitel a případně zprostředkovatel úvěru spotřebiteli na základě věřitelem nabízených úvěrových podmínek a případně spotřebitelem vyjádřených preferencí a poskytnutých údajů informace potřebné ke srovnání různých nabídek, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře. Podle čl. 22 odst. 1 směrnice pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.
Podle čl. 22 odst. 2 směrnice členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že právo uplatnit námitku porušení informační povinnosti (nesprávně uvedenou výši RPSN) se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, která začala běžet dnem následujícím po uzavření smlouvy, tj. dne 19.
9. 2015, a skončila 19. 9. 2018. Dovolal-li se právní předchůdce žalobkyně nedostatku informací podle § 8 písm. b) ve spojení s odst. 1 písm. f) přílohy č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru až v předžalobní výzvě odeslané dne 20. 3. 2019, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, publikovaném pod R 133/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že „[N]elze pochybovat o tom, že informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č.
3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem. Jedině v takovém případě bude naplněn shora uvedený účel právní úpravy, kterým je včasné a úplné informování spotřebitele jako nezbytný předpoklad pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí a byl schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální finanční situaci. Uvede-li proto věřitel některý ze zákonem vyžadovaných údajů nesprávně, ať už tak učiní z jakéhokoliv důvodu (např. omylem, v důsledku početní chyby apod.), nesplní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu.
Takové pochybení, uplatní-li jej spotřebitel u věřitele, zákon striktně sankcionuje tím, že pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná [§ 8 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb.] (…) Jedním z údajů, které musí podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a přílohy č. 3 k tomuto zákonu pod sankcí uvedenou v § 8 téhož zákona smlouva o úvěru obsahovat, je roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr.
I tento údaj musí být ve smlouvě o úvěru uveden ve správné výši.“ V rozsudku ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 33 ICdo 41/2016, pak Nejvyšší soud s odkazem na § 10 zákona o spotřebitelském úvěru dodal, že „[Z]ákladní rovnice, kterou se stanoví RPSN, odpovídá na ročním základě celkové současné hodnotě čerpání na jedné straně a celkové současné hodnotě splátek a plateb poplatků na straně druhé (bod I cit. přílohy). Rovnice zapsaná ve zjednodušené podobě pomocí symbolu „sumy“ vyjadřuje rovnost obou směrů toku plateb.
Na levé straně rovnice jsou zohledněna všechna čerpání úvěru spotřebitelem; na pravé straně jsou naopak zohledněny všechny platby prováděné spotřebitelem, tedy jak samotné splácení jistiny spotřebitelského úvěru, tak také platby všech nákladů, které jsou součástí celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Vedle splácení jistiny je zde tedy zohledněno splácení úroků stejně jako placení všech dalších nákladů, poplatků, povinných doplňkových služeb atd. (srov. VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář.
Příloha č. 5 bod 3. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7478-776-8) (…) administrativní poplatek za sjednání úvěrové smlouvy je třeba dosadit do rovnice pro výpočet RPSN na pravou stranu, kam patří veškeré celkové náklady spotřebitele, které musí na daný úvěr zaplatit (…) RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5273/2015).
A právě s ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že byť je RPSN jen jedním z mnoha ukazatelů výhodnosti úvěru, je třeba i tento ukazatel uvést ve smlouvě ve správné a úplné výši; v opačném případě by věřitel nesplnil svoji zákonem stanovenou informační povinnost a musel by nést následky sankce podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb.“
Shora uvedené judikatorní závěry v poměrech nyní projednávané věci znamenají, že nesprávně uvedená výše RPSN (v situaci, kdy žalovaná nezahrnula poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 39.542 Kč do celkových nákladů úvěru) má za následek, že se spotřebitelský úvěr považuje od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Jde o sankci za porušení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývající z § 6 odst. 1 věty první a druhé a § 8 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2014, ve věci C-565/12, LCL Le Crédit Lyonnais SA proti Fesihu Kalhanovi se Soudní dvůr Evropské unie při aplikaci čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále opět jen „směrnice“), vyjádřil k účinnosti, přiměřenosti a odrazujícímu účinku sankcí při porušení povinností vyplývajících z této směrnice tak, že „pravidla pro sankce (…) musí být definována tak, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující, a dále že členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování.
Z bodu 47 odůvodnění téže směrnice nadto vyplývá, že v těchto mezích je volba uvedených pravidel pro sankce na uvážení členských států (…) podle ustálené judikatury Soudního dvora týkající se zásady loajální spolupráce, nyní zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, musí členské státy, i když je jim ponechána volba sankcí, zejména zajistit, aby byla porušení unijního práva potrestána podle podobných hmotněprávních a procesních pravidel jako podobně závažná porušení vnitrostátního práva, přičemž sankce musí být vždy účinná, přiměřená a odrazující (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 3.
května 2005, Berlusconi a další, C-387/02, C-391/02 a C-403/02, Sb. rozh. s. I-3565, body 64 a 65, jakož i ze dne 26. září 2013, Texdata Software, C-418/11, bod 50) … Soudní dvůr zejména rozhodl, že sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality (rozsudek ze dne 26. září 2013, Texdata Software, C-418/11, bod 51). Následně v rozsudku ze dne 9. 11.
2016, ve věci C-42/15, Home Credit Slovakia, a.s., proti Kláře Bíróové SDEU dodal, že „sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality (…) S ohledem na význam cíle ochrany spotřebitele (…) kdyby sankce (…) byla oslabena, či dokonce zcela ztratila povahu sankce, vedlo by to nutně k tomu, že nebude skutečně odrazující.“
Při aplikaci práva Evropské unie platí, že národní úpravu (...) je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (tzv. nepřímý účinek směrnic – ESD, ve věci C-106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, ve věci C-240–244/98, Océano Grupo proti R. M. Q., ESD, ve věci C-212/04, K. A. a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006). Autonomní charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějících národních úprav musí být vždy činěn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, ve věci C-29/76, LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co.
KG proti Eurocontrol). Shora uvedené závěry je nutno použít při posuzování otázky, zda oprávnění dlužníka uplatnit u věřitele, že smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje (úplné – správné) informace podle přílohy č. 3 k zákonu č. 145/2010 Sb., a tudíž, že se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a že ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná, podléhá promlčení či nikoli.
Aby bylo dosaženo účelu směrnice č. 2008/48/ES spočívajícímu v odrazujícímu účinku sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice, nesmí vnitrostátní právní úprava členského státu Evropské unie znemožňovat či nepřiměřeně ztěžovat výkon práv poskytnutých unijním právním pořádkem (zásada efektivity); smyslem uvedené zásady je zajistit přednost a účinnost unijního práva. Nemohl-li by dlužník uplatnit u věřitele výhradu, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru (správné určení výše RPSN), proto, že toto jeho oprávnění by bylo časově omezeno či by podléhalo promlčení, vedlo by to ke stavu znemožnění domoci se práv spotřebitele, která jsou přiznávána právem Evropské unie.
Ustanovení § 8 zákona o spotřebitelském úvěru sleduje ochranu spotřebitele a je transpozicí obecného požadavku na stanovení dostatečných sankcí k zajištění účinnosti směrnice č. 2008/48/ES. Jelikož je nesprávný závěr odvolacího soudu, že možnost uplatnit u věřitele nedostatky smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb., podléhá promlčení, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).