33 Cdo 2778/2017-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobce T. B., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému R. G. (identifikační
číslo osoby), zastoupenému Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 40/2015, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15.
12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-148, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 9 C 40/2015-103,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 47.625 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05% p. a. z částky 36.802 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), co
do 63.198 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 12.
2016, č. j. 15 Co 531/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 47.625 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05% p. a. z částky 35.802 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, a ve výroku II. ho
potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobce v prvé řadě z toho, že rozsudek
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, konkrétně, zda „pro kladný závěr o
odpovědnosti prodávajícího za vady dle ust. § 2165 občanského zákoníku je vždy
nutné zcela vyloučit provozní opotřebení věci dle § 2167 písm. c) občanského
zákoníku, nebo zda je pro kladný závěr o odpovědnosti prodávajícího za vady
dostačující s ohledem na okolnosti případu vyloučit provozní opotřebení jako
nejméně pravděpodobnou příčinu vzniku vady“. Prosazuje názor, že provedenými
důkazy nebylo postaveno najisto, že nedostatečnost vstřikovače je způsobena
jeho běžným opotřebením. Je přesvědčen, že s ohledem na zanedbaný stav vozidla
měl soud dovodit, že provozní opotřebení vozidla byla varianta méně
pravděpodobná, resp. že soudy na podkladě provedených důkazů mohly uzavřít, že
vada vstřikovače byla vadou, která neodpovídá běžnému provoznímu opotřebení
věci. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká vadné hodnocení v řízení
provedených důkazů (znaleckých posudků), které vyústilo v jeho nesprávný právní
závěr, že žalovaný za vytčenou vadu vozidla neodpovídá. Zásadně je nutno za vadu považovat nedostatek takové vlastnosti, která se u
věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost
využití věci podstatně snížena. Při prodeji použité věci je třeba rozlišovat,
zda jde skutečně o vadu věci, nebo jen o projev běžného opotřebení. Odpovědnost
prodávajícího se vztahuje na vady, které existovaly v době uzavření kupní
smlouvy, i když vyšly najevo až dodatečně. Odpovědnost se nevztahuje na vady,
které vznikly později. Není zde totiž zákonná záruka jako při prodeji v obchodě. Z použité argumentace je zřejmé, že žalobce v dovolání neuplatnil jediný
způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.); jeho
uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Ten uzavřel, že pro kladný závěr o odpovědnosti žalovaného za vytčenou vadu
vozidla by muselo být zjištěno, že příčinou vady vstřikovače nebylo jeho
provozní opotřebení („muselo by být vyloučeno, že příčinou vady vstřikovače
mohlo být jeho opotřebení“). To se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, neboť
ze znaleckého posudku se podává, že vada vstřikovače mohla být zapříčiněna buď
provozním opotřebením vstřikovače (tento stav označil s ohledem ke stáří
vozidla za obvyklý) nebo přidřením či znečištěním vstřikovače nejčastěji
natankováním nekvalitní nebo závadové nafty; provozní opotřebení vstřikovače v
posuzovaném případě nelze vyloučit. Skutkový stav věci je v dovolacím řízení
nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Polemika
žalobce s hodnocením v řízení provedených důkazů (s vyhodnocením znaleckého
posudku) je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení
důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze s úspěchem
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1564/99 a ze dne 24. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010
(v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce rozsahu zopakovaných důkazů v
odvolacím řízení), jestliže „ve věci rozhodl jinak než soud prvního stupně,
aniž přitom zopakoval provedené dokazování“, nezpochybňuje žádný právní závěr,
na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení,
k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen,
je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Nadto nelze
přehlížet, že odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně nehodnotil
od něho odlišně. Skutkové závěry dovozené již soudem prvního stupně pouze
odlišně právně posoudil. Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. –
nevznesl. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu