33 Cdo 2781/2021-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně UNIORK s.r.o., se sídlem Brno, Kohoutovická 432/89, identifikační číslo osoby 26930897, zastoupené JUDr. Martinem Strýčkem, advokátem se sídlem Brno, U Červeného mlýna 64/1, proti žalované D. D., bytem XY, o zaplacení 170 714,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 EC 261/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2021, č. j. 13 Co 41/2021-540, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 7 EC 261/2012-513, odmítl „podání žaloby“ a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované. Krajský soud v Brně (odvolací soud) usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 13 Co 41/2021-540, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil ve znění, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 4. 9. 2012 se odmítá, v nákladových výrocích II. a III. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 126 181,30 Kč k rukám advokáta žalované; současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 892,70 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Požadavek uvedený v § 241a odst. 2 o. s. ř. není naplněn, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují).
I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, prosazuje-li, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a současně i procesního práva, přičemž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a stejně tak došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Předkládá-li žalobkyně dovolacímu soudu k posouzení otázku procesního práva („posouzení oprávnění a povinností předsedy senátu ve smyslu § 43 o. s. ř. ohledně výzvy účastníkovi k opravě či doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, k určení lhůty k této opravě nebo doplnění a k poučení účastníka o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“), u níž prosazuje, že má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak z obsahu dovolání vyplývá, že tím měla na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem (tedy odlišně od odvolacího soudu), nikoliv – jak vyžaduje § 237 o.
s. ř. a jak též avizuje sama dovolatelka – otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Jinak řečeno požadavek dovolatelky, aby předestřená procesní otázka řešená v souzené věci odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, způsobilý založit přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř. není. Poslední ze čtyř v citovaném ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se dovolatelka mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Dovoláním kritizované posouzení splnění předpokladů pro výzvu k odstranění vad podání není otevřeno dovolacímu přezkumu, neboť dovolatelka ve vztahu k této otázce nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
Kritikou postupu soudů obou stupňů v souvislosti s vydáním výzvy k odstranění vad podání dovolatelka nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Na otázce právního hodnocení uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, která má být dle přesvědčení dovolatelky dovolacím soudem vyřešena jinak (opět tím má na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv jak vyžaduje § 237 o. s. ř. otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem) a při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu, není napadené rozhodnutí založeno? přípustnost dovolání založit nemůže. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) odmítl dle § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu žalobkyně z důvodů, že jí tvrzené rozhodující skutečnosti jsou ve vzájemném logickém rozporu a že po skutkové stránce dostatečně určitě nevymezila předmět řízení ve vztahu k požadované jistině a úrokům z prodlení; případným uznávacím projevem žalované se nezabýval.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také v rozsahu nákladového výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř..
Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalované vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvody, které vedl k odmítnutí dovolání, neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze opakuje svá obranná tvrzení vůči uplatněným nárokům. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2022 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu