33 Cdo 2795/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Jedovnická 8, proti žalované OVEXIM, spol. s r. o., se sídlem v
Kroměříži, Havlíčkova 341, zastoupené JUDr. Milanem Otevřelem, advokátem se
sídlem v Prostějově, Mostní 4, o zaplacení částky 230.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 148/99,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února
2008, č. j. 28 Co 214/2004-283, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 25.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Vojtěšky Burešové, advokátky se sídlem v Brně, Jedovnická 8.
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (jeho předchozí - žalobu zcela
zamítající - rozsudek ze dne 15. listopadu 1999, č. j. 12 C 148/99-33, byl
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2002, zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci
neuzavřeli smlouvu o půjčce sporné částky, a jeho žaloba opírající se o nárok z
titulu půjčky tak nemůže být úspěšná. Jelikož žalobce byl zaměstnancem
společnosti STASI s. r. o. a jedním z jejích společníků, při existujícím
smluvním vztahu mezi žalovanou a uvedenou společností založeném smlouvou o
dílo, soud prvního stupně dovodil, že v rozsahu sporné finanční částky se
žalovaná nemohla bezdůvodně obohatit, neboť ji žalobce poskytl za společnost
STASI s. r. o. a došlo k jejímu „vyúčtování“ mezi žalovanou a STASI s. r. o. Na
úkor žalobce se tak ve smyslu § 454 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
obohatila společnost STASI s. r. o. a nikoliv žalovaná.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 28 Co
214/2004-283, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 230.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 4. 1999 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Po zopakování dokazování zejména výslechem svědků Mgr. M. P., Ing. M. S. a R. S., a po provedení důkazu listinou - zprávou České spořitelny a. s. ze
dne 8. 1. 2008, vzal za prokázané, že Mgr. M. P. převzal od žalobce (společníka
STASI s. r. o.) dne 2. 11. 1997 částku 80.000,- Kč, dne 20. 11. 1997 částku
80.000,- Kč a dne 27. 11. 1997 částku 70.000,- Kč. Obdobně byly ve stejné době
složeny finanční částky zbývajícími společníky společnosti STASI s. r. o., aby
mohl být splněn její závazek spočívající v rekonstrukci budovy a výstavbě malé
čerpací stanice v areálu žalované. Tento postup byl odůvodněn problémy při
financování díla zhotovovaného pro žalovanou společností STASI s. r. o. podle
smlouvy o dílo ze dne 28. 3. 1997, neboť vznikly pochybnosti o nakládání se
zálohami, které žalovaná vyplatila STASI s. r. o. na provádění díla. K předání
peněz došlo v sídle žalované, převzal je M. P., který v té době byl - podle
výpisu z obchodního rejstříku - jednatelem žalované. Potvrzení o jejich
převzetí bylo vystaveno na formulářích příjmových dokladů běžně používaných
podnikatelskými subjekty. S takto složenými finančními prostředky poté nakládal
podle pokynů jednatele společnosti STASI s. r. o. Ing. R., přičemž nákupní
doklady o zakoupení stavebního materiálu byly předány Ing. S. – jednateli
společnosti STASI s. r. o. k realizaci odpočtu DPH. Společníci STASI s. r. o.,
kteří peníze poskytli, předpokládali, že jim budou vráceny při konečném
vyúčtování stavby žalovanou. S přihlédnutím k okolnostem, za kterých došlo k
předání peněz žalobcem, k tomu, že se tím řešila otázka naplnění právního
vztahu mezi žalovanou a společností STASI s. r. o., odvolací soud uzavřel, že v
okamžiku převzetí peněz nejednal Mgr. P. jako soukromá osoba, nýbrž vystupoval
jménem žalované jako její jednatel. Tento závěr podporuje obsah dopisu ze dne
14. 4. 1999, jímž žalovaná (v dopise jednoznačně identifikovaná) jednající Mgr. P. reagovala na žádost žalobce o vrácení poskytnutých peněz. Pro účely
provedení vyúčtování uvažovala jen se společníky STASI s. r. o. a nikoliv s
touto společností. Zdůraznil, že částka 230.000,- Kč nebyla zanesena do
účetnictví společnosti STASI s. r. o., předmětem účetnictví se staly pouze
doklady o nákupu stavebního materiálu, který byl za tuto částku pořízen. Odvolací soud uzavřel, že tento způsob „dofinancování“ díla byl nestandardním a
ve svých důsledcích daňovým a účetním předpisům odporujícím řešením. S
přihlédnutím k právní úpravě tzv. příplatkové povinnosti podle § 121 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) proto nepřisvědčil námitce, že poskytnuté
peníze byly vlastně vloženy do společnosti STASI s. r. o. S odkazem na § 657, §
451 odst. 1 a 2, § 456 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) odvolací soud
dospěl při právním posouzení věci k závěru, že nedošlo k uzavření smlouvy o
půjčce. Žalobce žalované poskytl finanční plnění, aniž k tomu měl právní důvod,
žalovaná se v rozsahu sporné částky na jeho úkor bezdůvodně obohatila a je
povinna toto obohacení vydat. Předmětná částka měla řešit vztah mezi STASI s. r. o. a žalovanou, jejímž účastníkem žalobce jako fyzická osoba nebyl. Důvodnou
neshledal námitku promlčení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) za situace, kdy k předání
peněz došlo v listopadu 1997 a žaloba byla podána 21. 5. 1999.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) opírá o
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Sporné finanční prostředky nepřevzal od žalobce Mgr. M. P. jako jednatel
žalované, ale jako soukromá osoba. Tento závěr podporují příjmové doklady, na
kterých jsou uvedeny pouze jeho osobní údaje, s výjimkou jednoho, na němž je i
razítko žalované. Formulář příjmového dokladu opatřený razítkem žalované byl
použit z toho důvodu, že v okamžiku jeho vystavení neměl Mgr. P. k dispozici
neorazítkovaný formulář. Žalovaná zdůrazňuje, že je standardem jí vystavované
příjmové doklady opatřit razítkem. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvěřil
výpovědi Mgr. M. P., a nepřihlédl k tomu, že sám žalobce si nebyl jistý jeho
postavením při předávání peněz. To je nutno zasadit do kontextu finanční
situace společnosti STASI s. r. o., která vystupovala ve vztahu k žalované jako
zhotovitel díla – opravy budovy, výstavby malé čerpací stanice v areálu a
rekonstrukce skladů žalované. Jelikož neměla dostatek peněz na dokončení
zadaného díla, její společníci se dohodli na složení peněz k rukám Mgr. M. P.,
jenž měl tyto prostředky jako soukromá osoba držet a postupně je uvolňovat na
úhradu nákladů dokončení díla realizovaného společností STASI s. r. o. podle
požadavků jednatele Ing. M. R. Účetní doklady na materiál, který byl pořízen za
tyto peníze, byly předány ekonomovi společnosti STASI s. r. o. Ing. M. S., aby
mohl být uplatněn daňový odpočet. Odvolací soud při formulaci závěru, že Mgr. P. přebíral finanční prostředky jménem žalované, nesprávně vyšel ze svědeckých
výpovědí Ing. S. a L. Z., z obsahu dopisu ze dne 14. 4. 1999 a toho, že k
předání peněz došlo v prostorách žalované. Pominul přitom výpověď Mgr. P.,
kterou hodnotil jako nevěrohodnou přesto, že v řízení opakovaně vypovídal o
podstatných skutečnostech shodně a jeho výpověď odpovídala listinným důkazům
(vystaveným příjmovým dokladům). Jestliže svědek Ing. S. před odvolacím soudem
vypověděl, že očekával, že mu složené finanční prostředky budou vráceny, potom
tato část jeho výpovědi nekoresponduje s tím, co uvedl ve své výpovědi před
soudem prvního stupně, kde řekl, že očekával vyúčtování těchto peněz; tento
rozpor ve výpovědi nebyl odstraněn. Odvolací soud se nezabýval obsahem zápisu z
jednání ze dne 16. 1. 1998, který potvrzuje, že finanční částku neskládali
společníci společnosti STASI s. r. o. jako soukromé osoby, ale proto, aby
uhradili manko této společnosti, vzniklé vyplacením nepřiměřených záloh, které
jim byly zaplaceny touto společností. Je nepřehlédnutelné, že žádný ze
společníků STASI s. r. o. - mimo žalobce - vrácení takto složených peněz
nepožadoval. Zcela bez povšimnutí zůstala skutečnost, že částku 70.000,- Kč za
žalobce předal jednatel žalované Ing. R. K. Oprávněnost nároku žalobce není
způsobilá podpořit faktura č. 980902 a její list č. 5, neboť ji žalovaná nikdy
neuznala.
Dovolatelka prosazuje názor, že se na úkor žalobce bezdůvodně
neobohatila, a pokud došlo k získání bezdůvodného obohacení, pak je na úkor
žalobce získala společnost STASI s. r. o.; žalovaná tak nemůže být ve věci
pasivně legitimována. Má dále zato, že je důvodná její námitka promlčení,
vycházející ze skutečnosti, že žalobce uplatnil požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení až podáním ze dne 4. 11. 2003. Tento nárok se opírá o
podstatně jiná žalobní tvrzení, než jaká do té doby přednášel žalobce
(existenci smlouvy o půjčce). S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Výhradou vůči závěru odvolacího soudu, že sporné finanční prostředky převzal od
žalobce Mgr. M. P. v postavení jednatele žalované, uplatňuje žalovaná dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že Mgr. M. P. při přebírání peněz od žalobce vystupoval jménem
žalované, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – z
výpovědi Ing. M. S., R. S., z příjmových dokladů ze dne 2. 11. 1997, 20. 11.
1997 a 27. 11. 1997, dopisu ze dne 23. 3. 1999, vyjádření ze dne 14. 4. 1999,
vyjádření České spořitelny a. s. ze dne 8. 1. 2008, z usnesení Policie ČR ze
dne 17. 9. 1998, sp. zn. ČVS: OVV-421/98, a z faktury. Náležitě a zcela logicky
přitom zdůvodnil, proč nepovažuje výpověď Mgr. M. P. ze věrohodnou a proč má -
s ohledem na ostatní provedené důkazy - zato, že jednání Mgr. M. P. nutno
přičítat žalované. Je nepochybné, že s přihlédnutím ke všem shora uvedeným
okolnostem, za kterých došlo k převzetí finančních prostředků, při jednání s
žalobcem nesledoval svůj osobní (soukromý) zájem, nýbrž zájem žalované na
dokončení zahájeného díla a obstojí tak dovoláním napadený závěr, že při
jednání s žalobcem vystupoval jménem a na účet žalované.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení
důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Z
těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a
vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
dovolatelka zpochybňuje posouzení námitky promlčení. Prosazuje názor, že až
podáním ze dne 4. 11. 2004 žalobce uplatnil požadavek na vydání bezdůvodného
obohacení, přičemž do té doby se domáhal nároku z titulu půjčky. Jestliže ke
vzniku bezdůvodného obohacení došlo v listopadu 1997, je s ohledem na § 107
odst. 1 a 2 obč. zák. jeho nárok promlčen.
Žalobou došlou soudu dne 21. 5. 1999 uplatnil žalobce vůči žalované právo na
peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že v listopadu 1997 uzavřeli
účastníci smlouvu o půjčce částky 230.000,- Kč, přičemž do dnešního dne mu
žalovaná spornou částku nevrátila. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že dospěl-
li k právnímu závěru, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena a že spornou částku
žalovaná přijala bez právního důvodu, mohl a měl bez dalšího na žalobcem
popsaný skutek (skutkový děj) aplikovat právní normu upravující bezdůvodné
obohacení. Jestliže žalobce podáním ze dne 3. 11. 2003 doplnil svůj náhled na
právní posouzení věci o právní kvalifikaci vycházející z práva na vydání
bezdůvodného obohacení, nezměnilo to nic na tom, že svůj nárok opírá stále o
tentýž skutek (skutkový děj), který popsal v žalobě. Jelikož nezměnil
rozhodující skutková tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), nelze dovodit, že až
podáním ze dne 3. 11. 2003 došlo ke stavení běhu promlčecí doby práva na vydání
bezdůvodného obohacení. Byl-li nárok, jenž soud právně posoudil jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, žalobcem uplatněn již žalobou došlou soudu 21.
5. 1999, tímto dnem přestala běžet promlčecí doba k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 112 obč. zák.) a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Sluší se připomenout, že již v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn.
25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ
178/2002 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, svazku 13, pod C 962 Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že ve sporném
řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou.
Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností,
jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve
spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného
žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze
souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět
ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje.
Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní
posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na
peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný
nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno,
popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod
jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností
soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek
zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud její dovolání zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může
soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím
řízení.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v
dovolacím řízení přišla žalovaná s (novým) tvrzením, že v rozsahu částky
70.000,- Kč nešlo o finanční prostředky žalobce („…žalobci má být vráceno i to,
co ve skutečnosti neposkytl“); do té doby tvrdila, že je místo něj složil Ing.
R. K. (viz vyjádření žalované ze dne 28. 1. 2008). K tomuto tvrzení dovolací
soud nemohl přihlédnout, neboť, jak již bylo výše vyloženo, nemůže při
rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalobkyně
uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinila.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10
odst. 3 § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 22.650,- Kč, paušální
částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši
300,- Kč, a 20 % DPH ve výši 4.590,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. září 2010
JUDr.
Václav D u d a, v. r.
předseda senátu